Vánoce jsou období, kdy se prostě nemůžeme tvářit nezúčastněně, i kdybychom nakrásně chtěli. O dovolených, narozeninách, svátcích, prostě kdykoli jindy se tak trochu obelžeme – odjedeme k moři s kamarádkou, narozeniny nebo svátek oslavíme s přáteli, případně jej zrušíme. Na Štědrý den jde pravda o našem soukromém životě, jak se říká, na krev. Osamělost, a to jak faktická, tak třeba i uprostřed rodiny, nedorozumění s partnery, s rodiči, sourozenci, zklamání z dětí, stesk po těch, které jsme milovali a oni třeba odešli nebo zemřeli... Všechno teď leze na povrch a my se tomu musíme nějak postavit.
Vánoce se připravují už od ledna...
Rodina je totiž živý organizmus, který se musí celoročně krmit. Nejen penězi (i když zejména v době jejich nedostatku si myslíme, že by všechno vyřešily), ale hlavně zájmem o své bližní a láskou. Pokud se partneři v běžném provozu jen potkávají ráno a večer a společný pospolitý život chtějí dohnat dvakrát do roka – o dovolené a na Vánoce – narazí. Vánoce odcizení nebo vzájemnou nekomunikaci jen umocní. Pokud jste tento případ, mnohé zachrání malé děti svým nefalšovaným nadšením. Ale jinak se smiřte s tím, že i Vánoce prožijete vedle sebe, a ne spolu. Když s tím budete počítat, nebudete tak zklamaní.
Hlavně neobelhávejte sami sebe
Celý rok zastýláte pocit smutku z toho, že nejste úplná rodina, že vám chybí muž (ani letos se vám nepodařilo otěhotnět atd.) pod peřinu rozumu. Na Štědrý den se vám to ale nedaří a topíte se v slzách a sebelítosti? Vězte, že s těmito pocity sami nejste. Režisér Miloš Forman ve vzpomínkách na své první emigrantské Vánoce v Americe vypráví o objevu televizního kanálu pro „zoufalce“. Vysílal celý den jen pohled do plamenů v krbu, doplněný zvukem praskání polen. Chytl ho prý z toho takový smutek, že šel raději Štědrý večer zaspat.
Pokud víte, že na vás doma všechno padá, a pomyšlení na model „kdo usne, vyhraje“ vás žene do ještě větších depresí, tak doma prostě nebuďte. Restaurací, které připravují vánoční meníčka a za nijak nekřesťanské peníze (zvlášť teď v krizi) je dost. Vánoční tradice mají tu výhodu, že si můžete, podle okolností, budovat nové. Třeba nebýt doma.
Když nejsou peníze
Jen osel si vezme půjčku na dárky, hlásají ekonomové – a nedá se než souhlasit. Jenomže o Vánocích hrají hlavní roli emoce a city, a ty se s realistickým a reálným hodnocením situace moc nekamarádí. Zvlášť, když nás bombardují reklamy šťastných rodin, které sice vyznávají vyšší hodnoty a rodinnou pospolitost, ovšem v kulisách atraktivního bytu nebo domu a při balení šperků pro maminku a nejnovějšího notebooku pro syna.
„Vánoce jsem měl vždycky rád, ale letos se jich vyloženě bojím,“ přiznává Ivan, jeden z otců, kteří momentálně třetí měsíc hledají zaměstnání (jméno je z pochopitelných důvodů pseudonym). Čtvrtletní výpadek jeho příjmu rodinným rozpočtem silně otřásl a nevelké úspory se rozpustily v platbách hypotéky. „Bohužel nemám rodiče, od kterých bych si mohl půjčit jako řada finančních moralistů. My s manželkou si klidně dáme pod stromkem jenom pusu, ale děti v skrytu duše doufají, že Ježíšek přece jen něco nadělí. Když mi pětiletá dcera přinesla dopis Ježíškovi s tím, že ví, že nemáme korunky, ale Ježíšek přece nosí dárky zadarmo, skoro jsem brečel. Našel jsem tam obrázek pračky pro maminku, protože se nám pochopitelně v nejhorší dobu rozbila, a prádlo jako ubožáci vozíme každý týden k našim. Vím, že je to blbost, ale prostě si na svátky půjčím. Pocit, že jsem jako otec selhal a že moje děti budou vinou mé neschopnosti ošizeny, nesnesu.“
Co jsme zaseli, to sklízíme
Co si o tomto názoru myslí psycholožka Jana Markvartová?
„Chudší Vánoce oproti těm minulým proběhnou letos v mnoha domácnostech. Někde přišli o zaměstnání, v mnoha rodinách se narodilo miminko, a žena tím pádem vypadla z výdělečného procesu.
Pokud rodič odvozuje respekt svých blízkých nebo dětí jen od toho, kolik jim může dopřát materiálních požitků, někde před tím udělal chybu. V krizích totiž sklízíme, to co jsme v rámci rodinných vztahů zasévali v čase hojnosti.
Děti tak tatínka rozhodně nevnímají jako někoho, kdo zklamal... pokud se ovšem takto v rodině o otci běžně nemluví. Děti do sedmi let preferují spíše zážitky, takže horší pořízení je s potomky v před- a v pubertálním věku, zejména pokud byli zvyklí na nějaký životní standard.“