Těhotenství bylo plánované, celou dobu se vše odvíjelo příznivě, Vlasta i se svým manželem byli šťastní a neměli sebemenší tušení, že by se okolnosti nemusely vyvíjet v jejich prospěch, protože lékař je při každé kontrole ujistil, že je vše v naprostém pořádku. Zlom v událostech pak přišel vlastně trochu náhodou.
NEČEKANÝ ZÁSTUP
Když gynekologa, ke kterému budoucí prvorodička docházela, zastupovala jiná lékařka, neprodleně Vlastu objednala do Fakultní nemocnice v Porubě s tím, že se jí zdá holčička menší. T
enkrát byla Vlasta už ve 32. týdnu těhotenství. „Když jsme přijeli a pan doktor mě vyšetřil, změřil si mě pohledem a zeptal se, jestli mám udělaná nějaká vyšetření,“ vzpomíná na první tísnivé chvilky.
„Ujišťovala jsem ho, že všechna vyšetření byla v pořádku, jenže on zjistil, že dcerka, která se měla za pár týdnů narodit, nemá žaludek a trpí atrezií jícnu, ale stoprocentně se diagnóza potvrdí až po porodu.“ Do té doby Vlasta stihla jen jednu kontrolu. Pak už si ji nechali v nemocnici, protože jí hrozil předčasný porod. Tam pak strávila téměř dalších pět týdnů.
SŽÍRAVÝ STRACH
Vlasta přiznává, že samozřejmě cítila obrovský strach. „Kdo to nezažil, těžko si to umí představit,“ vypráví. „Pořád jsme se utěšovali, že víme jen o této vadě, která se dá operovat, ale snadné to nebylo,“ vzpomíná.
„Rodit jsem pak začala v týdnu těhotenství 38+3. Brzy ráno mi praskla plodová voda a po dvou hodinách mi nakonec museli udělat akutní císařský řez, protože malá byla v čelní poloze. Když ji vytáhli konečně ven, praskla mi děloha. Už jsem jen slyšela doktora, jak rychle rozdává pokyny. Pak už nastoupila narkóza.“
BOLESTNÉ PROBUZENÍ
„Když jsem se probudila na JIP, měla jsem všude kolem sebe hadičky, dren z břicha a v srdci prázdnotu. Co se odehrávalo na sále, mi řekl až pan doktor.
Naštěstí prý děloha nekrvácela, proto mi ji nemuseli odstranit. Takže zpětně ještě děkuji týmu lékařů, kteří svoji práci odvedli precizně, zřejmě i s ohledem na můj nízký věk. Bylo mi totiž jen dvacet pět.
Jen díky nim jsem měla naději na další dítě,“ uvědomuje si své štěstí v neštěstí tato žena a smutně dodává, že poprvé svoji dcerku viděla až další den v mobilu manžela, protože sama byla ještě příliš slabá na to, aby se za ní mohla vydat. „Bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě viděla.“
NEPŘÍZNIVÁ PROGNÓZA
Zatímco se Vlasta pomalu zotavovala, dcera Štěpánka začala svůj boj o život.
Atrezii jícnu prý bohužel lékaři potvrdili a na druhý den naplánovali operaci.
I když se obešla bez komplikací, vyhráno neměli.
V noci, kdy ani jeden z rodičů neměl o ničem tušení, nastala prý těžká saturace kyslíku a nestačila ani intubace se 100% podporou dýchání. „Ráno někdo zaklepal na dveře a objevily se v nich tři lékařky. Poprosily mě, ať s nimi jdu do vedlejší místnosti,“ vybavuje si další bolestný okamžik Vlasta.
„V tu chvíli jsem věděla, že je zle,“ přiznává. „Paní doktorka mi oznámila, že situace je vážná. A že má naše holčička tak dvacetiprocentní šanci na záchranu. Ihned jsem volala manželovi, který okamžitě přijel.
Už oběma nám pak doktorka sdělila, že naší dcerce pomůže jen převoz do Prahy. Že je to jediná naděje. Souhlasili jsme, i když jsme věděli, že by transport nemusela přežít. Asi po dvou hodinách nám přišli oznámit, že vrtulník vzlétl a že cesta bude trvat asi dvě hodiny.“
VELKÁ CESTA
„Co se odehrávalo v Praze, jsme si přečetli až v propouštěcí zprávě,“ líčí dál smutný příběh Vlasta. „Malou museli resuscitovat a napojit na mimotělní oběh ECMO. Spočívá to v tom, že se do krční tepny implantují hadičky, které odvádějí krev na okysličení do přístroje mimo tělo a zase zpět.
K tomu byla na 100% podpoře kyslíku. Manžel se tam vypravil hned druhý den s mojí sestrou, aby na to nebyl sám. Pan doktor mu tenkrát všechno vysvětlil a pak se mohl jít na malou podívat. Večer mi pak ukázal její fotky.“ Holčička prý byla napojená na spoustu různých hadiček a jim nezbývalo než doufat.
„Třikrát denně jsme tam telefonovali, protože stav byl bohužel stále velmi kritický, i když stabilizovaný. Malá statečně bojovala dál. Za tři týdny jí odpojili mimotělní oběh a kyslík ubrali na 70 %.
Pro nás to znamenalo obrovskou radost, ale i strach. Jenže po týdnu se bohužel všechno vrátilo zpět, plíce už to nezvládaly ani se 100% podporou a mimotělní oběh už nebylo možné zapojit, protože když už se cévy zašijí, není cesty zpět.
A tak už jsme jen čekali…“
PŘIJDE KONEC?
„Celou dobu nás oba držela naděje a síla věřit, že to dobře dopadne. Víc v tu chvíli opravdu nemáte a říkáte si, že jste nejbohatší člověk, protože to vám nikdy nikdo nevezme,“ přiznává tato máma bojovnice.
„Za malou jsme z Ostravy jezdili dvakrát týdně na otočku a víkendy jsme trávili v Praze. Chvíle s ní jsme vyplňovali čtením knížek, vyprávěním o naší rodině,“ popisuje Vlasta vzácné okamžiky, kdy mohla být s dcerkou.
„Líčili jsme jí, jak kdo vypadá a co dělá. Navštívila ji dokonce babička i prababička. Ze zoufalství jsme ji nechali i pokřtít, i když ani nejsme věřící,“ vyjmenovává smutně všechny pokusy tato maminka. „Prostě jsme dělali v naději vše, co by mohlo pomoci.“ Jenže nepomohlo nic.
Zhruba šest týdnů po porodu jim zavolal lékař z Prahy, ať co nejdříve přijedou. „Ano, ono se to řekne: Přijeďte. Ale bydleli jsme 380 kilometrů daleko. I tak jsme okamžitě sedli na vlak a vyjeli do Prahy. Do nemocnice jsme dorazili v půl osmé večer,“ udává Vlasta přesný čas. „Pan doktor nám tehdy sdělil, že v této chvíli jde jen o hodiny.“
NAPOSLEDY SPOLU
„Ten pohled na naši holčičku nikdy nezapomenu. Byl horší než jindy,“ vybavuje si maminka znovu poslední okamžiky s dcerkou. „Oči měla přelepené páskou a přístroj u ní vydával strašlivé zvuky.
Ani ne po půl hodině začalo kolabovat srdce. Tep velmi rychle klesal. Jen jsem jí stihla říct, jak moc ji máme rádi a ať pozdravuje nahoře moji maminku.
Manžel jí ještě dal pusu. Celou dobu jsme ji drželi za ruce. Cítili jsme, že čekala jen na nás, aby nemusela umírat sama,“ říká se slzami v očích a bolestí v hlase Vlasta.
„Domů jsme si přivezli jen urnu s ostatky. A protože se pohřeb odehrál daleko, udělali jsme pro celou rodinu rozloučení. Přátelé zazpívali Kometu od Nohavici, kamarádka přečetla řeč a vypustili jsme lampiony štěstí.“
DĚSIVÉ VYSTŘÍZLIVĚNÍ
Vlasta nakonec po dvou měsících vyhledala odbornou pomoc. Prý byla v takovém stavu, kdy nic nemohla jíst a všechno hned vyzvracela. Zmocnila se jí panika a myslela jen na to, kdy sama zemře.
Každou chvíli si prý kontrolovala tep, jestli ještě vůbec dýchá. Během těžkých chvil totiž prý prodělala ještě trombózu. Díky antidepresivům, které jí předepsali, se pak konečně pomalu vracela do života. „Asi po půl roce jsme si pořídili pejska a začala jsem chodit ven, vrátila jsem se ke svým koníčkům. A jakmile mi to lékaři dovolili, rozhodli jsme se pořídit si další miminko.“
KONEČNĚ ŠTĚSTÍ?
I když žena s neuvěřitelnou sílou i pokorou přiznává, že měla z dalšího těhotenství strach, touha po zdravém miminku v náruči byla mnohem silnější. Proto také brzy otěhotněla. Změnila ovšem gynekologa a všechna vyšetření probíhala už jen ve Fakultní nemocnici v Ostravě.
„Nepřipustila jsem si, že by se ten děsivý scénář měl ještě zopakovat,“ říká, když se ptám, jestli se nebála druhého porodu. „Navíc jsem měla maximální důvěru v lékaře. Naštěstí už ale bylo všechno v pořádku, přiznává maminka roztomilé Štěpánky, která přišla na svět jako druhorozená.
„Pojmenovali jsme ji stejně jako naši první. Řekli jsme si, že se nám vrátila, už uzdravená. A že si s ní všechno vynahradíme,“ přiznává dnes už šťastná Vlasta a dodává, že lékaři, kteří tehdy bojovali o život jejich první dcery, odvedli skvělý kus práce.
„Chtěli bychom s manželem poděkovat MUDr. Srnskému a kolektivu lékařů na Karlově v Praze a také kolektivu lékařů Fakultní nemocnice Ostrava.“
VLASTA BAMBUŠKOVÁ
Pochází z Ostravy, profesí je účetní, momentálně na rodičovské dovolené. Největším koníčkem jsou pro ni vodní sporty, na prvním místě ale 100% rodina. Medikamenty a psycholog pomohli Vlastě vrátit se k normálnímu životu.
Video: Chlapeček se narodil se stříbřitě bílými vlasy