Spěchající miminka + příběhy 6 nedonošeňátek

Nemůžete se dočkat okamžiku, kdy se vám mimi narodí, ale ani za nic byste nechtěla jeho příchod na svět uspíšit. Některá miminka však bříškový azyl opouštějí příliš brzo.
Spěchající miminka + příběhy 6 nedonošeňátek
Jsou maličká – mnohá váží méně než kilo, některá dokonce jen půl –, nedozrálá, neschopná sama se vyrovnat se životem. Často mají potíže s dechem, zrakem a přijímáním potravy. Přesto nejsou jediná, kdo potřebuje pomoc. Jejich velcí, dospělí a silní rodiče také tápou. Na tohle se nepřipravili. Lítost, strach a vinu, které prožívají, naštěstí brzo přemůže touha podpořit miminko v boji o život a zdraví. Tenhle pud sebe- a mimi- záchovy pak dokáže zařídit happyend.
 
Skleněná bříška
Miminka dostanou svá náhradní skleněná bříška s životodárnými hadičkami a lékaře i sestry, kteří je z takové šlamastiky vysekají. Bez rodičů by však záchranný tým nebyl úplný. Jejich blízkost a péči totiž miminka vnímají a pro svůj vývoj nutně potřebují. Léky lásky – hlas mámy (i táty), doteky, hlazení a známý tlukot mámina srdce, který slyší při tzv. klokánkování, mají obrovské účinky. V neonatologickém oddělení porodnice miminka „dotáhnou“ oněch plánovaných devět měsíců a v původním termínu porodu hurá domů.
 
Pomoc zkušených
V Nedoklubku, sdružení rodičů a přátel nedonošených dětí je takových úspěšných bojovníků dost na to, aby mohli svými zkušenostmi, radami i pouhým pochopením a osobním optimizmem pomáhat všem, kteří prožívají podobné překvapení. Čtyř z maminek, jejichž miminka na svět příliš spěchala, jsme se zeptali, co mohly v porodnici pro svá minimiminka dělat, co jim osobně nejvíce pomohlo, jak si poradily s kojením, zda je strašily psychomotorické tabulky vývoje kojenců a jak se vyrovnaly s dotazy cizích lidí na věk a velikost dětiček, případně zvědavými pohledy do kočárku. (Stránky www.nedoklubko.cz přinášejí zkušenosti i praktické rady rodin s nedonošeňátky).
 
Šátkováním jsme si vynahradili „externí“ 3. trimestr
 
Kamilek se narodil ve 26+1tt, vážil 825 g a měřil asi 32 cm. V porodnici U Apolináře strávil jedenáct týdnů. Nejvíc ze všeho mi asi pomohla podpora celé rodiny, ale i úžasný přístup lékařů a sester na neonatologii, zejména „naše“ rehabilitační sestřička Hanka a také internetová diskuze maminek nedonošeňátek. Hned po porodu se sestřičky snažily nás rodiče zapojit do péče o Kamilka – přebalit, změřit teplotu, otočit, nakrmit sondičkou (mačkáte stříkačku s mlíčkem). I ty krátké chvilky byly důležité, moci se dotknout, pohladit...
 
Jakmile mi nastoupila laktace, začala jsem odstříkávat. Sedmý den už Kamilkův stav dovolil klokánkování – miminko vám položí na hrudník a přikryjí, a tak pospolu sedíte v křesle tři hodiny. Je to úžasné tulit se s miminkem „tělo na tělo“, cítit jeho pohyby ručičkama a nožičkama. Od té doby jsme klokánkovali skoro každý den, později i tatínek. Se zlepšujícím se zdravotním stavem přibývalo oblékání, koupání, cvičení. Kolem sedmého týdne jsme začali zkoušet Kamilka přikládat k prsu. Ale pro nedonošeňátko je těžké skloubit dýchání, sání a polykání, takže dlouho trvalo, než se naučil pít a zvládl tu námahu vypít tolik, kolik potřeboval.
 
Klepněte pro větší obrázek 
Zuzana Kočová a syn Kamil (2) (na fotografii v 1 roce)
 
Když jsme odcházeli z porodnice Kamilka jsem plně kojila, a to vydrželo až do jeho 21 měsíců. Doma jsem nejdřív byla ráda, že jsme se zbavili nemocničního pravidelného režimu, ale taky jsem si musela zvykat, že teď už jsme na to jen sami a nikdo ho každé tři hodiny nekontroluje. Kromě běžné péče o miminko jsme cvičili „vojtovku“ a měli více kontrol, jak u pediatričky, tak v rizikové poradně, na neurologii, rehabilitaci, na očním i u psychologa.
Cizím lidem jsem říkali korigovaný věk (počítá se podle původního, tzv. řádného, termínu porodu). Do kočárku nám nikdo nekoukal, protože jsme Kamilka nosili v šátku. Jednak proto, že v kočárku plakal, a i mně to vyhovovalo – cítila jsem, že dýchá a asi jsem si ten „externí třetí trimestr“ potřebovala vynahradit.
 
Byla to dlouhá a náročná cesta, ale z maličkatého miminka je dnes normální dvouletý raubíř (jen s mírně oslabenou imunitou), a já doufám, že náš příběh s dobrým koncem bude pro někoho povzbuzením!“
 
V kojení jsem „prohrávala“
 
Už od začátku těhotenství jsem věděla, že mě čeká předčasný porod. S tím, že kluci budou malí a budou v inkubátoru, jsem počítala, brala to jako realitu a nenechala jsem se tím rozhodit. To, že by mohli mít zdravotní problémy, jsem si raději vůbec nepřipouštěla a takové myšlenky jsem zastrčila někam hodně hluboko. Já se vlastně ani nestíhala trápit. Měsíc jsem třikrát denně za nimi jezdila k Apolináři, a to pak nemáte čas nad ničím přemýšlet. Mohla jsem být s nimi, jak dlouho jsem chtěla. Krmila je, koupala, převlékala a mazlila se s nimi. Večer jela domů a ráno zase za nimi. Hrozně jsem se těšila na tu chvíli, až je propustí. Po měsíci jsem se dočkala. Nejdřív šel domů Honzík a týden na to Adámek. Za ten měsíc v porodnici U Apolináře jsem svým způsobem i vděčná. Sestřičky mě naučily věci, se kterými bych si doma určitě dělala těžkou hlavu. Přestala jsem se bát s miminky manipulovat. Taky jsem se jich celý ten měsíc mohla ptát na všechno, co mě napadlo. A já mám díky své profesi, ke všemu asi tak tisíc otázek, takže si se mnou asi užily.
 
Klepněte pro větší obrázek 
Štěpánka Duchková, (patronka Nedoklubka) a dvojčátka Adam a Honzík (5 měsíců)
 
Kojení byl problém. Měla jsem málo mléka i pro jedno miminko, natož pro dvě. Snažili se mě rozkojit, já jsem stále odsávala a pořád toho bylo málo. Všechny maminky nedonošenců zapisovaly každý den množství odstříkaného mléka do speciální tabulky. Pak už jsem se tomu musela smát – celý měsíc jsem „prohrávala“. Každý den jsem měla v tabulce nejnižší číslo. A jak začali kluci pít z lahvičky, byl s kojením konec.
 
Honzík žádnou zvláštní péči po propuštění z porodnice nepotřeboval. Adámek měl zpočátku problém s udržením teploty. Zpětně doufám, že jsem ho příliš nenabalovala. Měla jsem o něj totiž takový strach, že jsem mu chtěla dávat v květnu kulicha i na spaní. Myslím, že když už byli kluci doma, bylo důležité, že jsem byla psychicky v klidu. Asi se to na ně přeneslo, protože vůbec neplakali, a hodní jsou dodnes. Tabulky vývoje kojenců jsem raději nestudovala. Chodíme na rehabilitaci a sestřička kluky chválí. To mi ke štěstí stačí.
 
Místo v dubnu se Honzík narodil už na Vánoce
 
Honzík přišel na svět v pražské porodnici U Apolináře ve 24+3tt, Vážil 740 g. Byla jsem s ním v porodnici několik hodin každý den, už od narození, jsem ho mohla držet za prstíky a asi po dvou týdnech jeho stav dovolil klokánkování, což bylo pro nás oba moc důležité. Později jsem ho mohla i koupat, dávat mu mléko do sondičky nebo měnit plenky. Doktoři i sestřičky mě informovali, co se může stát a co všechno mohu dělat já. Všichni byli ohleduplní, hodně jsem si povídala o Honzíkovi s rehabilitační sestřičkou Hankou. Už na JIPu jsem Honzíka přikládala, pak jsem kojila vždy během návštěv, ale po pár týdnech jsem ztratila mléko. Rok jsme denně cvičili Vojtovu metodu, navštěvovali řadu specialistů, ale jinak žádnou náročnou péči Honzík nepotřeboval.
 
Klepněte pro větší obrázek 
Ivana Matoušková a syn Honzík (6,5)
 
Když byl malý, používali jsme v postýlce monitor dechu. Když jsme si Honzíka přivezli z porodnice, někteří lidé se divili, kde jsme vzali to miminko. Řekla jsem jim, že se narodil brzy a byl čtyři měsíce v inkubátoru, dál jsem to nerozváděla. V 8 měsících měl Honzík míry normálního dítěte. Teď měří 133 cm, váží 26 kg a chodí do první třídy. Nemá žádné závažné následky. Každý rok mu kontrolují srdíčko, protože po narození měl operaci tzv. „dučeje“, to vážil 800 g. Děláme logopedická cvičení, jednou za rok má kontrolu na neurologii, protože ještě má nedokonalou koordinaci v jemné a hrubé motorice, ale zlepšuje se to. Rád plave a hraje fotbal.
 
Baby masáže pomohly nám všem
 
Děti se narodily ve 27+5tt, Alžbětka vážila 1050 g, Stáníček 1330 g. Pro mě byla důležitá v prvé řadě podpora rodiny a partnera, ale i psychologa, a to jak na počátku, kdy jsem potřebovala se zorientovat v nové situaci, tak později, kdy jsem musela zvládat každodenní péči o dvě nedonošené děti. V prvních týdnech mi také pomohlo promluvit si s tehdejší místopředsedkyní Nedoklubka, maminkou nedonošené holčičky.
 
Denně jsem za dětmi jezdila, vozila jim mléko. I když byly v inkubátoru, hladila jsem je a vyprávěla jim, jaké to bude, až budou s námi doma. Starší dcera namalovala obrázky a koupila jim do inkubátoru omyvatelná plastová zvířátka. Ty obrázky máme dodnes pečlivě schované. Bohužel tenkrát na naší „JIP“ ještě nebylo možné klokánkovat. V porodnici nás naučili cvičit Vojtovu metodu, základy ošetřování a péče. O rehabilitaci a dalších metodách podporujících vývoj nedonošených dětí jsem si informace hledala na internetu a moje sestra - porodní asistentkou v Německu - mi poskytla německou odbornou literaturu.
Alžbětku jsem kojila už v nemocnici a plné kojení vydrželo do půl roku, kdy se sama odstavila. Stáníčka jsem nekojila, přes veškerou snahu se to nepodařilo ani se suplementorem. Stalo se nám tak to, čeho se obávají matky dvojčat. V noci vstáváte ohřívat mléko, a poté z jednoho prsu kojíte, z druhého odsáváte a chybí třetí ruka pro krmení z lahvičky (v libovolném pořadí totéž děláte i přes den).
 
Po propuštění dětí domů mi hodně pomohlo, že jsme si s maminkami z nemocnice po telefonu vyměňovaly zkušenosti a rady. V prvním půlroce jsem s dětmi absolvovala každý týden jednu až dvě návštěvy u lékaře – pediatr, oční, neurologie, alergologie, rehabilitace...
 
Klepněte pro větší obrázek
Lenka Novotná (předsedkyně Nedoklubka) a dvojčátka Alžbětka a Standa (3,5)
 
Asi měsíc po příchodu domů jsme začali s baby masážemi. Velmi mi to psychicky pomohlo, u masáže jsem se uklidnila a soustředila jen na sebe, svoje dítě a pocity a zároveň mě posilovalo vědomí, že masáž je prospěšná i pro miminka. V té době jsem si také začala zapisovat rady a zkušenosti v péči o nedonošené děti, které jsem využila, když jsem kompletovala modrou brožuru Nedoklubka „Rodičům nedonošeného miminka“. Vědomí, že tak pomůžu i dalším rodičům nedonošených dětí, bylo pro mě povzbuzující motivací.
 
Asi kolem jednoho roku dětí jsem již vnitřně přijala skutečnost, že děti se narodily předčasně a že možná budou mít nějaké následky (u chlapečka to tak i dlouho vypadalo). Hodně mi to tenkrát pomohlo, osvobodilo mě to od závodu s cílem „být normální“. Nesnažila jsem se dostihnout jednotlivé mezníky ve vývoji, soustředila jsem se spíš na to, aby se děti cítily v pohodě, abychom si vynahradili, co nám na začátku uteklo – hlazení, mazlení, doteky. Užívali jsme si vzájemné blízkosti a toho, že můžeme být spolu.
 
Zhruba od 16 měsíců dětí každá prohlídka u lékaře vyznívala optimističtěji. Dnes již laik nepozná, že děti jsou nedonošené. V něčem jsou napřed, v něčem ještě trochu pozadu. Nosí ortopedické vložky, chlapeček možná bude mít brýle. Navštěvujme speciální pedagogickou poradnu. Jsou to prostě normální nedonošené děti.
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články