Skutečné hrdinky: Stal se ze mě buldok!

Je to už čtyři a půl roku, co se čtyřiatřicetileté Martině Němcové obrátil život naruby. Její jediný, tehdy osmiletý syn Filip se na školním výletě téměř utopil.
Skutečné hrdinky: Stal se ze mě buldok!
Dnes se rodiče, kterým instituce nebo dokonce lékaři zničili život, běžně soudí o náhradu škod. Rodina Němcových byla první. A tak si to jako většina průkopníků pořádně schytala. I proto jsme se k ním vydali na návštěvu, aby se nezapomnělo, abychom zjistili, co je nového. Martina se rozhodla, že si doplní vzdělání, Filip zase trochu vyrostl a ztěžkl. A někteří lidé ze vsi jim nadále závidí „ty miliony“ a nenávidí je...
 
Martina se ani teď neubrání slzám, když o celém neštěstí mluví. Ale slabá není ani náhodou. Jen díky ní totiž Filip dnes například otočí hlavu za hlasem, když se k němu někdo skloní. Má dlouhatánské řasy, jako holčička. I jejich prostřednictvím komunikuje se svou matkou. Pokud souhlasí, zamrká. Když ne, nereaguje. Pro někoho prkotina, pro Martinu Němcovou obrovský krok kupředu.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Připomenutí Fakt o případu Filipa Němce
Filip Němec zůstal na školním výletě v červnu 2003 čtvrt hodiny pod vodou. Že jeden žák chybí, poznaly učitelky až podle zbylého batohu na břehu. Následkem poškození mozku Filip zcela ochrnul a po probuzení z kómatu je ve stavu tzv. bdělého bezvědomí. V červnu 2007 bylo Němcovým soudem přiznáno odškodné 15 milionů korun. Rodina doufá, že se Filipův stav alespoň trochu zlepší po transplantaci kmenových buněk. Ta by měla proběhnout letos. Odběr kostní dřeně a vytvoření kmenových buněk provedou vědci Ústavu experimentální medicíny v Praze, lékaři vimperské nemocnice pak buňky vpraví Filipovi zpět do těla prostřednictvím infuze.

Přišel se vám někdo ze školy vůbec omluvit?
Ne. Do dnešního dne ne.
 
Ani žádná písemná omluva neproběhla?
Nic. Po čtyřech letech se nám za pedagogy školy omluvila ministryně školství.
 
Co jste dělala, než se Filipovi stala nehoda?
Jsem povoláním švadlena a technik oděvní výroby. Pracovala jsem v oboru, než manžel spadl ze střechy. Je klempíř. Po úrazu byl čtyři roky doma, má za sebou třináct operací nohy. Když se dal dohromady, starala jsem se o jeho babičku. A když se to stalo Filipovi, přestala jsem na návrat do práce definitivně pomýšlet.
 
Jak vypadá běžný den?
Je podřízen péči o Filipa. Musí dostat léky, krmím ho žaludeční sondou, takže veškerou stravu je třeba mixovat. Přebalím ho, pak s ním cvičím, aby mu neochabovaly svaly, přepolohuji ho… Na polohování máme i asistenčního psa, labradorského retrívra Elišku. Cvičíme několikrát denně, kromě základních cviků i na speciálním rotopedu s motorkem a na vertikalizačním stole. Večer, když Filip usne, vyřizuji různé úřední záležitosti. Až teď jsem si poprvé po čtyřech letech konečně přečetla jednu knížku.
 
Pomáhá vám s Filipem někdo?
Na hodinu denně sem chodí zdravotní sestra. Převáže mu žaludeční sondu, změří tlak, posoudí zdravotní stav, pomůže mi se základními cviky. Filip vyrostl, ztěžkl a já už to sama přestávám zvládat.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Doplňujete si nějak zdravotnické vzdělání?
Oficiálně zatím ne. A víc než to zdravotnické mě zajímá sociálně-právní problematika. Až začne Filip chodit do denního stacionáře, možná se pokusím začít vzdělávat v tomto oboru. Protože v naší společnosti bohužel platí, že si musíte většinu věcí zjistit, prosadit a pak i zaplatit sami. A když se za něco bijete, musíte se bít tvrdě. Zatím všechno, co umím, mě naučili lékaři v nemocnicích.
 
Nepropadnete v takových situacích někdy panice?
Já tvrdím, že člověk si zvykne. Nesmím zmatkovat, musím si umět poradit. Když nastane problém, mozek začne šrotovat, jak z toho ven.
 
Jak se takové neštěstí odrazí na partnerském vztahu?
Především se teď s manželem téměř nevidíme. On je od rána do večera v práci, aby nás finančně zabezpečil. Péče o Filipa by se totiž z běžného rodinného rozpočtu nedala zvládnout. Nebýt sponzorů a jednotlivých dárců, nemohl by až do vyplacení odškodného Filip podstupovat léčbu, kterou podstupoval. Takže manžel je v zaměstnání a já jsem s Filipem. Řeším vše okolo léčení, zdravotních pomůcek i soudů. Každý děláme „to svoje“. Dušan mi řekl: „Dělej, co uznáš za vhodné. Ale nechtěj po mně, abych s vámi absolvoval soudy. Nemám na ně sílu ani žaludek.“
 
Nevadilo vám, že jste na všechny ty nepříjemné soudní pře byla sama?
Ze začátku jsem měla problém manžela pochopit, ale teď už vím, že nemá cenu lámat to přes koleno. Každý není „buldok“.
 
A vy máte buldočí povahu odjakživa?
Vždycky jsem si dokázala poradit a vyřídit, co jsem potřebovala. Ale buldok se ze mě stal až v posledních letech…
 
Co vám dodává sílu?
Nevím. Snad… Snad to, že možná bude líp.
 
Děláte si něčím alespoň malou radost?
Teď mě vůbec nic nenapadá. Že  bychom se třeba jeli někam podívat, ale to nejde.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Nemyslím hned dovolenou u moře. Co nějaká drobnost?
Třeba naše Ťapka, ta dokáže udělat radost, viď? (Hladí čivavu šmejdící pod stolem.)
 
Takže máte dva psy?
Ťapku dostal Filip před třemi lety jako dárek od babičky a Elišku nám před dvěma roky přivezla paní, která ji vycvičila přímo pro Filipa. Filip chtěl psa odmalička, ale manžel byl vždy proti. Na Ťapku přistoupil jen pokud bude u babičky a my si ho budeme během dne půjčovat. A víte, jak to dopadlo? Když jde Dušan večer spát, zavolá na Ťapku a ta si běží lehnout k němu do postele. Když se koupe, sedí Ťapka vedle vany a nábožně k němu vzhlíží.
 
Ptala jste se lékařů, jestli je psí společnost pro Filipa vhodná?
Ti zvířata doporučili. Nedávno jsem zjistila, že v nemocnici ve Vimperku mají dokonce erárního kocoura! A to překvapilo i mě. Pacientům, kteří chtějí, ho dávají do postele. A lékařka mi nedávno řekla, že díky Ťapce naskočily Filipovi obranné reflexy.
 
Jak to?
Ona po něm běhá jako po chodníku. Už když byla malinká, tak Filipovi pořád olizovala obličej. Jemu to začalo po čase vadit a donutilo ho to bránit se. Snaží se ji odstrčit rukou a dokáže i zakňourat, když Ťapka nechce přestat. Psi také dokáží vycítit epileptické záchvaty. Jednou ležela Ťapka Filipovi za hlavou a najednou začala štěkat a utíkala od něj. Za čtvrt hodiny přišel epileptický záchvat.
 
Co dělá druhý pes, Eliška?
To je naprosto vzorný asistenční pes. Dám Filipovi na zem matraci, opřu si ho o sebe a zavolám na Elišku. Přijde a hned ví, že bude pracovat. Lehne si a já ji nejvýš jen popadnu za packy a doopravím do ideální polohy. Filip na Elišce leží a ona se třeba tři hodiny ani nehne. Filip tak cítí její teplo, dech, zklidní se. Uvolní se tak křeče jeho svalů. Filip na Elišce někdy i usne a ona trpělivě čeká a drží.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Nestalo se nikdy, že by psi Filipa třeba nechtěně škrábli?
Nikdy. Dávají si pozor. Eliška ho vždy opatrně překročí, aby na něj nešlápla. A když si k němu lehá na pohovku, nikdy na něj nedolehne úplně, aby nebyla těžká. Eliška je rozumná pečovatelka, zatímco Ťapka budí Filipa k životu. Obě pomáhají nejen Filipovi, ale i nám ostatním. Sice občas v balíku plen nacházím piškoty, Ťapka si je tam před Eliškou schovává, ale už si neumím představit, že bychom je neměli.
 
Text: Lucie Hášová Truhelková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře