Střídavá péče a batolata...

Máma umí tak hezky pohladit a pofoukat bolavé kolínko, s tátou je zase spousta legrace při „bouřlivějších“ hrách. Když se jeden z nich vytratí z jeho života, zvládne to?
Střídavá péče a batolata...
Imoudrý král Šalamoun musel v době svého panování řešit „rodičovské“ případy. Pamatujete, jak k němu přišly dvě ženy a obě si uzurpovaly právo na jedno dítě. „Tady je meč, můžete si ho rozdělit,“ řekl jim. Jak poznal pravou matku? Raději se dítěte vzdala. Pravda, takhle drasticky se už dnes spory neřeší, přesto však to prý někdy při přetahovačkách o dítě nemá k „biblickému“ dělení daleko.

Batole to neukřičí…
Partner/ka definitivně odchází. Neříkejte, že vás to pěkně nerozložilo? „Jakmile se za ním zavřou dveře, pustím ho z hlavy,“ slibujete si. Ale ono to tak docela nejde, po všech těch společně strávených letech – hezkých, ale i vypjatých momentech – je to jako by si z vás někdo ukrojil. Představa, že ho pustíte z hlavy a že tuto myšlenku naimplantujete i dítěti, reálná není. Přání, aby otec nikam nechodil, mu z hlavičky nevymažete. Traduje se sice, že odchodem jednoho z rodičů trpí nejvíce puberťáci, ale psychoterapeut Jiří Tyl, který se dlouhá léta vztahy dospělých a dětí zabývá, to tak nevidí. „Názory puberťáků, jejich protesty vnímáme proto, že jsou slyšet. Oni mohou nahlas říci (a také to dělají), že toho či onoho rodiče mají nebo nemají rádi, mohou dát najevo, co jim vadí.“ Malé dítě si zakřičet nemůže. Protestuje mlčky – očima, pláčem, nespavostí, špatnou náladou, bolestmi bříška. Svírající se útroby nejsou ovšem výsledkem onemocnění, ale psychického rozkladu. Jak si také má náš mrňous vysvětlit, že najednou z jeho života zmizí člověk, který si s ním hrál a mazlil se s ním? „Ale nezmizí,“ ohrazuje se Kamila. „Může ho přece mít jednou za čtrnáct dní po celý víkend.“ To je také model, který se u nás většinou praktikuje a je úplně jedno, jestli jde o děti malé nebo velké. Ovšem čím menší dítě, tím větší problém do budoucna.

Nejen rozvod...
„Už s ním nebudu ani minutu, hlásí ona. „Já také ne, Viktorii (rozuměj té nové) nesahá ani po kolena,“ praví s despektem on. Zdá se, že mají jasno, až na jeden malý háček – jejich potomka. Rodiče se hádají, pokřikují na sebe a mezi nimi lítá sem a tam znejistělý prcek. V jednom z nejreprezentativnějších výzkumů o porozvodové adaptaci (Matějček, Dytrych), na kterém se před více než dvaceti lety podílel i psycholog Jiří Tyl, se ukázalo, že sám rozvod dětem podstatně neškodí: „To, že se táta s mámou nemají rádi, je bolí, ale pokud doma nedochází k násilí a rodiče se k sobě chovají poměrně slušně, tolik to neřeší. Co je ten problém? Rozvod nerozvod – ztráta jednoho z rodičů. A vůbec nejhorší je častá soudní praxe, že „druhý“ rodič může vídat dítě jenom jednou za čtrnáct dní. Jako by přestal existovat!“

Může být táta i máma?
„Klárinka tátu nepotřebuje,“ durdí se Andrea. „Vystačíme si samy dvě.“ Kdyby bylo na ní, zrušila by i ty dva víkendy v měsíci, kdy si ji otec bere. „Když mi ji předává, je rozrušená a pláče.“ Podle ní je dvouleté batole špatné z toho, že muselo být u otce, podle něj zase proto, že když si na něj konečně v neděli trošku zvykne, musí ji vrátit. I když si to slabší ani silnější pohlaví nechce přiznat, pravda je někde na půl cesty. Dítě potřebuje oba rodiče a je úplně jedno, kolik mu je let. Samozřejmě záleží na tom, jací jsou, jak jsou disponovaní. Jsou tatínkové, kterým dítě, dokud nekopne do míče, nic neříká. Ale těch opravdu moc není. Některé odborné studie dokonce dokazují, že když muž drží malé dítě v náruči, zrychluje se jeho tepová frekvence stejně jako u žen. Rozdíl je pouze v tom, že nevyjadřuje své city navenek.
 
Kdo ví, kam by se svět ubíral, kdyby kdysi nevznikl film Kramerová versus Kramer. Filmová bitva o potomka spustila lavinu diskuzí, dohadů, ale i výzkumů. Z mnoha z těch čtyř stovek, které od té doby v USA spatřily světlo světa, vyplývá, že děti ve střídavé péči mají obdobné psychologické, sociologické a finanční charakteristiky jako děti v úplných rodinách. Děti svěřené do péče jednoho rodiče, nejenže mají mnohem nižší finanční možnosti, ale hlavně o jednoho blízkého člověka méně…

U soudu hlava nehlava
Kdo by neznal zlaté matějčkovské: přestali jste být partnery, ale zůstáváte rodiči. Matějčkem se ostatně ohánějí skoro všichni, ale když dojde na lámání chleba, jako by nikdo nečetl jeho knihy, neslyšel jeho povídání o dětské duši. Byl to právě on, komu bylo jasné, jakou bolest dokážou rodiče dětem způsobit. A podle řežby, která, když se do toho dají, probíhá nejen u soudu, ale i doma, jakoby netušili, jak moc svým dětem někdy ubližují. „Nevyhrála jsem u nižší instance? Poženu to ,vejš‘ a dítě do té doby stejně neuvidíš!“ „Vyhrál jsi u druhé instance? Stejně si počkáš a mezitím na tebe zapomene.“ A když se k tomu podle psycholožky Jany Procházkové přidá hanobení, pomlouvání a shazování toho druhého v přítomnosti dítěte, má z toho v hlavičce řádný galimatyáš. „Je to naprosto proti zájmům dítěte,“ zdůrazňuje. „A jednou se jim to vymstí.“

Moje, nebo tvoje?
„Dítě je moje stejně jako její.“ František se rozvedl před rokem. „Chtěl jsem spravedlnost, ale soud bývalé manželce nadržoval.“ Za spravedlivé řešení považuje František střídavou péči – fifty fifty. Jeho Fanouškovi nejsou ani dva, ale on si myslí, že by péči o něj docela dobře zvládl. Možná ano, možná ne. Jsou tatínkové, kteří zůstali na mateřské a perfektně si poradili. Rodiče by měli mít podle zákona stejná práva, ale občas je třeba použít selský rozum. Pakliže jste pobýval od rána do večera v práci a dítěti stihl tak akorát dát pusu na dobrou noc, nemůžete očekávat, že vám je někdo setřese do klína jako hrušku. 
 
I psychoterapeut Jiří Tyl se domnívá, že do jednoho roku potřebuje miminko, pokud o ně pečovala žena, každodenní kontakt s matkou. Od jednoho roku do tří let pak většinový. Monika Kopřivíková, ředitelka organizace Children of Europe, je přesvědčena, že střídavá péče neznamená rozdělení času mezi oba rodiče padesát na padesát. „Střídavá péče znamená rovné rozložení zodpovědnosti za budoucí výchovu. To, jak bude čas rozložen mezi oba rodiče, záleží jen na tom, jak se oba dohodnou, jak jim to vyhovuje.“ Monika Kopřivíková tak naráží na u nás obvyklé tvrzení, že střídavá péče rovná se týden/týden. „O to vůbec nejde. Jde o udržení kontaktu s dítětem. A jestli to bude rodičům vyhovovat, mohou se o dítě starat v poměru 40 ku 60 nebo 30 ku 70.“

Jak to vidí dítě?
Honzíkovi je pět a zítra si zase balí kufry. Příštích pár měsíců bude u táty, pak se zase vrací k mámě. Už tři roky přejíždí sem a tam. „Vadí ti to?“ „Ani ne,“ vyleze z něj po chvilce váhání. Připouští, že se má dobře u obou. Má štěstí – jeho rodiče se rozešli jako „lidi“. I když se ve spoustě věcí rozcházejí, sepsali si závazný itinerář: co mu bude povoleno a co ne, jaký bude mít režim atd. Právě kvůli němu jsou schopni jakžtakž překousnout vzájemnou averzi. Diskuze o penězích a jiných „drobnostech“ si nechávají na chvíle, kdy u toho Honzík není. „Máš kamarády?“ „U mámy i u táty.“ Ale má to zádrhel. Když je „pryč“, prožijí zatím spoustu dobrodružství, na která on jen těžko navazuje.
 
Honzík výměny bere jako hotovou věc, nepřemýšlí nad tím, že by to mohlo být jinak. Ale když byl menší, hodně prý plakal. Střídání je podle psycholožky Jany Procházkové vhodné pouze tam, kde nejsou zásadní rozpory ve výchovných postupech a nástupech. Jestliže se rodiče na výchově neshodnou, má to za následek neurotizaci dítěte. Na první pohled prkotiny. Vy batole budíte v osm a v sedm po Večerníčku ženete do postýlky. Váš bývalý ho nechává vylehávat, co hrdlo ráčí a spát jde, až se mu chce – třeba v deset. „Když není požadavek naplnění nějakého režimu v druhém prostředí respektován – třeba u mámy je vše povoleno a u táty nikoli (nebo naopak) –, jde o velký zádrhel,“ zdůrazňuje.
 
Doktorka Jana Procházková také připomíná, jak náročné je harcování dítka do jiného bytu, postýlky. To, že má jiné hračky, oblečení, že se stýká s dalšími lidmi (zvlášť partnery či partnerkami) je náročné, a proto by mělo mít pravidelnost a také respekt k nutné adaptaci dítěte. Nezřídka jsou problémy se spaním, s jídlem, psychosomatické obtíže s pomočováním – zvlášť děje-li se přesun s taškou, batůžkem s negativními emocemi a hádkou na odchod.“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Neformální dohody
„Střídavou péči? Nikdy!“ Alena brání tříletého Milánka zuby nehty. „Na mého ex není spolehnutí.“ Jak to ví, když to nikdy nezkusili? Po této otázce je sice pár vteřin v rozpacích, ale ze svého názoru stejně neustoupí. Jana z „dělení“ dětí sice také odvázaná není, ale nějaká pozitiva v tom přece jenom našla. „Hanince je rok a půl, Samíkovi jsou tři a je s nima spousta práce.“ Její „externista“, jak mu říká, se prý cítil jako otec na plný úvazek svázaný. Ale děti má rád a chce se o ně starat. Soudem má sice určený každý druhý víkend, ale po neformální dohodě a bez papíru si je bere každý týden jeden den odpoledne a druhý den navečer je vrací. „Štěstí je, že má nepravidelnou pracovní dobu a že svoje výhrady k mé osobě nepřenáší na děti,“ říká Jana. „Stýská se mi po nich. A vadí mi spousta věcí, třeba to, že není důsledný, že děti nepřevléká tak často, jak by měl…“ Ale zdá se jí, že oběma kontakt s tátou svědčí. Dokud to takhle půjde dál, hodlá to nějak přežít.

Pohled z obou stran
I podle Moniky Kopřivíkové z Children of Europe je střídavá péče u batolat možná, ale jen za určitých podmínek. „Základem je schopnost komunikace obou partnerů, dále schopnost odhlédnout od svých osobních neshod, křivd, popřípadě ublížení a postavit dítě do středu zájmu. „Důležité je u takto malých dětí dodržet kratší časové úseky. Ony totiž vnímají čas jinak než my.“ Z některých případů, které zná, vysvítá, jakou katastrofou je, když třeba dítě do jednoho roku nevidí svého rodiče více než tři měsíce. „Často slyším argumenty jako: on (otec) dítěti vůbec nerozumí, nechápe jeho potřeby, neví, co mu malé dítě sděluje. Proto se obávám svěřit mu ho do péče. Studie nazvaná Glaesonův most hovoří o tom, že právě otcovo menší vyladění na řeč a mimoslovní komunikaci dítěte jej nutí opakovat své požadavky, a tím vlastně aktivizuje své myšlení, svou motoriku. V žádném případě to tedy není na škodu. Na škodu je náš jednostranný pohled na to, že otec není pro dítě vhodný.“
 
Vzkaz pro tátu
Všichni mají tátu, a já nemám ani psa,“ vytýká Vašík mamince ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. A protože je filuta, vezme „věc“ do svých rukou a správňáckého otce si najde sám. Ve skutečnosti to tak nefunguje, ale třeba na www.iustin.cz najdete zajímavý a za srdce beroucí vzkazovník. „Tati, jestli mě slyšíš, ozvi se.“ „Táto, je mi po tobě smutno.“ Dočkají se nějaké odezvy? Kdo ví? Happyendy jsou totiž vyhrazeny jen sladkobolným americkým trhákům. Batole si však na svou šanci bude muset počkat. A až se naučí první písmenka, třeba dá svůj profil na youtube, icq nebo vrhne zapečetěnou láhev do moře.
 
Jednou jsme zadělali na dítě a byli jsme na to DVA. Tak si to ostatně ten mrňous, který má do človíčka hodně daleko, zafixuje. Když se jím stane a začne se těšit ze souzvuku, jenž zažíval v mámině bříšku, potrhají se struny a o ty náhradní nikdo nestojí. Táta se podívá po „lepších“ houslích, maminka si najde nový smyčec. Jen na něho se jaksi nedostalo.
 
Dobrého tátu/mámu potřebuje každé dítě. Bude to na bázi střídavé péče, nebo půjde o soudem určené turnusy? Zásadní je, aby se mohlo co nejčastěji stýkat s oběma rodiči. Soud může vyřknout ortel, ale nebudete-li jej dodržovat, nebudete mít DOBROU VŮLI si vycházet vstříc, doplatí na to ten jediný, na němž vám podle vašich slov nejvíc záleží. Profesor Zdeněk Matějček prý říkával: Nezáleží na tom, co rodič říká, ale co dělá… 
 
Výhody střídavé péče
Má mámu i tátu – po rozvodu neztrácí ani jednoho rodiče.
 
Pokud spolu rodiče (aspoň před ním) dobře vycházejí, neprožívá tak těžce jejich rozchod.
 
Matky nepociťují tolik svou péči o dítě jako zátěž.
 
Otcové se střídavou péčí se tolik nevzpěčují dělit se o náklady na péči a výživu (a nezůstávají dlužni)…

Nevýhody střídavé péče
Dítěti se může zdát, že není nikde doma.
 
Někdy není jednoduché nastolit vhodný řád, zvlášť když bydlí rodiče daleko od sebe.
 
Nemá rodiče, na kterého je víc zvyklé, kdykoli u sebe.
 
Když nevychází s náhradní matkou/otcem, může být smutné nebo naopak nervozní, vzteklé nebo agresivní...
 
Názor odborníka
 
Jana Procházková, psycholožka
 
Při rozhodování o střídavé péči přihlížejte především k potřebám dítěte a ne jen k vlastním.
 
Batole potřebuje stabilní pečující osobu, tedy osoby nepříliš se střídající – asi do 24 měsíců probíhá i tzv. separační úzkost, takže je nutné, aby dítě mělo jasná silná pouta k oběma rodičům, kteří se o ně starají („střídavka“ je nevhodná tam, kde dosud pečovala převážně jedna osoba).
 
Vždy je nutné zvažovat, komu co „střídavka“ přináší – plní-li potřeby rodičů a dítě je pouhým prostředkem k manipulaci druhým, je to v nepořádku!
 
Mezi dětmi jsou značné rozdíly – jistě však všechny potřebují pocit bezpečí, jistoty, struktury světa skrze dospělé, to jsou základní psychické potřeby tohoto vývojového období. Zajistí-li dospělí tyto podmínky (např. stabilním prostředím, obdobným přístupem), je to dítěti ku prospěchu – jinak ne!
 
Nejlepší pro zdravé, normálně se vyvíjející batole je případné střídání po týdnu - jinak dochází s novou adaptací vždy po změně prostředí k problémům.
 
„Střídavka“ v civilizovaných zemích se mnohdy děje tak, že děti zůstávají ve svém prostředí a „stěhují“ se rodiče. To je totiž zohlednění dítěte, a ne sebe…
 
Vždy je dobré, když má dítě rodiče, kteří o něj mají zájem a zohledňují jeho potřeby!

Oba totiž mohou dítěti dodat mnoho dobrých podnětů – nutný je však soulad.
 
Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře