Skutečné hrdinky: O Ládíkovi

Tak začíná vyprávění paní Katka, první hrdinka z naší nové rubriky - Skutečné hrdinky.

 

Když to teď líčím, vypadá to docela jednoduše, ale byla životní období, kdy to na realizaci mých snů vůbec nevypadalo. Můj první manžel, otec dnes už jedenáctileté Adélky, nechtěl o „cizím“ dítěti ani slyšet. Až když jsme zůstaly s dcerou samy a ti správní chlapi se mi vyhýbali, jsem se rozhodla, že do toho půjdu i sama. A když nerozšíříme rodinu o nového tatínka, tak pořídíme Adélce sestřičku. Začala jsem obíhat úřady a zjišťovat, jestli mohu zažádat o dítě, když nemám manžela.

 

Nevím, jestli je to tím, že když se člověk soustředí na nový problém, tak se ty ostatní vyřeší postupně samy. A já najednou měla vedle sebe člověka, který je nejen bezvadným kamarádem mé první dcery, má stejné názory na život a na chlapa má až neuvěřitelně silné sociální cítění. Velmi brzy jsem si byla jistá, že je to partner, kterého jsem hledala, a tak nebyl důvod odkládat svatbu ani plánování miminka. Asi půl roku poté se nám narodila Emilka. Doma vše bezvadně fungovalo a my se znovu vrátili k mé původní ideji. Bohužel to nešlo tak rychle, jak jsme si přáli. I když jsme chtěli do pěstounské péče vyloženě dítě s tělesným postižením, protože ty nikdo nechce, trvalo vše bezmála rok. Přiznávám, že nás všechno to papírování unavovalo a některé úkony se nám zdály vyloženě zbytečné. Jiné rady odborníků se naopak ukázaly jako velmi užitečné. Původně jsme měli zájem o holčičku, ale byli jsme upozorněni, že by tak vznikla konkurence pro pozici nejstarší dcery, z čehož by mohlo pramenit mnoho problémů. I nyní sdružení NATAMA, které má nad naší pěstounskou péčí supervizi, přichází se zajímavými podněty. Vzhledem k tomu, že naši rodinu sleduje nezaujatým pohledem zvenčí, je pro nás jejich pomoc velkým přínosem.

 

A tak od letošního února do rodiny přibyl k tatínkovi Patrikovi nový mužský. Vladimírovi nebo vlastně Ládíkovi je už pět let, ale na pohled vypadá mnohem mladší, protože z důvodů svého postižení je menší než naše dvouletá Emilka. Jeho diagnóza zní skeletální dysplasie, acrodysostosis. Co si pod tím představit? Jedinci s touto vadou se vyznačují neúměrně krátkou postavou, v dospělosti dosahují muži maximálně sto třiceti centimetrů, charakteristické jsou pro ně výrazně kratší končetiny. Ládík má v pěti letech velikost chodidla jako roční dítě, ale je poměrně šikovný a za tu dobu, co je u nás, se výrazně pohybově zlepšil a docela rychle už běhá. Prstíky na rukou jsou poměrně silné a krátké, což mu způsobuje velké problémy při zvládnutí jemné motoriky, ale mentálně se jeví zcela v pořádku. Je to bystrý kluk a už nyní se u něj projevuje úžasný smysl pro humor.

 

 

 

Když jsme pro něj do dětského domova v Kladně přijeli, byl už připravený a moc pyšný na to, že jsme si vybrali právě jeho. Trochu mě zaskočilo, že se celá jeho pětiletá minulost vešla do dvou igelitových tašek, a to ještě jedna z nich byla plná léků. Ale jsem pracovníkům zařízení vděčná za to, že mu dokázali vytvořit malé fotoalbum – tak máme alespoň nějakou představu o člověku, který se stal součástí naší rodiny. Jinak je pro nás jeho minulost stále plná otazníků. Samozřejmě že jsme dostali základní informace, ještě než jsme si pro něj přijeli. Vše ale probíhalo poměrně rychle a my měli v hlavě tolik věcí, které bude nutné zařídit, že nás spousta věcí, na které jsme se chtěli zeptat, začala napadat až doma. Nezbývá než doplňovat informace postupně, což není jednoduché, protože Vláďa například trvá na tom, že jeho rodiče jsme my a že si pamatuje, jak jsme ho po celou dobu pobytu v dětském domově navštěvovali. A tím se před námi otevřel jeden ze složitých úkolů, vysvětlit mu, kdo jsou jeho praví rodiče, i když jsou zbaveni rodičovských práv.

 

Nikdy jsem si tak výrazně neuvědomila, že děti z děcáku nemají možnost běžného rodinného života, dokud jsem neměla možnost pozorovat Vláďu. Dokázal otevřít ledničku i dvacetkrát po sobě, jen aby se ujistil, že je plná jídla a že si opravdu může vzít, na co má chuť. Fascinovala ho třeba i pračka a ostatní kuchyňské spotřebiče. Ale daleko víc mi to připomínala jeho touha po neustálém fyzickém kontaktu a nepřetržité komunikaci. Jakmile jsme vzali do náruče rok a půl starou Emily, hned nám okolo krku visel i Vláďa. Celý den nás zahrnoval dotazy, a když už ho nic nenapadalo, tak se aspoň každých pět minut ptal, kolik je hodin. Moc času na odpočinek nám nedopřál, jak byl zvyklý na ústavní režim, probouzel se před šestou hodinou a hned nám utíkal sdělit, že se dobře vyspal, a sháněl se po snídani. Strašně toužil mít naši pozornost jen pro sebe a chtěl být vzorný. Všechno snědl, poslouchal, až to působilo nepřirozeně. Na rozdíl od rodičů, kteří touží po hodných dětech, já se vnitřně radovala, když Ládík začal odmlouvat, neposlouchal, a dokonce se na mě rozzlobil a odmítl komunikovat. To jsem teprve získala pocit, že je opravdu náš a že už patří do rodiny.

 

Samozřejmě jsou i dny, kdy jsem pořádně utahaná a toužím po chvilce jen pro sebe. Zvládnout domácnost se třemi dětmi, když je manžel pracovně v zahraničí, není zrovna jednoduché. Ale když je doma, věnuje se jen nám. Také mám pár opravdových přátel, kteří mě, když potřebuji, podrží.

 

Láďovi momentálně musím věnovat více péče než oběma dcerám dohromady. Přestože je mu pět let, dosud má problémy se základní sebeobsluhou. Ne že by se nesnažil, ale kratší končetiny a především deformita prstů mu neumožňují zvládnout některé i jednoduché úkony. Taky nám trochu komplikuje život téměř každonoční pomočování, vyzkoušeli jsme už všechna doporučení – od pitného režimu, buzení na čurání apod. Ale zatím se to bohužel nepodařilo zvládnout, a tak je každé ráno ve znamení převlékání a praní pomočené postele.

 

Nutné jsou pravidelné kontroly u lékaře, kvůli správné indikaci hormonů na štítnou žlázu. A taky jsme se museli postarat o zoubky, protože mu chyběly čtyři v horní a čtyři v dolní řadě. Teď už má zubní protézky, lépe se nají a můžeme začít trénovat řeč. Velkou pomoc jsem viděla v jeho přijetí do mateřské školy, kde se nám maximálně snažili vyjít vstříc. Bohužel ani Ládík se nevyhnul obvyklému jevu, kdy jsou děti po nástupu do kolektivu často nemocné. U nás to bylo o to komplikovanější, že to od něj vždycky dostala i Emilka a často i já. Občas jsem měla pocit, že nedělám nic jiného, než rozdávám léky, utírám nosy, navštěvuji lékaře a konejším děti.

 

A aby toho nebylo málo, nejstarší dcera pomalu dorůstá do puberty, a tak občas trpí pocitem, že pro nás existují jen ti dva malí a od ní chceme jen pomoc. Ale je to právě ta dětská tříčlenná banda, která nás dokáže znovu rozesmát a umožní nám zapomenout na všechny starosti a problémy. Je moc fajn pozorovat dcery, jak Ládíka mezi sebe přijaly. V dnešní době se sice asi více cení pracovní ambice, ale já mám momentálně jediný cíl, chci být dobrou mámou pro všechny naše děti!“