„Táta“ ze školky

Muži jsou jiní než ženy. Možná nemají tak jemné dlaně a nedovedou vycítit, že se dítěti chce čurat, ale zase umějí vyrobit velkého draka a nedělají vědu z neumytých rukou...
„Táta“ ze školky
Který pak taťka je doma tak často, aby objevoval se synem jeho svět? A navíc děti většinu času tráví po mateřském boku žen. Ve fakultní mateřské škole v Praze v Arabské ulici je to ale jinak. Poměr učitelů je tu „fifty fifty“, tedy dvě učitelky a dva učitelé. Část mužského elementu zde zastupuje Daniel Razim. Je mu 26 let. A protože si v této školce všichni tykají, udělali jsme to v rozhovoru s ním taky.
 
Dane, nevidí tě okolí jako někoho divného?
Věřím tomu, že kdo je normální, tak by ho nic takového ani nenapadlo.
 
Podivují se lidi, že učíš ve školce?
Podivují, ale spíš proto, že to u nás není moc zvykem. Ale rozhodně ne nějak v negativním slova smyslu. Spíš se diví, jak jsem se k tomu dostal nebo proč jsem si takovou práci vybral.
 
Jak ses k tomu dostal, proč sis tuhle práci vybral?
Dělal jsem v ekologickém centru a tam jsem vedl výukové programy pro starší děti. Zjistil jsem, že mě to s dětmi baví, a tak jsem to potom zkusil, když hledali v jedné školce asistenta.
 
Co máš za vzdělání?
Dokončil jsem všeobecné osmileté gymnázium.
 
Musel jsi mít třeba pedagogické minimum?
Zpočátku jako asistent ne, ale do této školky už jsem šel s tím, že si pedagogické vzdělání dodělám. Dálkově studuju.
 
Sebevzděláváš se i sám? S dětmi je potřeba hodně trpělivosti.
Taky. Kromě školy jsem absolvoval kurz tvořivé dramatiky, což je obor, který v poslední době proniká do všech sfér školství.
 
Jak se k tobě chovají tatínkové?
Úplně normálně. Samozřejmě na začátku školního roku se někdo třeba podiví, protože muže ve školce nečeká, ale vzápětí mě lidi jako učitele okamžitě akceptují.
 
Některé děti žijí jen s maminkou, řekl ti někdo, že je dobře, že jsi tady jako chlap?
Lidi mi řekli mnohokrát, že mužský element v tomhle věku dětem ve školství chybí a že to je pro ně určitě dobře. A nejenom pro kluky.
 
Jaké podle tebe jsou dnešní děti?
Dnešní děti… Já bych řekl, že v poslední době hodně záleží na rodině. Rodin klasického modelu ubývá. V poslední době žije spousta lidí ve volném partnerství nebo jsou rozvedení. Nebo nemají čas se tolik v té rodině scházet, takže to je na dětech vidět. Je velký rozdíl mezi dítětem, které vyrůstá v úplné rodině, a mezi dítětem, které je jenom s maminkou nebo je od rána do večera ve školce. Pak ty děti často nevědí, čí jsou. Jsou takové neukotvené a rodinné zázemí jim chybí. To je asi velký problém dnešních dětí. A taky to, že na ně mají dospělí málo času. Se spoustou dětí se málo čte, málo chodí ven, mají málo podnětů právě z té rodiny, a to jim my tady nemůžeme nikdy úplně nahradit. Můžeme jim poskytnout nějaké podněty, které doma nemají, ale samozřejmě nemůžeme to s pořádnou rodinou srovnávat.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
A z jakého rodinného prostředí jsi vzešel ty?
Já jsem měl to štěstí, že jsem z úplné rodiny, která dodneška funguje.
 
Jak tě vychovával tvůj tatínek?
Můj tatínek byl velice hodný a trpělivý, ale samozřejmě vychovával mě takovým způsobem, že jsem musel vědět, co můžu a co nemůžu dělat. Autorita samozřejmě byl. V dnešní době je přehnaně liberální výchova, kdy děti si mnohdy už pomalu s rodiči dělají, co chtějí, a vůbec neuznávají, že je potřeba rodiče poslechnout.
 
Ty sám plánuješ rodinu?
Plánuju, ale ne teď! (smích)
 
Proč?
Ještě bych si na to rád počkal. Mám spoustu zájmů. Navíc si myslím, že na to mám ještě čas, že na to ještě nejsem připravený. Jednou, až tu rodinu budu mít, tak chci být dobrý táta, a teď bych ještě asi nebyl.
 
Po takové praxi?
Myslím, že bych se ještě nedovedl rodině věnovat na 100 %.
 
Nevadí ti, že máš jako učitel málo peněz?
Je to samozřejmě jedno z hůř placených zaměstnání. Ale na druhou stranu je to práce, která mě těší, zajímá, a to beru jako průvodní jev toho, že můžu dělat, co mě baví.
 
Můžeš se zmínit o dramatické výchově, která ve školce probíhá?
Děti ji mají rády, ale člověku je blízká v každém věku. Uvolnit se ve skupině a být v ní spokojený. Kdyby se podařilo takovým způsobem vychovávat lidi už odmala, bylo by ve školách příjemné přátelské prostředí. Myslím, že by pak zdaleka neexistovala taková šikana, tolik nepříjemných zážitků a mindráků, které si člověk pak nese celý život. Dramaťák přistupuje k člověku pozitivně, bere ho takového, jaký je, a pomáhá mu, aby se mohl rozvíjet na základě svých možností. Hravou a tvořivou formou se děti vedou k tomu, aby byly aktivní. V tomhle věku se hodně formuje osobnost, charakter, protože v podstatě to, co děti tady zažijí, tak to v nich vzbudí třeba na celý život důvěru v druhé lidi a v to, aby byly rády ve společnosti, aby se uměly projevit a nestyděly se. Aby se cítily součástí společnosti a byly spokojené. A tím pádem pak měly rády i druhé lidi.
 
Jaké jiné zájmy kromě divadla máš?
Mám strašně moc zájmů. Tak třeba muziku a zpívání. Moc rád jezdím na výlety, chodím do kina, taky si rád posedím v kavárnách, čajovnách a hospodách. Rád si čtu, miluju starou Prahu – sbírám fotky toho, co kde stálo a co už je zbourané. Chodím do divadel. A nejsem rád sám.
 
Překvapilo mě, že si tady tykáte.
My si tady tykáme všichni. I děti nám můžou tykat, když chtějí. Když nám někdo chce říkat „paní učitelko, pane učiteli“, tak může, nenutíme ho, aby nám tykal. Ale většina dětí si automaticky na tykání zvykne. Oslovují nás jménem. Taky mi někdo řekne „strejdo“ nebo „pane učiteli“, anebo někdy i „tati“.
 
Jak to vnímáš?
Přijde mi hezké, že nejsem těm dětem nějaký „odporný“ a že se mě nebojí. Když mi řeknou „tati“, je vidět, že se se mnou cítí docela dobře.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře