Občas se mi to stává a nepochybuji o tom, že vám určitě taky. Z dětského pokojíčku se ozývá řev jak ze zoo, občas se ozve i nějaká ta rána a většinou následuje pláč. A pak vás pohltí žalovací maraton
Mamí, on mě bouchnul… když ona mě kousla...
ale on mi vzal kostičky… protože ona mi zbourala hrad…“ Jistě, takové situace znají i maminky různě starých sourozenců – mladší pošťuchuje staršího, ten se naštve, využije pozice síly a udeří. U dvojčat je ale situace trochu jiná – oba raubíři jsou na tom fyzicky přibližně stejně (zvláště pokud jsou stejného pohlaví), síly jsou přiměřeně vyrovnané, a tak při vzájemných soubojích hrozí větší nebezpečí, že si navzájem ublíží.
Pomozte dětem najít cestu ven z boje
I když jsou moje dvojčátka holčička a kluk, občas se musím mezi ně postavit a vlastním tělem zabránit tomu, aby mezi nimi (tygřími mláďaty) nedošlo ke zranění. Většinou se snažím, aby sami našli ze sourozeneckého boje cestu ven. Aby se uměli smířit a domluvit bez pomoci okolí. Klára Rulíková ve své knize Dvojčata připomíná, že „dvojčata, která jsou ve stejné pozici, jsou schopna si vytvořit své vlastní mantinely a rvačku sama vyřešit.“ Rodiče by tedy podle ní neměli do dvojčecích hádek, až na zmíněné výjimky, vstupovat.
Nezřídka jde totiž o pouhý vzájemný boj o pozornost okolí. Dvojčata většinou (není to pravidlem) neznají pocit, že by byla výrazněji upřena pozornost na jednoho z nich. Proto na sebe často upozorňují – ať už svými výkony a úspěchy, nebo právě i bojovným prosazováním svého názoru.
Co funguje? Vysvětlovat a vysvětlovat
Když se moje dvě dračice pustí do boje, nejlépe mi funguje trpělivost. Vysvětlovat a vysvětlovat, stále dokolečka, že jsou sestry a že si musí být naopak podporou. Ne vždy to vyjde a stojí mě to také spoustu nervů, ale věřím, že si to prostě do života zapamatují.
Jana Velinská, maminka holčičích dvojčátek