„Petr, náš nejstarší, je spolehlivý, školu snáší dobře, i když bývá dost nervózní ze zkoušení, rád si čte a dává přednost klidu. Zato s Pavlem se to nedá vydržet - prosazuje svou, nejraději by někde lítal s klukama, jen na fotbale ho trenér chválí.“ povzdychne si Alena. „Janička je naše nejmladší, je to princeznička s čertem v těle, která si od bráchů nenechá nic líbit. Všichni tři mají moje i manželovy geny, všem se snažíme měřit stejným metrem, přesto je každé dítě jiné…“ Možná jste v rodině Aleny poznali i svá robátka a možná se ve chvílích, kdy se váš byt mění ve zvěřinec, také ptáte: jak na ně, když je každé jako z jiného vrhu?
Pořadí narození
Než začnete hledat v rodokmenech, kdo z předků byl tou černou ovcí či andělem, po němž váš drobeček zdědil povahu, vezměte v úvahu, že chování dítěte ovlivňuje řada okolností včetně skutečnosti, v jakém pořadí se do rodiny narodilo. Alespoň to tvrdí teorie o sourozeneckých konstelacích a praktičtí psychologové ji více či méně potvrzují. A porovnáte-li zejména své nejstarší dítě s prvním potomkem kamarádky, zřejmě určité společné rysy také najdete, třeba sklon k vůdcovství a cílevědomost, které budou pravděpodobně v protikladu s chováním nejmladšího dítěte v rodině.
Náš prvorozený
Když človíček přišel na svět, byl obklopen pozorností ze všech stran, každý jeho pozdější krůček a nová schopnost vyvolaly aplaus hodný super-
hvězdy. Znáte lepší motivaci k vyšším výkonům, než je pozornost rodičů a pochvala od nich? Není divu, že prvorození brzy mluví, brzy chodí a bývají cílevědomí a zodpovědní - nechtějí totiž zklamat očekávání svých dokonalých vzorů - svých rodičů. V dospělém životě proto obvykle zaujímají řídící místa. Jsou přece zvyklí, že v rodině mívají nejvíce povinností ze všech dětí, že občas nesou odpovědnost za své mladší sourozence, a také, že se po narození druhého dítěte musí vyrovnat se „se sesazením z trůnu“ a uhájit své místo prvorozeného. Někteří své břemeno touhy být dokonalí neunesou a pak se zbytečně podceňují a cítí vinu, že neobstáli.
Přišel konkurent
Rodina, do níž přichází druhé dítě, je stejná,a přece jiná, než ta, jež přivítala prvního. Kromě rodičů je tu totiž i starší sourozenec, který zpočátku jen nedůvěřivě přijímá malého „vetřelce“, s nímž se má dělit o lásku, pozornost. Za pomoci rodičů může být první krize zažehnána záhy, ale soupeření se teprve rozjíždí. Když i malý začíná vnímat realitu, testuje staršího (nejraději pošťuchováním a schválnostmi) a rozhoduje se, zda převezme jeho vůdcovskou roli nebo se podřídí a půjde svou vlastní cestou - někdy i zcela opačnou. Leckterou pěšinu má už vyšlapanou, rodiče na něm už obvykle nevyžadují, co chtěli po prvním děcku, ale slábne i potlesk za jeho výkony. Druhorozený však o uznání bojuje stále. Sotva si ale najde své místo, přichází další bráška nebo sestřička a všechno je jinak!
Prostřední mimo
Rodinný benjamínek se ihned stává středem zájmu a je-li to po dvou chlapcích holčička, získává zcela výjimečné postavení. Pozornost rodičů se soustředí především na ni a prvorozeného, ale na prostředního jim nezbývá čas a mnohdy ani energie. Podle psychologa Kevina Lemana pak prostřední dítě obvykle cítí nespravedlnost v tom, že podle rodičů je na privilegia staršího moc malý, ale na výhody nejmladšího, (mazlení a větší pozornost) je zase už moc velký. Obvykle po marných pokusech na sebe upozornit, hledá prostředí, kde by byl „akorát“, a tím je parta vrstevníků. Je-li těžko na cvičišti, bývá lehko na bojišti, a tak právě prostřední dítě má velké předpoklady se co nejlépe připravit na život dospělých. Brzy se naučí vyjednávat a nemít přehnané nároky na sebe ani na své okolí.
Nejmladší - bavič
Když přichází na scénu nejmladší, rozsvítí se reflektory a „obecenstvo“ očekává zábavu. „Je přece tak roztomilý a …“ - to je všechno. Víc (alespoň zpočátku) ani jeho okolí nečeká a rodiče si často užívají sladkou příchuť rozmazlování. Benjamínkovi prochází, co by starší sourozenci zaplatili ať už doslova částkou z kapesného nebo přídavkem povinností. Někdy se na shovívavé výchově či spíše nevýchově podílejí i sourozenci, kteří, aby měli klid od „otravného mrňouse“, udělají za něj jeho práci. Jenže mu tím nepomohou, nýbrž ublíží. O to těžší pak bývá jeho vstup do reálného života, kde se uznání obvykle nezíská jen za roztomilý úsměv či školáckou recesi.
Máte to jinak?
Jestli je problemákem ve vaší rodině naopak ten nejstarší a ti mladší jsou sluníčka se smyslem pro odpovědnost, je to tím, že podstatnou roli hraje i pohlaví a věkový odstup dětí. Narodila-li se holčička po chlapci, bude pravděpodobně také zaujímat místo prvorozené, protože bude místo mužské role zastávat ženskou. Jestli poslední dítě přišlo až šest let po prostředním, pak se pravděpodobně bude projevovat spíše jako jedináček než benjamínek. Čím menší bude mezi sourozenci (zejména stejného pohlaví) věkový rozdíl, tím větší soupeření mezi nimi můžete očekávat. Těžko říct, které pořadí narození je lepší, každé má své výhody i nevýhody. A je na nás rodičích, abychom svým dětem pomohli,se s touto skutečností vyrovnat.
Teorie o sourozeneckých konstelacích je zajímavá a může být pomocníkem, jak se vyznat ve složitých rodinných vztazích, jak se podívat na rodinu očima každého jejího člena, ale nelze při řešení problémů přehlížet další okolnosti, které vývoj dětí a jejich chování k ostatním ovlivňují.