Stěhujeme se a měníme školku

Změna je život. A když přijde šance přestěhovat se do lepšího, postavit dům nebo následovat výhodnou pracovní nabídku, obrátí se obvykle celá rodina vzhůru nohama. A k tomu ještě nervy při „přesazování“ dítka do nové školky. Víte, jak mu tu velkou změnu usnadnit? 
Stěhujeme se a měníme školku

Stěhování do nového domova je pro každého člena rodiny velkým stresem, i když je spojené s radostí z vytouženého bydlení a s velkými očekáváními. Jsou lidé, kteří se na nové prostředí a na nové sousedy adaptují rychlostí blesku, ale jsou i tací, kteří se v novém necítí doma ještě po měsících či letech. A stejné je to i s dětmi. Podle dětské psycholožky Aleny Vávrové však můžeme počítat s tím, že ty úzkostnější nebo naopak neklidné či hyperaktivní se budou s velkými změnami v životě srovnávat hůře než malí pohodáři a kliďasové.

Mluvit, mluvit, mluvit...
„Obecně je třeba děti na nadcházející změnu připravovat postupně a dlouho dopředu,“ upozorňuje psycholožka. „Vysvětlit jim, že se budou muset rozloučit s kamarády, ale že díky stěhování budou mít možnost seznámit se s novými dětmi. Můžete jim také třeba uspořádat rozlučkový mejdan.“ Podle Aleny Vávrové je ovšem takové počínání rodičů především symbolické, protože zejména menší děti ještě s pojmy, jako je loučení nebo konec, nemají zkušenost, nevědí, co je to ztráta, a tak se na to, co je čeká, nedovedou moc dobře připravit. Každopádně je to pro ně cenná zkušenost: čím lépe tuto situaci zvládnou, tím lepší získají vzorec pro svůj další život. Velmi důležitá je také rovina důvěry k rodičům. „Pokud dopředu dítěti nic neřeknete a pak je ze dne na den přesadíte do úplně neznámého prostředí, může být jejich důvěra k vám výrazně otřesena.“ Proto je důležité s dětmi o tak důležité události v rodině mluvit, a to tak dlouho a tak detailně, jak si situace bude žádat.

Sbohem, dávní kamarádi
Své o tom ví i čtyřiatřicetiletá Irena, maminka dvou kluků (3 a 6 let). „Kvůli manželově práci jsme se v posledních pěti letech stěhovali už třikrát, jednou z toho dokonce do zahraničí. Oba kluci jsou tedy na změny docela zvyklí, ale myslím, že hlavně proto, že s nimi všechno probíráme a taky jim dáváme pocit jistoty a zázemí, že doma je všude tam, kde je máma s tátou. Osvědčila se mi praxe, že jim barvitě popisuji, co bude v novém domově lepší, jací tam budou kamarádi, jaký bude jejich pokojíček a třeba zahrádka. Ten malý je v pohodě, do školky půjde vlastně až na podzim, ale ten velký zažívá někdy smutky a stesky po kamarádech, o kterých ví, že už se s nimi třeba nikdy nepotká.“

Vztek, pláč i smíření
Po nezbytném balení kufrů a krabic, slzičkách při loučení a přesunu do nového nezbytně následuje „přistání“. Smiřte se s tím, že pilotem jste tady vy a jen na vás záleží, jestli bude měkké a hladké, nebo to bude spíš pořádné žuchnutí. „Maminka může předškolákovi pomoci třeba při navazování nových kontaktů v sousedství i v nové školce,“ radí Alena Vávrová. „Může mu udělat jakýsi můstek, vyhledávat aktivně děti v okolí, seznamovat se s ostatními maminkami ve školce...“ Pokud se jí povede umístit potomka do školky během školního roku, může být pro dítě nesnadné zapojit se do rozjetého vlaku, ale jisté je, že kamarády si nakonec najde. Někteří rodiče, pokud se nestěhují moc daleko, dávají proto přednost tomu, že dítě ještě do konce školního roku vozí do „staré“ školky a do nové ho přivedou až v září, kde pravděpodobně nebude za nováčka samo.

Kamarádi za plotem
„My jsme místo pro dceru ve školce sehnali i uprostřed roku, protože obec, kde bydlíme, má spíš problém s nedostatkem mladších ročníků,“ vypráví osmadvacetiletá Ema. „Bála jsem se, jak to bude brát, ale skutečnost předčila má očekávání. Betynka se hned po nastěhování skamarádila s dětmi ze sousedství, které k nám od prvního dne zvědavě nakukovaly přes plot. A když se ukázalo, že to jsou i její noví spolužáci, měla jsem po starostech. Bydlíme tu teprve pár měsíců a mám pocit, že tihle raubíři se znají od narození. Vím, že jsem měla kliku, a přeju jiným maminkám v mé situaci pevné nervy a trpělivost, to ostatní se poddá.“

Chápejte a podporujte
Podle Aleny Vávrové by měli být rodiče připraveni na to, že potomek bude při zvykání na nové kamarády procházet různými fázemi, a měli by jeho „stavy“ pokud možno respektovat. Nejdříve s největší pravděpodobností přijde fáze nepřijetí situace, po ní bude následovat zloba, vzdor a vztek na rodiče, kteří za to všechno přece můžou. Poté, co si dítě tohle odžije, se zřejmě dostaví nezbytná fáze smutnění a oplakávání minulosti. A teprve až vyschne slzavá řeka, nastane ten správný čas pro netrpělivě očekávanou fázi přijetí situace, zapojení do kolektivu a poznání, že nová školka a noví kamarádi jsou vlastně bezva. Jak dlouho bude tohle všechno trvat, záleží na mnoha okolnostech i na povaze a založení dítěte. „Může to být pár dní, ale může se to táhnout i rok,“ upozorňuje dětská psycholožka. Velkým vzorem pro děti je také chování jejich rodičů. I pro ně totiž může být přesazení do nového prostředí nečekaně náročné a stresující, což se pochopitelně přenese i na jejich malé spolubydlící.

Konec dobrý, vše dobré
„Nejdůležitější je s dětmi o nové situaci neustále mluvit, zjišťovat jejich pocity a vnímat změny v jejich chování,“ dodává Alena Vávrová. Můžete do věci také zapojit paní učitelku ze školky, která na rozdíl od vás není do problému citově angažovaná, a navíc má s adaptačními problémy malých svěřenců své zkušenosti. „Pozor také na uzavřené introvertní děti, které se navenek projevují jako hodné, klidné a nepláčou,“ upozorňuje psycholožka. Problém si podle ní mohou nosit hluboko v sobě a my vůbec nemusíme mít tušení, že potřebují naši pomoc... V naprosté většině si ale děti na nové prostředí, nové kamarády a nové hračky zvyknou velice brzy a zakrátko už si na své předchozí působiště sotva vzpomenou. „Děti jsou na rozdíl od nás dospělých velice flexibilní,“ připomíná Alena Vávrová. Takže se ničeho nebojte, buďte svému potomkovi pozorným a chápavým průvodcem na cestě do nového prostředí a nabídněte mu klidný přístav, milující náruč i pevnou oporu.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře