S batoletem u rodinného stolu se nudit nebudete

V roce a půl totiž naše sladké mrně začíná mít vlastní názor. Učí se prosazovat si svou a manipulovat okolím. A do toho všeho vstupují první lekce rodinného stolování.
S batoletem u rodinného stolu se nudit nebudete
"Hapala!“ Patnáctiměsíční Andulka nejdřív vykulí na maminku své veliké modré oči. Pak se trošičku vykloní z jídelní židle a ukáže prstíkem na lžičku s kopečkem pribiňáku, která jí vyklouzla z ruky. Maminka se shýbne, lžičku sebere – pokud je dcerka prvním potomkem, běží ji opláchnout do kuchyně, pokud druhým nebo třetím jen ji oblízne – a vrací malé slečně zpátky. Sotva holčička dostane lžičku do ruky, šup opět na zem a pak ještě jednou a ještě… Zcela programově. Dítě právě teď učinilo geniální objev: má nad dospělými moc! Desetkrát mrsknu něčím o zem a maminka se desetkrát sehne a zvedne to. To tedy znamená, že dělá, co chci JÁ! Paráda!
 
Pokusní králíci
Rodiče to ještě netuší, ale právě se stali Andulčinými pokusnými králíky. Jejím nejoblíbenějším slovem je momentálně „ne“. U stolu začíná docházet ke scénkám, kdy si slečna nechá nandat plnou pusu zeleninové polévky, ovšem nepolkne. Našpulí spodní rtík a vytvoří si tak jakési korýtko, ze kterého jí pokrm volně stéká na brindák, triko, stůl. Jindy naopak pusu pevně sevře, a když se jí rodiče snaží dopravit do pusy proužek chleba, třepe divoce hlavou na všechny strany. Ať na ni máma s tátou halekají nebo na ni hovoří hlasem medovým a dělají všelijaké kašpárky v hrůze, že umře hlady, protože čas běží a ona ještě nespolkla ze snídaně ani drobek, je spokojená. Má dospělé v hrsti. Nakonec dojde k názoru, že se vykroutí ze židličky, a když ji tam chtějí „násilím“ udržet, kroutí se, prohýbá jako luk, řve jako by jí trhali ruce.
 
V odborné literatuře je toto chování popsané jako období prvního vzdoru. K věku mezi druhým a třetím rokem života přirozeně patří… Jenže co v takových situacích dělat?
 
Bestie převlečené za andílky
To v nadsázce říká dětská psycholožka Jana Novotná z Kroměříže. Myslí tím fakt, že se většina z nás rodičů nechá, aniž si to uvědomí, vtáhnout potomkem do jeho veselé manipulátorské hry jako po másle. U rodinného stolu jsme totiž obzvlášť zranitelní, protože správná výživa je citlivým místem. Musí přece pravidelně jíst! Musí do sebe dostávat ty správné živiny a vitaminy, aby neonemocnělo! A někdy je nám také líto nás samých. Takovou práci to dalo sehnat čerstvou rybu (jahody, zeleninu…). Kdybychom ale kopajícímu nebo vzpouzejícímu se batoleti nakoukli do hlavy, viděli bychom, jak ho ohromně baví provokovat. A vyhraje, pokud si neuvědomíme tři základní pravidla pro správné rodinné stolování s přesně rozdělenými pravomocemi.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Když ne znamená opravdu ne
Podle americké dětské psycholožky Anette Kast-Zahnové se pohybujeme v zónách přísně rozdělených kompetencí. Rodič rozhoduje, CO svému dítěti nabídne, KDY mu to nabídne a JAK mu to nabídne. Dítě rozhoduje, JESTLI vůbec chce jíst a KOLIK si toho přeje sníst.
 
Neboli: i kdybychom se stavěli na hlavu, dítě, které pevně „zamkne pusu“, k jídlu nepřinutíte. „Jedním z nejčastějších rodičovských omylů je ten,“ bere si slovo americká psycholožka, „že dítěti nedůvěřují. Pokud ho nestihli zkazit právě nucením dojídat nebo podáváním různých sušenčiček, piškotků a rohlíků mezi jednotlivými hlavními jídly, zdravý dvouletý špunt si svoji potřebu hladu a žízně reguluje přirozeně a zcela správně sám. Nejí nikdy víc ani míň, než potřebuje. Tato schopnost se postupně spolu s tím, jak jej dospělí ovlivňují (nedůsledností, mlsky), vytrácí, ale teď ji prostě má. Když tedy dvouletí jedlíci semknou pevně pusu a kroutí hlavou, opravdu nám sdělují, že nemají chuť nebo že mají dost. Neberte si toto odmítnutí osobně. Nevařila jste přece jen pro ně...
 
Nejez, ale zůstaň u stolu
Tak a jsme u jádra pudla. Dítě se rozhodlo, že ani zeleninovou polívčičku, ani tvarohový knedlík s meruňkami do sebe soukat nebude. My zvládneme obavy, že umře hlady nebo dojde k bleskovému odvápnění jeho kostí, a k ničemu ho nenutíme. Batole uplatnilo svůj nárok na volbu a už už se souká ze židličky. A tady by mělo narazit. Přesně teď totiž leze do zóny rodičovských kompetencí. My rozhodujeme, kdy jídlo (snídaně, oběd, večeře) končí. A dokud ostatní jedí, prostě se u stolu sedí. A všichni. Od této chvíle vštěpujte mrňousovi pravidlo: „Nemusíš jíst, když nechceš, ale budeš nám dělat při jídle společnost a počkáš na ostatní.“ Dvouletý vzpurník bude pochopitelně v šoku. Pár společných jídel patrně strávíte za zvuků jeho symfonického jekotu, případně se rodinné stolování náramně urychlí... Ale když mrně uvidí, že přes toto pravidlo „vlak nejede“, po čase už bude na ceremoniál zvyklé. Samozřejmě po dvouletém Honzíkovi nikdo nemůže chtít, aby vydržel dvouhodinový oběd. Pravidlo zní: musí vydržet, dokud samo nedojí nebo jasně nevyšle signál, že končí. A pak ho nechte u stolu sedět ještě pár minut. Časový interval prodlužujte. Až teprve čtyřleté dítě je schopné rozumově přijmout, že se od stolu vstává jen ve výjimečných (záchodových) případech. Temperamentnější děti s tímto režimem pochopitelně bojují hůř než klidné „pecičky“. Ale vydržte. 
 
Jíst na holé umakartové desce nebo gumovém ubruse? Pokud jste estéti, trpíte. Dvouletý špunt by totiž měl dostat příležitost nabírat si z talíře sám, i když to v prvních fázích částečně provádí rukama – teď to ještě nevadí. Opakovaně se mu ale snažte nabídnout jak lžičku, tak dětskou vidličku. Každopádně se smiřte s tím, že po každém jídle nejspíš kuchyň nebo pokoj, kde jedlo, vygruntujete. Stejné je to s pitím. Dvouleté dítě se učí držet hrníček a bumbat „jako velkej“, přičemž rozlité pití je běžnou součástí tohoto aktu.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
U jídla se nehraje
Jíst u televize nebo u novin můžeme sice my velcí, ale děti by měly mít klid a zvyknout si, že u jídla se nehraje. Čili žádné předčítání pohádek, aby se zabavilo. Maximálně může ke stolu oblíbený plyšák, aby „se podíval, jak Tobík hezky papá“.
 
Ach ty novinky
Může vás čert vzít, když v zimě za drahé peníze a s vypětím všech sil seženete čerstvé jahody, s láskou mu je naložíte na talíř a batole si nechce ani líznout?
Zůstaňte v klidu. Děti jsou velmi konzervativní a novinky přijímají velmi pomalu. Existuje na to jedna teorie, o které opět hovoří psycholožka Anette Kast-Zahnová. V batoletech je prý pořád ještě zakořeněná zkušenost z doby kamenné. Dítě sedělo s matkou v jeskyni a jedlo jen to, co mu ona sama přinesla. Když vylezlo ven, spatřilo svět a z pudu sebezáchovy pojídalo jen to, co důvěrně znalo od maminky – čili plody neškodné. Ochutnáním neznámé bobule by se mohlo otrávit. Mimochodem pro skutečnost, že děti milují sladké, také existuje biologické vysvětlení. Jednak je sladká plodová voda, ve které v těhotenství plaveme. Dále je sladké mateřské mléko a pak také sladké a správně zralé plody (maliny, jahody zralé borůvky, ostružiny atd.) bývaly zpravidla neškodné a pračlovíček se jich mohl v klidu nacpat. Co z toho všeho vyplývá? Ať této teorii věříme nebo ne, děti jsou co do chutí velmi konzervativní. Předkládejte batolátku novinky po malých soustech a zároveň mějte po ruce talířek s jídlem, které zná, a radujte se. Až vám v pubertě – s prominutím – „vyžere“ z lednice vše, co není přišroubované a z umělé hmoty nebo kovu, s nostalgií si na jeho opatrné uzobávání vzpomenete.
 
Nejčastější bojové zóny u stolu a jak na ně
Jak zpacifikovat děti od 4 let
 
Dítě komentuje předložený pokrm slovy: „Fůj, nebudu to jíst“ atp.
Řešení – Vlídně mu sdělte: „Nemusíš to jíst, když ti to nechutná. Ale jiným třeba ano a není slušné jídlo ostatním znechucovat. Navíc dalo spoustu práce je připravit, tak se chovej slušně.“
 
Dítě se v jídle pouze rýpe a nejí.
Řešení – Talíř mu seberte. Ať si počká na svačinu.
 
Před dítě postavíte plný talíř a ono to komentuje: „Tohle nechci, to mi nechutná. Chci něco jiného.“
Řešení – Oznámíte mu: „Nemusíš to jíst, když to nechceš, ale počkáš, až ostatní dojí. A pokud chceš něco jiného, tady máš suchý chleba.“
 
Dítě se chová opravdu nesnesitelně. Křičí, nadává, rozhazuje jídlo po stole, pošťuchuje sourozence.
Řešení – Ukončete rázně jeho pobyt u stolu a zavřete jej za trest na určitou dobu do jeho pokoje. Nemá-li vlastní pokoj, musí počkat třeba v chodbičce, dokud ostatní nedojedí.
 
Jak u stolu reagovat na oblíbené kousky
 
Batole nechce sedět u stolu a pobíhá okolo.
Řešení – Dvakrát dítě vezměte, posaďte je zpět na židličku se slovy : „U jídla se neběhá, ale sedí.“ Pokud to udělá potřetí, jídlo ukončete a skliďte ze stolu.
 
Batole odmítlo oběd, ovšem za čtvrt hodiny se dožaduje rohlíku nebo pribiňáku.
Řešení – Důsledně mu sdělte, že nic nedostane, hladík musí vydržet až do svačinky. Nesmí vás ovšem podrazit partner nebo babička, která se „na to nemůže koukat“ a něco mu za vašimi zády tajně dá. Jediné, co může dostat, je neslazené pití.
 
Batole se v jídle pouze rýpe a nejí.
Řešení – Talíř mu seberte. Ať si počká na svačinu.
 
Batole si buď samo vkládá do úst, nebo nechává rodičem strčit do pusy velké množství jídla, ale pak s tím jak sysel sedí u stolu a nekouše, ani nepolyká.
Řešení – Nechte ho tak sedět. Pokud neprojevíte nějakou zajímavou reakci typu úlek, přemlouvání, vztek nebo smích, přestane ho to za chvíli bavit. Buď část spolkne, nebo vyplivne. V nejhorším mu zbytek jídla z úst vytáhnete později.
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře