Soužití, nebo souboj?

Hypotéka na vlastní byt umí pořádně sešněrovat život, ale bydlení u rodičů jej dokáže totálně otrávit.
Soužití, nebo souboj?
Jste-li tvor přizpůsobivý a nevadí vám rodičovská výchova, přestože už dávno nepotřebujete podepisovat žákovskou, pak asi těžko pochopíte, proč se vaši známí upíšou realitce na dvacet let nekřesťanských splátek, když „jejich“ komnaty v domě rodičů zejí prázdnotou. Je to totiž pro většinu manželství jediná možnost, jak žít SVŮJ rodinný život.
 
Cena za hlídání
„Co já bych za to dala – bydlet s našima, jen kdyby mi měl kdo pohlídat děti, když se zdrží, v práci,“ kroutí hlavou nad stížnostmi kamarádek Jarka, kterou od rdičů dělí více než sto kilometrů. „Stejně se o ně jednou budeme muset postarat. Bydlet pohromadě, bylo by všechno jednodušší.“ Sotva to pronesla, sesypaly se na ni námitky typu: Nevíš, co mluvíš, takhle na dálku jste v pohodě, ale pod jednou střechou bys nejspíš litovala. S vlastní mámou, natož s tchyní v jedné kuchyni – to je na mašli. Lepší je si všechno dělat sami, i zaplatit hlídání. V jednom baráku s nimi nikdy nejsi dospělá, zvlášť když rodičům nebo „tchánům“ nestačí žít svůj život a řídí i ten tvůj. A ještě ke všemu to myslí „jen pro tvoje dobro“. „Moje skorotchyně jednou zamkla náš společný dům a klíč nechala v zámku, když se její dospělý syn - můj přítel - zdržel u souseda na kus řeči,“ líčí Daniela rodinnou tragikomedii. Sotva vzal za kliku, vítězoslavně otevřela s tím, že měl přespat tam, kde se bavil. A to je mu jednačtyřicet, vrátil se před půlnocí a zcela střízlivý.“
 
Až na pár výjimek je zřejmě spokojené společné bydlení utopie. „Jediný model, který funguje, jsou dvě zcela oddělené domácnosti, kde obě rodiny – ,mladí‘ (s dětmi) a rodiče – žijí vedle sebe jako přátelští sousedé,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. „Byt 4 + 1 s jedním zázemím, kde nejsou jasně dané hranice pro každou rodinu, je průšvih, smrt zaživa. A nezáleží na tom, jestli je tchyně zelená nebo růžová.“
 
Svatba je čára
Za kolik rozvodů pro „nepřekonatelné rozdíly“ může společné bydlení s rodiči? To můžeme jen odhadovat. Jeroným Klimeš tvrdí, že ze stejného důvodu bude mnohem více ukončených vztahů „na hromádce“. „Svůj podíl na tom totiž má obcházení svatby. Svatba je geniální „vynález“, kterým muž jasně říká: „Teď je ta holka moje žena. Rodiče (oboje), děkujeme za všechno, ale dál už nám do života nemluvte. Svatební obřad jasně obtáhne čáru mezi životem s rodiči a novou rodinou. Svatba potvrdí změny systému – to je teď naše, to je vaše, a vzájemně si do svých systémů nebudeme zasahovat.“ A to vyžaduje i oddělené bydlení a finanční samostatnost. Ani jedno se dnes v mnoha případech neděje. Rodiče často dotují své dospělé děti, a taky se snaží jejich život řídit. Obojí je špatně.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Výměnek – obchod
Inspiraci pro řešení možná můžeme najít v nedávné historii. I tehdy rodiče dospělým dětem vypomáhali a současně jim „naložili“ i odpovědnost a povinnosti. Ale vše jasně dohodli a písemně potvrdili. „Nedocházelo k nedorozumění, ani z lásky k dětem, ani vděčnosti k rodičům jako dnes, kdy je to samá dobrá vůle, a nakonec se začnou vzájemně nesnášet,“ říká psycholog Klimeš a připomíná, že tehdejší vztahy správně nasměrovala tzv. výměnková smlouva. „Po svatbě majetní rodiče odkázali dětem grunt a sami se přesunuli do výměnku, menšího bydlení někde v blízkosti. Tento akt ztvrdili smlouvou o doživotní výměně, jejíž součástí byla smlouva odstupní se všemi náležitostmi obchodní smlouvy. Byl to obchod natvrdo, žádné: já jsme myslel, já doufal. Jasně bylo řečeno, co rodiče dětem předávají a co za to od nich žádají. Například u velkých hospodářství šlo o přesné rozepsání, kolik kilo obilí, masa, brambor..atd. budou děti rodičům ročně odvádět.“
 
Výměnek definoval i další velmi důležité zásady soužití obou generací. Protože šlo o dvě nezávislé domácnosti v těsném sousedství, byly jasně dány hranice teritoria a každá domácnost si určovala vlastní denní režim. Velkou výhodou bylo, že děti (vnoučata) měly bezbariérové a bezpečné propojení obou domácností, protože pro ně žádné hranice neexistují. Ale pro dospělé platíé princip návštěv – mladý nebo starý je v druhé domácnosti hostem, svou návštěvu ohlašuje a ctí pravidla navštívené domácnosti, takže tchyně nevleze bez klepání mladým do kuchyně, natož do ložnice.
 
Definitivní bydlení
Ideální je myslet dopředu. Místo stavby obřích domů a krátkozrakých plánů o bydlení s dětmi a vnoučaty, by rodiče podle psychologa měli děti včas vypustit z hnízda a šetřit na své definitivní bydlení. Jeho čas přichází zhruba s důchodem. Tehdy jsou rodiče ještě schopní přestěhovat se blíž k dětem, které se o ně za deset dvacet let postarají, a v novém místě navázat své společenské kontakty. Později jsme už nepřesaditelní. „Nebo je vhodná jiná varianta,“ připomíná J. Klimeš, „když si děti ve středním věku pořizují lepší bydlení, protože už nejsou finančně na dně jako začínající rodiny, si místo velkého bytu koupí skromnější 3 + 1 a garsonku poblíž jako budoucí výměnek. Než zestárnou, mohou ji třeba pronajímat, nebo do ní přestěhovat své rodiče, aby o ně mohli pečovat. Je to mnohem lepší řešení, než nastěhovat staré rodiče k sobě do bytu, kde nebudou šťastni, protože jsou v cizím systému, a kde se mohou cítit na obtíž.“
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře