Smím potrestat cizí dítě? A může cizí rodič potrestat to moje?

Smím potrestat cizí dítě? A může cizí rodič potrestat to moje?
Smím potrestat cizí dítě? A může cizí rodič potrestat to moje?
Modelová situace. Vozíte každý den potomka do školy autem. Z dobré vůle přiberete i školáka od sousedů, se kterými se znáte jen od vidění. Jenže vaše dítě se chce před kamarádem předvést a začne nepřístojně řádit: dávat nohy i s botami na sedačky, poskakovat, pokřikovat, zkrátka všechno, co by si jinak vůbec nedovolilo. A to cizí se s chutí přidá. Řev v autě sílí, na napomenutí rozjetá dvojka nereaguje. Nakonec přibrzdíte u krajnice, vytáhnete to vlastní za límec, jednu mu vrazíte a... A nic. Ale to cizí v tom zlobení přece jelo také. Ruka vás svrbí, jenže můžete si ho dovolit inzultovat? A navíc jste si ho naložili do svého auta dobrovolně. Nesete za něj zodpovědnost, takže ani varianta „když se neumíš chovat, dojdi si do školy sám“ nepřichází v úvahu. Zmůžete se tedy jen na trapné „Jsem zvědavá, co tomu řeknou vaši“ a v duchu se křižujete, aby matkou nebylo rohaté zvíře, co se svého výtečníka zastává, i kdyby právě podpálil kostel.

Nerozlišuji cizí - vlastní
Začněme ve vlastních řadách. Kolegyně Hanka Bělohlávková bydlí za Prahou na vsi a vychovává dva syny. „S dětskou zkušeností jedináčka,“ konstatuje, „jsem skoro nikdy neodolala tlakům mých synů vzít si k nám domů kupu kamarádů. Ale v zájmu zachování našeho obydlí jsem často musela výchovně zakročit. Přiznávám, že ke kamarádům mírněji, než jsem ,vychovávala‘ svoje děti. Když ale začaly v zápalu hry dětský pokoj měnit v kůlničku na dříví a zahrádku v džungli, moje zábrany vzaly za své. I cizím chlapečkům proměněným v přepadové komando jsem bez rozdílů zavelela jako nelítostný generál. Nejdřív nechápali, co se děje, pak hodinu remcali s odpadkovým košem, hadrem na podlahu a hráběmi na trávu v ruce. Ale při další příležitosti k nám zase zavítali. Jak jsem zjistila, doma si nikdo z nich nestěžoval, a moji synci prý u nich stoupli v ceně, protože v pohodě vydrželi s tak ,drsnou‘ mámou. Samozřejmě, že rodičům, kteří občas hlídali naše děti, jsem vždycky dala povolení srovnat je do latě stejně s ostatními raubíři.“

„Bonzujte“ rodičům
Horší situace nastávají v momentech, kdy se rodiče vzájemně neznají, anebo znají, a mají k sobě výhrady třeba jako k spoluobčanům. „Trestání cizího dítěte je velmi tenký led,“ upozorňuje psycholožka. „Na místě řidičky z úvodního příběhu bych potlačila chuť cizího pasažéra seřezat, i kdyby byla hodně silná. To ovšem platí i v případě, že máte svolení rodičů. Takové to sousedské ,klidně ho plácněte, když u vás bude otravovat‘ berte s rezervou. Teorie je jedna věc, ale když to pak uděláte, málokterá rodina se srovná s tím, že jim někdo bije jejich dítě. Rozhodně bych si sehnala kontakt na matku nebo otce a oznámila jim, co se stalo. Samozřejmě, že můžete narazit na typy, kteří vzápětí vynadají vám, co jste si to dovolila, ale většinou se rodiče snaží v takových ,prkotinách‘ dohodnout. Mnohem horší situace nastává, když jedno dítě šikanuje to druhé, rodiče šikanisty tomu většinou odmítají věřit a přecházejí do útoku.“

Mají rodiče dodržet dekórum?
Dvaatřicetiletá Martina, dnes maminka tříletého Matouše, nahodila zase jiný aspekt problému. Zavzpomínala na velký průšvih svého dětství. Bylo jí sedm, právě se její rodina čítající čtyři děti přistěhovala ze Šumavy do Prahy. Hned první den v novém bydlišti dostali všichni sourozenci přísnou přednášku na téma: „Jak se naše rodina uvede, tak nás budou brát. Je vás hodně, tak ať jste jako myšky. Běda vám, když nebudete zdravit, když uslyším stížnosti, že dupete a hlučíte v chodbě.“
 
Co čert nechtěl, asi týden poté si Marta s místními dětmi hrála na dvoře na schovávanou. Skrčila se za zaparkované auto a...: „...když jsem tak čekala, můj dětský mozeček vyprodukoval skvělý nápad – do laku auta jsem vyryla svůj monogram.“ Auto patřilo sousedce a dle iniciály nebylo těžké vypátrat pachatele. „Samozřejmě, že se sousedka dožadovala finanční náhrady a přála si, aby mě naši potrestali přímo před ní. Náhradu rodiče pochopitelně přislíbili. Trest ,teď a přede mnou‘ ovšem matka odmítla. Sdělila sousedce, že o tom, jak a kdy mě potrestá, si rozhoduje sama. Pochopitelně mě, sotva se za paní zavřely dveře, zbouchala na jednu hromadu a měla jsem zakázaného Večerníčka, a hlavně mě nevzali na Matějskou pouť s tím, že na ni nemáme, když se muselo zaplatit to přestříkání auta. Pro naši rodinu to byl totiž velký finanční zásah do rozpočtu, ale ocenila jsem, že se za mě máma postavila. Že mě neztrapnila před sousedkou, která s námi mimochodem dodnes nemluví, i když už je to téměř čtvrtstoletí.“
 
Klepněte pro větší obrázek 

Děti umí překvapit – mile i nemile
Maminka, která si nepřeje být jmenována, nám pro změnu vylíčila další situaci, která může nastat (na přání jsme změnili i jména hlavních aktérek příběhu): „Naše osmiletá Gabriela je velká kamarádka se spolužačkou Laurou. Od první třídy spolu sedí a po škole se tu a tam navštěvují. S maminkou Laury se známe jen od vidění z rodičáků. Laura je slušně vychovaná holčička, zdraví, děkuje, když byla u nás, zalezly si do pokojíku, kde si hrály, a já jim vždycky tak akorát namazala svačinu. A naopak, Gábina dostala svačinu, když byla u Laury, všechno běželo normálně. Až jednou. Gábina přišla domů jako zařezaná, celé odpoledne se chovala divně, ale odmítla mi sdělit, co se děje. Ráno si stěžovala, že jí není dobře, že nemůže do školy, ale zjevně jí nic nebylo. Vydedukovala jsem, že tam má nějaký průšvih, a tak jsem jí doma zůstat nedovolila a šla zjistit, co se děje. Před školou už na mě čekala Lauřina matka a sdělila mi, že se u nich doma včera holky kvůli něčemu hrozně pohádaly a nakonec se začaly prát. Lauřina matka jim oznámila, že když se neumějí domluvit, asi bude nejlepší, když Gábina půjde domů a... Gabriela zareagovala šokujícím způsobem. Nasupeně se obula a na odchodu už mezi dveřmi vzpurně pohodila hlavou a zasyčela: ,Ty zasraná cikánko, to je tak nespravedlivý, stejně sis začala první!‘ Pro vysvětlení: Laura je jižní typ po babičce z Itálie.“
 
Věřit dítěti nebo cizímu rodiči?
V Gabrielině matce by se prý krve nedořezal. Nikdy doma o nikom takto nemluvili a byla přesvědčená, že dceru vychovává dostatečně přísně ke slušnosti. Přislíbila, že vše prošetří. Jenže když na dceru uhodila, ta začala zapírat a tvrdit, že to není pravda a stála si na svém až do večera. „Jelikož nám doma nikdy nelhala, navíc je vedená k tomu, že když řekne pravdu, jakkoli z jejího pohledu ,strašnou‘, nepotrestáme ji, na rozdíl od toho, kdy si vymýšlí, trochu mě to zviklalo. Jenže proč by mi lhala matka její kamarádky? Jak to vlastně bylo, dodnes nevím, což jsem řekla i Lauřině matce, která mi práskla telefonem. Výsledek je ten, že holky spolu už zase ve škole mluví, ale obě mají zákaz se navštěvovat a my matky se nezdravíme.“
 
Psycholožka Jana Markvartová přikyvuje, že toto je naprosto přirozená korekce chování cizích i vlastních dětí mezi sousedy na menších městech a vesnicích, kde se všichni znají. „Jde o rodiny, které mají plus minus obdobné názory na to, co je slušně vedené děcko a co ,nevycválaný spratek‘, a nikdo z toho nedělá vědu.“
 
Názor psycholožky? Můžeme polemizovat s výpraskem, ale jinak matka postupovala správně. Včetně toho, že uznala vinu dítěte, ale zároveň mu dala najevo, že ho chrání. Dítě, zvlášť když vyvede něco ne ze zlé vůle, ale z hlouposti, musí pocítit důsledek svého chování, ale nesmí ztratit pocit bezpečí domova. Rodič by měl být spravedlivý, ale zároveň i vůči dítěti loajální.
 
„Jelikož z příběhu znám jen pohled jedné strany, nemohu se k němu vyjádřit,“ odmítá jakékoli soudcování psycholožka Markvartová. Rozhodně ale rodiče musejí počítat s tím, že děti umějí překvapit. Že se doma mohou chovat úplně jinak než třeba ve škole – a v určitém věkovém období zkoušejí hranice, kam až lze zajít. Představy rodičů, že by jejich dítě nikdy nezalhalo, jsou z říše bájí a přání. Děti jsou v něčem čitelné, ale zároveň musíme počítat se zkratovým chováním a jistou nevypočitatelností... I proto je trestání cizích dětí námi a našich dětí cizími tak ošemetnou záležitostí.
 
Anketa:
 
Zeptali jsme se vás:
1. Uhodila jste nebo „seřvala“ někdy cizí dítě? V jakém případě se tak stalo?
2. A naopak, uhodil někdy někdo vaše dítě?Proč se tak stalo? A jak jste na to reagovala?
 
Kateřina Peřinová (30), dcera Veronika (7), Kobeřice u Prostějova
 
Klepněte pro větší obrázek
 
1. Ano, uhodila a pamatuji si tu situaci dost živě, a to už je to pár let zpátky. S moji dobrou kamarádkou máme stejně staré děti. Trávily jsme společně spoustu času, tak jsme měly dohodu, pokud se budou spolu hašteřit a přesáhne to určitou mez, že jedna nebo druhá potrestáme obě děti stejným dílem. Jednou, když jsem hlídala já, se to mezi dětmi vyhrotilo natolik, že jsem oběma, ač nerada, dala výchovnou přes zadek. Děti na to za chvíli zapomněly a já na to nezapomenu nikdy.
 
2. Nenapadá mě okamžik, kdy by Verunce někdo cizí ublížil. Verunka má navíc to štěstí, že má úžasné prarodiče, kteří ji natolik milují, že se jí věnují tak naplno, že s nimi ani nemá čas zlobit. Je pravda, já sama někdy pozoruji, že nemám na Verunku tolik času, kolik bych chtěla, teoreticky taky vím, jak správně ve výchově postupovat, jen v této hektické době je někdy hodně těžké vždy jednat správně a důsledně. Jsem v roli rodiče poprvé (doufám, že ne naposled) a na své dceři se stále učím.
 
Jana Jungová (27), syn Filip (3,5), Olomouc
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
1. Neuhodila, ani doslova neseřvala. Ale vzpomínám si, když dvě holky, co jely na kole, mi srazily malého a ujely, tak jsem je šla najít, byly celé vyjevené, nejspíš čekaly „čoro moro“ , já jim dala jen kázání, jak mají jezdit, ony se omluvily a snad si to tenkrát vzaly k srdci...
 
2. Filípka v mé přítomnosti nikdy nikdo z dospělých neuhodil. Jen si vybavuji takové to strkání mezi dětmi, pískoviště, školka, dětský koutek….a to rozhodně nijak neřeším, neboť si ještě živě pamatuji, když byl Filípek menší a takové ty klasické spory třeba při půjčování hraček. Dost často z toho byly i slzičky. Rozhodně jsem si tyto situace neužívala, ale zase na druhou stranu si uvědomuji, že je to pro děti dobrá škola života. Alespoň se jednou ve světě neztratí. 
 
Pavlína Fritschrová (27), dcera Anna (2), Litovel
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
1. Já osobně jsem nikdy neuhodila cizí dítě. Snažím se těmto konfliktním situacím předcházet a raději, než bych někoho upozornila na výchovné nedostatky jeho dětí, opouštím prostor a takzvaně vezmu kramle a mizím i s Aničkou. Spousta rodičů totiž vidí nedostatky na cizích ratolestech a u svých dětí je raději přehlížejí.
 
2. Anička je zatím andílek a doposud ji nikdo nijak nemusel napomínat nebo trestat. Navíc já nebo její táta jsme stále v její blízkosti, tak bychom rozhodně zasáhli a tohle cizí osobě nedovolili. Nejsem zastánce tělesných trestů, ale zase ve správnou chvíli a od rodiče jedna výstražná po zadku rošťákovi rozhodně neuškodí.
 
Text: Jana Trnková 
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře