Těhotenství bez stresu? Bát se je přirozené!

Ano, víme, že bychom teď měly být vyrovnané a šťastné. Jenže co když se nám jako na potvoru právě v tomto období nakumulovaly starosti a problémy víc než kdy jindy. Kde pak brát optimizmus a nekrást?
Těhotenství bez stresu? Bát se je přirozené!
Nežijeme v romantických filmech, a tak zprávu o těhotenství – téměř u každé ženy spontánní – výbuch tatínkova nadšení a pugét růží rozhodně vždy nedoprovází. Skoro by se dalo říct, že si naopak s otěhotněním začínáme dělat více starostí než před ním. Pojem „budoucnost“ totiž pro nás začíná mít úplně jiný význam než před ním.

Z čeho si děláme nejčastěji hlavu
O tom, že maminčino duševní rozpoložení psychiku dítěte ovlivňuje už v prenatálním stavu, víme. Psycholožka Tamara Cenková jde tak daleko, že zastává názor, že embryo vnímá, co se kolem něj děje, de facto od momentu početí. Jenže spousta z nás v počátcích těhotenství o tom, že je v jiném stavu, vůbec neví. Nebo je zaskočena. A není ani vyhráno při plánování. Když máme skvělé zázemí, stresujeme se, jestli dítě vůbec donosíme. Když to se zázemím tak úplně neklape, nastupují především existenční obavy z budoucnosti, pochybnosti o tom, jestli všechno zvládneme, v případě útěku otce od zodpovědnosti, někdy i výčitky rodiny, odsouzení okolím...
 
Anonymní anketa mezi matkami v jedné poradně nám naše slova potvrdila. Z šesti maminek se jen dvě cítily ve vrcholné pohodě:
 
Michaela S.: „Dvakrát jsem samovolně potratila, tři roky jsem se pak pokoušela otěhotnět. Teď jsem v šestém měsíci a od prvního dne se strachuji, abych dítě donosila, aby všechno dobře dopadlo. Houpu se soustavně z optimizmu do beznaděje, a u toho pořád čtu, jak je psychika matky důležitá pro dítě, takže pak mám navíc ještě výčitky, že nejsem pohodová matka už od počátku.“
 
Kamila N.: „Otec syna mi sdělil, že ho nechtěl, a pokud nepůjdu na interrupci, je to můj problém. Odmítla jsem a už teď mi je jasné, že budu na dítě sama a že se budeme popotahovat o alimenty. Je mi z budoucnosti úzko, a navíc jsem zklamala rodiče, hlavně to vidím na tátovi. Kolikrát brečím z toho, že zatímco z jiného miminka se může celá rodina zbláznit už od prvního momentu, to moje kromě mě nikdo nevítá.“
 
Jana F.: „To, že čekám třetí dítě, jsem zjistila, až když už nebyl prostor na nějaké rozhodování. Vloni jsem měla polízanici se štítnou žlázou, pak se z toho půl roku dostávala. Příznaky těhotenství jsem brala jako důsledek rozhozených hormonů. Mám dva skoro dospělé syny, zaběhlé zaměstnání i život, tohle mě rozhodně zaskočilo. Manžel si dělá legraci, že jsme si vyrobili nejen děti, ale i vnouče, já zatím nemůžu tak úplně říct, že bych se na dítě stoprocentně těšila. Své současné pocity bych spíš nazvala zaskočením...“
 
Marcela Z: „Bojím se, aby teď, když jsem těhotná, manžel nepřišel o práci. Nemáme prarodiče, na které bychom se v případě krize mohli obrátit, jsem teď úplně posedlá potřebou mít jistotu, jenže zároveň vím, že ta stejně na světě neexistuje...“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Člověk míní, pánbůh mění
„Pojem bezstarostné těhotenství stejně jako plánované rodičovství je z hlediska existence člověka výmyslem posledních pár let,“ říká k tomu jiná psycholožka, Marta Boučková. Když podle ní nahlédneme do minulosti, ve středověku si žena těhotenství neplánovala vůbec. O četnosti pohlavního styku rozhodoval muž a církev, zakazující jakýkoli druh antikoncepce, kromě sexuální abstinence. Tu ovšem opět určoval nebo neurčoval muž. Plod se musel děj se co děj donosit. Tehdejší padesátiprocentní úmrtnost při porodech se týkala jak chudých, tak bohatých rodiček. A během veškerých válek patřilo znásilňování žen nepřítele k běžnému chování armád. Těhotenství oběti násilí pak neprožívaly nejspíš radostně, zvlášť když nemanželské dítě – ať vzniklo, jak vzniklo – církev i s jeho matkou zatratila. Jak je možné, že za těchto okolností lidstvo nevymřelo?
 
„Mozek těhotné ženy je naprogramován na ,těšení se‘,“ podotýká psycholožka. Pokud se nejednalo o extrémní případy znásilnění, většinou si žena vztah k děťátku přes počáteční obavy a nepřijetí vytvořila. Co se do embrya zapíše v krizových momentech, jde naštěstí odčinit láskou a něhou později. Ženy v minulosti nebyly méně citlivé než my, i ony se bály budoucnosti. Zároveň byly víc připravené na to, že život nejede podle plánů – jak se lidově říkalo: „Člověk míní, pánbůh mění.“ A to je dnes trochu problém. Současné maminky jsou „plánovačky“. Chtějí mít všechno pod kontrolou a zaskočí je, když se něco vymkne. Jenže těhotenství a rodičovství je právě oblast života, na kterou žádný jízdní řád neplatí. I když se chováme zodpovědně, vždycky nás něčím překvapí.
 
Jak utěšovat
Ale zpět ze středověku do naší konkrétní situace. Gynekologové i psychologové maminkám doporučují zahodit jakékoli racionální postupy a pokusit se vrátit zpět k ženským intuicím. Povídat si s děťátkem, hladit jej přes bříško a vysvětlovat mu. Je jedno, jestli na to věříte, nebo ne, ale dítě vnímá naši pozornost i tón hlasu.
 
Když se nervujeme, abychom je nepotratili, říct mu pravdu: „Moc se o tebe bojím, ale spolu to zvládneme, viď?“ To, že v jedné rodině kolem těhotné ženy nadšeně skáče veškeré příbuzenstvo a v jiné to nikoho nezajímá, nebo dokonce poslouchá výčitky, zamrzí. Ve finále není potlesk davů důležitý. Miminku stačí, když se na ně těší máma: „Jsem ráda, že jsi tu se mnou, sice jsi mě tím, že budeš, zaskočil a přiznám se, že jsem nejdřív vůbec nebyla ráda, ale teď jsem šťastná, že ti budu moct ukázat svět.“
 
Marta Boučková k tomu ještě závěrem dodává: „Existuje jedno iracionální pravidlo – některé problémy se řeší samy. Neplatí to o dluzích, ale jinak nás většinou děťátko natolik zmobilizuje, že jsme schopni výkonů, které nás samotné překvapí. Jen minimum matek končí s novorozencem v azylovém domě a jen minimum původních rodin neroztaje po prvním pochování. A jen minimum matek se do původně nechtěného dítěte nezamiluje...“
 
V porodnici jako doma...
Po čem ženy touží? Představte si, že zlato ani diamanty na prvním místě nejsou
 
Kdy je, nebo byla žena nejšťastnější? Kdybychom uspořádali anketu, pravděpodobně by se většina z nich shodla na tom, že v okamžiku, kdy se jí narodilo zdravé dítě. A „hladký“ porod, který má se zdravým miminkem opravdu co do činění, by se určitě vešel do první desítky.
 
Respekt k porodu? Ten by měli mít všichni. Jak rodičky, od kterých se to tak nějak očekává, tak porodníci i zdravotní asistentky. Právě oni mohou totiž zvlášť ovlivnit, do jaké atmosféry se miminko narodí a jestli bude první ochutnávka života sladká.
 
Více se dozvíte např. na www.respektkporodu.cz
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře