Skutečné hrdinky: Neptala jsem se, proč zrovna naše dítě...

Andrea (32) své těhotenství považovala za bezproblémové. „Všechno probíhalo tak, jak má, a já jsem se cítila dobře, přesto jsem v 25. týdnu náhle začala rodit.“ Když přišel Tomášek (7) na svět, vážil 890 gramů.
Skutečné hrdinky: Neptala jsem se, proč zrovna naše dítě...
Během 4 měsíců strávených v nemocnici podstoupil dvě operace oční sítnice, které se však nezdařily, a tak se Andrea v chladném přítmí nemocniční chodby dozvěděla, že její syn nikdy nebude vidět.
 
„V tu chvíli jako by se mi zhroutil svět,“ vzpomíná na to, jak prožívala nejtěžší okamžik svého života, a vzápětí dodává, že je vděčná svému manželu Luďkovi (34) za velkou oporu, kterou jí tehdy poskytl. „Když jsme si Tomáška odnášeli domů, cítila jsem, že mám v sobě dost síly na to, abych mu mohla dát lásku i potřebnou péči.“ Protože se u Tomáška časem projevily i další zdravotní problémy, zvykla si Andrea na to, že se součástí jejich každodenního života staly časté návštěvy lékařů i pravidelná domácí rehabilitace. I přes tuto péči syn zaostával ve vývoji a Andrea si uvědomila, že ho nesmí srovnávat se zdravými dětmi. „Důležité jsou pokroky, které udělal. Z těch se všichni radujeme,“ vysvětluje a dává příklad: „Měli jsme obavy, že nebude sám chodit, ale vloni v létě jsme definitivně odložili kočárek.“

Školka nám prospěla
Nejprve si Andrea myslela, že syn potřebuje jen individuální péči a nepřemýšlela o tom, že by mohl navštěvovat mateřskou školu. Teprve když byli na léčebném pobytu v Jánských Lázních, s údivem zjistila, že je v kolektivu dětí nesmírně šťastný.
 
„Choval se jinak. Takového jsem ho neznala,“ zamyšleně se usmívá. Když se vrátili domů, trvalo měsíc, než začal chodit do školky. „Dávám ho tam na 4 hodiny. Je to tak akorát, aby si mohl pohrát s ostatními dětmi.“ Cesta autem ucpanou Prahou je sice náročná a trvá skoro hodinu, ale to Andree nevadí. Je ráda, že Tomášek může být ve speciální školce pro děti se zrakovým postižením, která mu dává ideální přípravu na školu.
 
„Můžu být v klidu, protože vím, že je tam o syna dobře postaráno,“ říká s úlevou. Když se po obědě vracejí domů, je už docela unavený, ale cestou zvládnou nakoupit a doprovodit Tomáškovu sestru Lucinku (9) do kroužků. Výjimkou je páteční odpoledne, kdy má Tomášek plavání, na které se vždycky moc těší. „Když dělám s Lucinkou úkoly, Tomášek se většinou zabaví sám, třeba poslechem hudby, kterou má moc rád a relaxuje u ní. Naštěstí je rozvážný a opatrný, takže se po bytě může pohybovat i bez mé pomoci.
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Spolu, ale neuzavírat se
Andrea působí křehce, ale z jejího vyprávění vyplývá, že je velmi statečná, i když by to o sobě sama neřekla. Přiznává, že se nikdy netrápila zbytečnými otázkami, proč zrovna její dítě je nevidomé.
 
„Vzali jsme to jako fakt. Péče o Tomáška je sice náročná a život naší rodiny se změnil, ale určitě to neznamená, že bychom kvůli tomu nějak zatrpkli, nebo se dokonce uzavřeli před světem.“ Hodně jim v tom prý pomohli přátelé, kteří jsou ochotni dělat kompromisy, když společně plánují, co o prázdninách s dětmi podniknou. Andrea bere život jako vzácný dar a snaží se na něm najít to krásné. Za nejcennější považuje chvíle strávené s rodinou.
 
„Nedokážu si představit, že bych na dovolenou jela jen s manželem. Bez dětí by to nebylo ono,“ svěřuje se a dodává, že ráda vzpomíná na odpočinkový pobyt u moře i dobrodružné stanování v kempech. Jejím největším koníčkem je lyžování, a tak se celý rok těší na to, až v zimě všichni vyrazí na hory. „Jezdí s námi i moji rodiče, takže v době, kdy já, manžel a děda lyžujeme s Lucinkou, babička hlídá Tomáška,“ vypráví Andrea a podotýká, že považuje za velmi důležité, aby je dcera měla občas jen pro sebe. „Snad ví, že ji máme stejně rádi jako Tomáška, i když jemu se musíme věnovat víc.“
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře