Džamila nám zavařila…
O bití a tělesných trestech se u nás začalo mluvit v souvislosti s návrhem zákona ministryně Džamily Stehlíkové, který by tělesné tresty přímo zakazoval. A to zvedlo trochu vlnu údivu, nepochopení i odporu. Většina českých rodičů se lekla, že napříště, až uštědří svému drahouškovi výchovný pohlavek, mohli by klidně jít do vězení. Ne, takhle hrozné to není. Faktem zůstává, že téma fyzických trestů rozděluje laickou i odbornou veřejnost. Asi jako všechna ožehavá témata.
„V žádném případě nejsem zastánce zbytečného bití, to ani náhodou. Ale upřímně musím říci, že synům občas naplácám zadek. Neuznávám facky, nesnáším bití přes hlavu a řemenem nebo vařečkou bych jim nikdy nedala. Když mě odmítají poslechnout i po desáté domluvě, nebo se dokola rvou jako koně, dám každému jednu přes zadek a je klid,“ přiznává osmadvacetiletá Ester Lochmanová, maminka dvojčat. A souhlasí s ní i další matka, třiatřicetilá Jana Svorková z Prahy. „Myslím si, že fyzické tresty nijak nezneužívám, ale občas je doma aplikuji. A už vůbec si neumím představit, že by mi to nějaký zákon zakazoval. Při každém plácnutí bych si pak připadala jako zločinec, který porušuje pravidla. Jsem přesvědčená, že zákon je zbytečný. Opravdovému týrání stejně nezamezí a jen bude perzekuovat normální rodiče, a to i když nedojde na sankce. Už jen tím, jak se budou cítit. Mimo zákon…“
Jak pak je to v Evropě
Výchovné metody se u nás jistě mění po vzoru západu, kde jsou tělesné tresty zákonem zakázané už dlouho. „Soudobí rodiče jsou mnohem benevolentnější,
než byli ti jejich. Dříve byl u nás hluboce zakořeněný rakousko - uherský dril. Děti se nechválily, protože úspěch byl samozřejmostí. Oproti tomu každý nezdar byl po zásluze „odměněn“ minimálně křikem. A rákoska byla víceméně jediný výchovný prostředek. A to se v posledních dvaceti letech změnilo. A mohou za to i zkušenosti jiných výchovných modelů,“ vysvětluje podstatu změn ve výchově psycholog Radim Opatrný. Podle něj se ovšem ženeme ke druhému extrému. K extrému liberální až volné výchovy, která je typická zejména pro jižní národy, kde je dítě cosi na pomezí boha. A bůh se přece netrestá.
„Když jsem přijela jako au-pair do Francie, byla jsem v šoku. Ne že by mě doma rodiče nějak mlátili, to v žádném případě, ale co procházelo těm dvěma osmiletým spratkům, o které jsem se starala, to jsem žasla. Mohli si dělat naprosto, co chtěli. Nikoho, včetně svých rodičů, neposlouchali, všechno si vynutili a vše se točilo jen kolem nich. Nechtěli jít spát? Nešli. Nechtěli se mýt? Co na tom, že šli druhý den do školy špinaví. Chtěli obědvat v posteli, a ještě hranolky? Měli je. Bylo to hrozné, asi po dvou měsích jsem chtěla odjet. Ale pak mi jednou ruply nervy, oběma jsem naplácala a šla si zabalit věci v domnění, že až to řeknou rodičům, bez platu mě vyhodí. Jaký byl můj údiv, že to nejen neřekli, ale od té doby mě i poslouchali. A už jsem je nikdy nemusela bít. Stačilo zvednou ruku a byli v pohodě,“ vypráví své zážitky s volnou výchovou Kateřina Elfová.
Volná výchova bez trestů je podle odborníků zase druhý extrém. A jaké je překvapení, že výsledkem tohoto působení není sebevědomá osobnost, jak se
mnozí mylně domnívají, ale rozmazlený a tápající jedinec. Možná i vy někoho takového ve svém okolí znáte. Chlapeček terorizuje v parku ostatní děti, a jeho maminka mu hodinu trpělivě vysvětluje, že to není hezké. Nebo holčička, co si hysterickými scénami vymůže, co chce. Je tohle správné? „ Já osobně příznivcem výrazně volné výchovy nejsem. V dětské duši to totiž dělá lidově řečeno paseku. Každé dítě potřebuje mantinely. A i když zkouší, kam až může zajít, musí být jistá mez, po jejímž překročení následuje trest. Děti, které nejsou nikdy trestané, samy tápají, nemají ujasněnou svou pozici a v podstatě neví, kým jsou. Hlavním problémem ovšem je fakt, že necítí respekt ani k rodičům, a potažmo tak ani samy k sobě,“ vysvětluje úskalí přespříliš tolerantní výchovy psycholog Opatrný.
Existuje přiměřený trest?
Takže bít není dobré, křičet není v pořádku, všechno povolit se také nemá…Jak tedy vychovat své dítě, aby bylo v pohodě a rodič přitom neskončil na psychiatrii? Bohužel žádný kouzelný výchovný postup neexistuje. Nicméně, je třeba se smířit s faktem, že každé dítě prostě někdy zlobí, neboť je to součástí jeho vývoje. A za zlobení musí následovat trest.
„Bití je opravdu ve většině případů zbytečné a ponižující. Rozhodně bych svému dítěti nikdy
nedal facku nebo ho nemlátil po hlavě. Je dobré s potomkem diskutovat, proč to či ono udělal a vysvětlit mu, že je to špatné a z jakého důvodu,“ vysvětluje psycholog Opatrný a pokračuje: „Diskutovat se ovšem dá až v určitém věku a za určitých situací. Zejména v momentech, jako je vběhnutí do silnice, nebo když vám uteče z hřiště, „pár na zadek“ zabere určitě nejlépe. Stejně jako v momentech, kdy se stejné zlobení pořád opakuje, to už nás potomek prostě zkouší. Takže dvakrát vysvětlím a po třetí dám prostě na zadek. Ovšem s mírou a lehkou rukou.“
Vychovávejte a zbytečně netrestejte!
Chcete vychovat ze svého chlapečka nebo holčičky silnou osobnost? Mějte ho rádi! Připadá vám to hloupé? Je to ale úplně jednoduchá rada, která zabírá. „Dřívější rodiče a pánové prominou - týkalo se to zejména otců – jen neradi projevovali svým dětem veřejně lásku. Děti
byly tak zmatené a cítily se nemilované. To považuji za velkou chybu. Děti potřebují cítit, že je máme rádi. Proto své potomky objímejte, mazlete se s nimi, aby se cítili v klidu a v bezpečí. Respektujte je a buďte jejich partnery. Budou tak sebevědomější a také odolnější proti vlivům okolí. A určitě vám tak prominou, že jim občas dáte na zadek. Budou totiž vědět, že je to z lásky,“ myslí si psycholog Opatrný.
A za jedno je i další odborník, psycholog Jeroným Klimeš: „Já nejsem fanda fyzických trestů, určitě ne. Sám jsem své dceři Juditce dal za celé čtyři roky na zadek jednou. Ale krátkozraká hloupost je fyzické tresty zakázat zákonem, protože problémem není, když dítě občas dostane na zadek, ale skutečné týrání dětí, které je nezákonné už dnes. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že občas je dobré a pro dětskou psychiku únosnější, když dostane jednu na zadek, než když se na něj křičí a jeho prohřešek se omílá dlouhé týdny.“
Tresty, co ano a co ne?
Pokud máte pocit, že se bez fyzických trestů neobejdete, používejte je spíše jen symbolicky. Malé dítě můžete plácnout přes zadeček, nikdy ale ne přes tvář nebo po hlavě. Fyzicky rozhodně nikdy netrestejte děti mladší než jeden rok, které ještě pořádně nechápou souvislosti.
Fyzický trest berte jako nejzazší potrestání. Nejprve se snažte dítěti vše vysvětlit, napomeňte ho, varujte a když neposlechne, tak teprve přistupte k „jedné přes prdelku“.
S „naplácáním“ se to nemá přehánět. Časté fyzické tresty rozhodně nic neřeší, naopak dítě nebude cítit potřebu něco změnit, když dostane za maličkost.
I když je výchova někdy pekelně náročná a vy jste unaveni, nevylévejte si na dítěti zlost. A drobnosti jako pocákaná podlaha, umatlané tričko nebo nedojedený oběd, důvodem pro bití opravdu nejsou ani v nejmenším.
Potrestáním problém uzavřete, více už dítěti jeho prohřešky nepřipomínejte.
Tělesné tresty a jejich možné následky
V rodinách, kde vládne spíš vařečka než vlídné slovo, není něco v pořádku. Možná si ale rodiče jen přenesli vlastní „špatnou“ výchovu i do své rodiny. Změna je možná kdykoli, stačí si jen uvědomit, co nepřiměřené nebo zbytečně časté fyzické tresty napáchají v dětské duši. Samozřejmě nemluvíme o lehkém plácnutí jednou za čas, ale o zbytečném ponižování jako „nářez na holou“, který by do výchovy neměl patřit nikdy!
Fyzické tresty starších dětí brání v jejich duševním vývoji. Dítě nepřemýšlí o svém chování a stává se poslušným jen proto, aby se vyhnulo potrestání.
Fyzicky trestané dítě v dospělosti reaguje agresivně a protože je naučeno, že prosazovat se člověk může i pěstmi, tuto metodu také samo využívá.
Pokud jsou fyzické tresty příliš časté nebo silné, mohou vést k pokusům o útěk z domova. Zbytečně trestané děti mají chorobný strach, může se u nich rozvinout bulimie, anorexie, tendence k sebepoškozování, mohou se zapojit do pochybné party nebo začít užívat drogy a utéct z rodiny.
Text: Eliška Zikmundová