Stresová porucha jako následek porodu

Víte, jaké jsou rozdíly mezi poporodní depresí a posttraumatickou stresovou poruchou po porodu?
Stresová porucha jako následek porodu
Podle výzkumníků v oblasti medicíny se posttraumatická stresová porucha může objevit nejen jako následek komplikovaného, ale i po zdánlivě neproblematickém porodu. Velmi často se objevuje po spontánním potratu či porodu mrtvého plodu. Pokud mne v ordinaci vyhledají ženy s posttraumatem po porodu, mají mnoho společného. V první řadě se stydí. Dlouhou dobu žily v zajetí stereotypní představy o tom, že porod dítěte je radostná událost, a ony jsou divné, protože radost necítí. Cítí bolest, nenávist, smutek, lítost, vztek. Na sebe, na dítě, na partnera, a někdy také na zdravotníky. Často jsou přesvědčené, že mají poporodní depresi. Většinou tomu tak není.
 
Maminky generace dnešních rodiček většinou vybavily tyto ženy stereotypně se opakujícím sdělením o porodu a jeho prožití: „Přežily jsme to všechny, přežiješ to taky, na všechno zapomeneš...“ Tyto ženy však zapomenout nemohou. Mají pocit, že se jim při porodu něco stalo, něco, co se prostě ve zdraví přežít nedá.
 
Co je to posttraumatická stresová porucha po porodu? Ženy po porodu mohou prožít poporodní blues, anebo poporodní depresi, které způsobují výkyvy hormonálních hladin a dědičnost. Poporodní deprese by neměla být zaměňována za posttraumatickou stresovou poruchu vyvolanou porodem. O posttraumatu po porodu se toho moc nepíše. Odborník, psycholog nebo psychiatr, tyto dvě poruchy dokáže odlišit krátkým rozhovorem. K oběma poruchám však může dojít současně.
 
Posttraumatická porucha
Jak ji poznáme? Po válce ve Vietnamu se často stávalo, že vojáci, i když neutrpěli fyzická zranění, začali být depresivní. Měli záchvaty strachu, vracely se jim záblesky vzpomínek na děsivé události... V USA se při psychoterapeutické práci s těmito lidmi zrodila diagnóza „posttraumatická stresová porucha“. S její léčbou se odborníci dnes setkávají u lidí, kteří zažili autonehodu, znásilnění, zemětřesení, úmrtí blízké osoby či jinou situaci, která překročila jejich dosavadní zkušenosti...
 
Tato porucha může ženu potkat po porodu. Porucha se rozvine, pokud žena u porodu cítí, že nemá kontrolu nad tím, co se s ní děje, stejně jako vojáci, kteří měli pocit, že nezmůžou nic se situacemi, do kterých se ve válce dostávali. Žena u svého porodu pocítí, že ona není u zrození svého dítěte důležitá. Podle výzkumů rysy posttraumatu trpí až 30 % žen po porodu.
 
Ženy s posttraumatem po porodu jsou stále ve střehu, cítí se podrážděné a vyděšené. Některé mé klientky mluví o tom, že byly porodem znásilněné. A stejně jako oběti znásilnění často věří, že to, co se jim stalo u porodu, byla jejich chyba, že si za to mohou samy. Zážitky z porodu se jim neustále opakují v hlavě jako film nastavený na opakované přehrávání. Pokud si dokáží tyto souvislosti uvědomit, je to nejdůležitější krok k uzdravení. Jejich návštěva psychologa je první etapou vysvobození z tohoto zakletí.
 
Pro tyto ženy byl porod veliké trápení. Většinou nedostaly od zdravotníků informace, které potřebovaly. Mnohdy si ani neuvědomují, že tyto informace potřebovaly. Cítily, že neměly vliv na to, co se s nimi a jejich narozenými dětmi dělo. Cítily se zbavené jakékoli moci nad tak důležitou událostí v jejich životě, jako byl porod jejich dítěte. Když přicházejí do psychoterapie, cítí se velmi osamělé, protože o takových pocitech není zvykem mluvit. Někdy se bojí, že se zblázní, a tím, že vyhledají odborníka, potvrdí svoje obavy ze zbláznění. Posttraumatická stresová porucha je však velmi dobře a rychle psychoterapeuticky léčitelná.
 
Podobná situace může nastat i po tzv. normálním porodu. Velmi špatně u sebe trauma identifikují ženy, které byly zdravotníky mile vmanipulovány do role pasivní aktérky svého porodu, a tím ztratily kontrolu nad sebou a svým dítětem. Nejčastěji posttrauma ženy postihuje po medicínsky vedených, programovaných porodech, kdy jsou rutinně použity lékařské zásahy jako vyvolání anebo urychlení porodu. Elektronické monitorování plodu často znemožňuje ženě pohyb. Když se žena u porodu nemůže svobodně pohybovat, znamená to pro ni větší bolest a menší kontrolu nad situací: Epiziotomie (nástřih hráze), operativní porod kleštěmi nebo vakuovým extraktorem, či akutní císařský řez mohou způsobit, že se žena cítí jako objekt na výrobním pásu. Některé mé klientky po porodu císařským řezem nemluví o porodu, ale o tom, že jim bylo „dítě vyřezáno z břicha“.
 
Posttraumatická stresová porucha je něco jiného než deprese. Některé ženy zprvu navštíví obvodního lékaře, který jim předepíše antidepresiva. Ta však nepomáhají, někdy mohou vše dokonce zhoršit. Ženy s posttraumatem nepotřebují léky. To, co doopravdy potřebují, je možnost si promluvit s někým, kdo jim porozumí. S člověkem, který jim nebude vysvětlovat nebo obhajovat zacházení, kterého se jim dostalo od zdravotníků. Člověkem, který je nebude kritizovat za to, jak se cítí ohledně toho, co se jim u porodu stalo.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Když se stanete matkou
Média přinášejí obraz usměvavé maminky, štíhlé a nalíčené, s krásným děťátkem v náručí. Pohled do zrcadla čerstvé matce však přináší jinou realitu. Maminky mohou být nešťastné, zmatené a unavené. To všechno je normální. Nesmějí však mít porodem narušenou sebeúctu, která jim zamezuje radovat se ze svých dětí. Mohou se cítit zoufalé v nové roli, ale neměly by ztrácet respekt k sobě, dítěti a partnerovi.
 
Dlouhodobý výzkum v Británii a USA odhalil, že si ženy i o mnoho let později velmi přesně pamatují, co porodní asistentky a lékaři u porodů jejich dětí dělali a říkali. Pokud jim zdravotníci neposkytli informace ani volbu a ženy je vnímaly autoritativně nebo nepřátelsky, cítí se i po letech ponížené a zneužité. Některé ženy popisují u porodu pocity, že zdravotníky obtěžují svými požadavky – chybí jim individuální přístup, který je v dnešní době končícího babyboomu v některých porodnicích opravdu vyloučený. Klientky v rozhovoru často pláčou, mluví s dlouhými pauzami, ptají se, zda o takových věcech vůbec smějí mluvit. Pracně ze sebe loví poslední zbytky své sebeúcty.
 
Posttraumatický stres znamená nejen bolestivé šestinedělí, ale i bolestivý další život. Ženy jsou většinou po takových porodních zážitcích v porodnici otupělé. Mnohdy po propuštění z porodnice cítí úlevu, že už je po všem. Cítí vděk ke zdravotníkům, že jim pomohli jejich selhání přežít. Myslí si, že doma na vše zapomenou a udělají si vše po svém. Za nějakou dobu se nashromážděné emoce vyplaví napovrch a jejich vděčnost za to, že porod i se svým dítětem přežily ve zdraví, se smíchá s pocitem, že na nich bylo spácháno násilí. Trápí je noční můry a záblesky vzpomínek na prožité dny v porodnici. Mají málo důvěry k svému tělu a kojení je stojí velké úsilí.
 
Moje dítě – cizí dítě!
Některé ženy o svých dětech v terapii nemluví, nebo je zmíní mimochodem, mluví o děťátku jako „o tom“. Pochybují, zda je jejich dítě vlastně jejich. Říkávají, že jenom „vykonávají mateřské povinnosti, fungují na nějaký automatický program“. Mají pocit, že jejich instinkty selhaly, svému dítěti nerozumějí, některé mluví otevřeně o agresivních pocitech vůči dítěti... Jsou stresované péčí o děti a snad ještě více tím, že si nedovedou poradit se vzpomínkami na svůj porod. Nedovedou se navázat na dítě, které „jim bylo porozeno, bylo z nich vyndáno“. Oplakávají dítě, které chtěly porodit vlastními silami. Oplakávají dítě, které chtěly po porodu chovat v náručí, ale to leželo někde daleko a ony často nevěděly kde. Tento pocit bezmoci, pocit mateřského selhání ze separace dítěte po porodu je mnohdy více traumatický než porod samotný. Slovo „selhání“ se opakuje v příbězích žen často. Dvě mé klientky chtěly mít další dítě jen proto, aby to první, které z důvodu traumatického porodu nekojily, mohly nakojit po dalším porodu. Ženy jsou někdy nezdravě na své dítě upoutány, anebo k němu navazují vztah velmi komplikovaně.

Muž – na vedlejší koleji
Ženy si často uvědomují, že jejich partneři jsou také traumatizováni. Špatně se vyrovnávají s tím, že je jejich muži, přítomní u traumatických porodů, neochránili. Obviňují je z toho, že se účastnili na jejich znásilnění, anebo neochránili jejich narozené dítě před separací. Někdy naprosto vyhasne jejich sexuální život i na několik let. Tyto pocity mohou probíhat i neuvědoměle a ženy pouze směrem k partnerovi ochladnou, anebo jej odmítají, což partneři nějaký čas chápou, jako ženinu reakci na stres způsobený péčí o dítě, ale také jim časem trpělivost dochází.
 
Klientky mluví o tom, jak jsou jejich muži netrpěliví a podráždění, když ony mají tendenci mluvit o svém porodu stále dokola. Ony se často stydí za to, že jejich hráz je nástřihem a následným šitím změněna, neumějí se s tím vyrovnat, sexualita je pro ně bolestným zážitkem, a tím se roztáčí kolotoč frustrace a nedorozumění mezi partnery.

Zdravotníci a traumatizace
Smutek a neštěstí po porodu není emocionální důsledek, který vzniká u čerstvých matek vlivem hormonů, zážitků v raném dětství nebo z důvodů sociálních problémů, jak se mnoho zdravotníků domnívá. Je přímým důsledkem nešetrné organizace porodu, typické pro moderní porodnice, kde dominuje programovaný medicínsky vedený přístup k porodu nad vyčkávacím přístupem k rodičce a upřednostňování separace matky a dítěte.
 
Šetrné postupy u porodu, vyčkávání, zajištění raného kontaktu matky a dítěte po porodu, a to i po operativním porodu, jsou faktory, které vedou k předcházení traumatu.
 
Text: Michaela Mrowetz
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře