Na první slovo svého dítěte čeká netrpělivě většina rodičů. Nejinak tomu bylo i u Chiaki a Jana. Není divu. Chiaki je Japonka a Jan Čech. „Byli jsme hodně zvědaví, zda to bude okásan (máma) či táta. Ale nakonec bylo první slovíčko přece jen české - táta,“ říká Jan. „A dalších pár týdnů jsme z něho nedostali nic jiného,“ podotýká jeho žena. „Pravděpodobně se přece jen zúročila tatínkova snaha, který mu ty dvě slabiky často opakoval.“
Zakotvila v Česku
I když měla zajímavou práci v marketingu, Chiaki z Japonska odešla. „Byla sice dobře honorovaná, ale zaplacená stresem a nedostatkem času,“ vzpomíná. „Ani jsem neměla čas ty peníze využít.“ A tak si vzala roční dovolenou a vydala se do Kanady. V Montrealu se učila anglicky a současně se snažila osvojit si francouzštinu. „Bylo mi tam moc dobře, jenže pak jsem začala mít pocit, že bych měla zkusit v Evropě ještě nějaký jiný jazyk. „Němčina v Německu mi moc nešla,“ usmívá se, „a tak jsem se podívala o pár kilometrů dál.“ Češtinu dokonce začala studovat na Karlově univerzitě. Pak potkala Jana... A už tu zakotvila. Jan v Praze vystudoval jaderně chemické inženýrství. Svůj obor sice na nějakou dobu opustil, ale nakonec se k němu zase vrátil. Teď se ve Státním ústavu radiační ochrany zabývá sledováním úrovně radiace na našem území. Jeho velkým koníčkem se staly především asijské sporty. „Náhodou jsem narazil na inzerát oddílu karate. Zpočátku se mi líbilo, že se může člověk při tréninku pořádně „zničit“ a zvládne i obranu. Teprve časem – to když jsem si zkusil aikido, tai-či a další sporty, jsem se začal do hloubky zabývat i východní filozofií.
Harry Potter jinak
Jana a Chiaki svedla náhoda „Bydleli jsme v jednom domě. Chiaki zajímala čeština, mě zase angličtina. Brzy jsme zjistili, že si rozumíme,“ vysvětluje Jan. „Nikdy předtím si nemyslela, že by tady mohla zůstat. Janovi rodiče ji přijali moc dobře. A jak na svatbu reagovali její blízcí? „Když jsem odcházela z domova, tatínek se zlobil. A když jsem mu později oznámila, že se vdám v Česku, byl trochu zmatený, protože znal jen Československo.“ „Ale je to lepší než Rusko, ne?“ ptal se. „Tak jsem ho ujistila, že je to nejbezpečnější země z těch, v nichž jsem dosud žila...“
Z jedné krátké návštěvy v Praze je najednou pět let. „Někdy je to pro mne těžké. Ale když na mne padne smutek, Jan mi pomáhá. Kdybych neměla takového manžela, nemohla bych tady žít. Jsem ráda, že ho mám.“ „Já jsem si také vybral dobře...“ přizvukuje jí Jan. „A jsme moc rádi, že máme spolu krásného zdravého kluka...“
Je nějaký rozdíl mezi životem v Japonsku a u nás? „V Japonsku zůstává většina žen doma s dětmi. Starají se o rodinu, vaří, uklízejí. A když je dítě ve školce, mohou se věnovat i svým zájmům.“ Není pak žena příliš osamělá, když je manžel od rána do večera v práci? „To je pro ni normální. Například můj bratr odchází ráno v šest a vrací se kolem desáté večer, někdy i později, Kromě toho mívá o víkendu i další firemní akce. Často neví, co jeho děti dělají, jak žijí, ale to je pro Japonsko typické. Tady v Česku už se tomu pomalu začínáme blížit také.“
Od té doby, co Chiaki pracuje jako tlumočnice, musela rodina nastolit jiný rytmus. „Třikrát týdně brzy ráno odjíždím do automobilky v Kolíně a vracím se až večer. Jan odvede Junka do školky, pak ho zase vyzvedne, připraví večeři... Když jsem doma, starám se o dítě já.“ Je to náročnější mít za manžela Čecha než Japonce? „Máme kamarády, kteří jsou takoví tradiční Češi,“ říká Chiaki. „Ráno jdou do práce, pak za kamarády do hospody, doma nic nedělají a na děti skoro nemají čas. Ale on takový naštěstí není...“
Junkovi jsou čtyři roky. Od narození na něj maminka mluví japonsky, vypráví mu, zpívá a čte japonské pohádky. Dokonce i některé příběhy, jako je například Harry Potter, sleduje na videu v japonštině. Tatínek s ním zase komunikuje jen česky. Neměli strach, že v tom bude mít zmatek? „To určitě ne,“ říká Chiaki. „Připadalo mu to naprosto přirozené, stejně jako když teď máme doma dvojí jídelníček. Jun začal sice nejprve mluvit česky, ale japonštinu dobře vnímal. Bez problémů rozuměl v Japonsku i mým rodičům - a to mu byly teprve dva roky - jen jim neuměl odpovědět. Časem se naučil japonsky nejen myslet, ale i mluvit. To ale až poslední dobou,“ posteskne si, „začíná protestovat a odpovídá mi česky. „Ani když je u babičky a dědečka na Moravě, se mnou nechce telefonovat japonsky.“ Rodiče chápou, že když se pohybuje více v českém prostředí, je pro něj čeština jednodušší. Ale byli by rádi, kdyby se mu japonština „neztratila“, kdyby na ni nezanevřel.
Jak to je s angličtinou
Malý Jun ovšem doma neslyší jen češtinu a japonštinu, ale i angličtinu. Tak spolu totiž většinou mluví rodiče. „Nezdá se nám, že by s tím měl nějaký problém,“ říká Jan. „V tuhle chvíli je to prostě pro něj jazyk nás dvou.“ Někdo by si možná řekl, že by bylo lepší - když je u nás angličtina tak žádaná a Japonsko tak daleko - kdyby Junka nejprve učili česky a anglicky. Rodiče se však domnívají, že lepší je varianta, kterou zvolili oni. „Přečetli jsme si o bilingvistické výchově několik knih a dospěli k názoru, že důležité je naučit dítě nejprve rodný jazyk (v našem případě dva). A angličtinu navíc neovládáme jako rodilí mluvčí.“ Přesto si zcela nevědí rady s tím, jak Junka opět vrátit k japonštině. V čem je podle jejich názoru problém? Podle Jana možná v tom, že Chiaki rozumí a mluví česky. Syn toho zneužívá a nutí maminku, aby mu česky odpovídala. Což ji opravdu trápí... A proč prostě Chiaki nemluví jen česky? „To už by japonsky nechtěl mluvit vůbec,“ konstatuje Chiaki. „Česky tady mluvím s ostatními - s učitelkami, sousedkami atd.“ Jan myslel na to, že by to zkusil s japonštinou. „Ale to by v tom měl asi ještě větší zmatek...“
Různé zvyky
Ví už dnes Junek, že se zvyky v rodinách jeho rodičů diametrálně liší? „Když jsme byli v Japonsku, byl ještě moc malý. Tady se mu pochopitelně nejvíc líbí Vánoce, ale třeba i Velikonoce. Ale často si vyprávíme o tom, jak to kde chodí...“ Jun dobře rozumí výrazům, které ho Chiaki učí. „Teď mluví jako ženy, jako malé děti,“ říká. „Ale to nevadí. Až bude chodit do školy, neměl by japonsky mluvit jako já. Větší chlapci a dospělí muži v Japonsku používají totiž pro některé věci jiné výrazy než ženy. Je to jazyk, který nenajdete v knihách ani učebnicích. Je to jazyk mluvicí. Když si ho nebude moci osvojit, bude to problém. Asi se budeme muset časem vypravit do Japonska...“
Ve třech letech začal Jun chodit do školky. Jako většině dětí mu několik týdnů trvalo, než se přizpůsobil. „Hned na začátku jsme ve školce vysvětlili, že má japonskou maminku. Učitelky se k němu chovaly moc hezky, dokonce si k nim chodil pro pomazlení. Žádnou diskriminaci kvůli jiné barvě pleti jsme nezažili,“ říká Chiaki. „Problém byl spíš v tom,“ dodává Jan, „že ten první rok, co chodil do školky, byl pořád nemocný. Ale snad už to teď bude lepší.“ Proč nezkusili dát Junka do anglické školky? „Když pomineme finance, byli jsme toho názoru, že na angličtinu bude dost času, až zvládne aspoň trochu češtinu a japonštinu...“