Partnerova otázka po návratu z práce: „Co si proboha celý den dělala, vždyť je to tu jak po výbuchu,“ večerní příjemnou atmosféru nenavodí a kupovaný štrůdl – jediné, co jste dnes s dítětem stihla zařídit –, byste mu nejraději nacpala až do krku. Rozumný otec se tak ovšem nikdy nezeptá. Ví totiž, že období mezi jedním a druhým rokem je z hlediska roztomilosti nejsladší a z hlediska hlídání nejhorší. Naše mrně se totiž neumí zabavit samo.
Konec poklidných časů
Což nijak zvlášť nevadí, nemáme-li na počítači rozpracovaný přivýdělek k mateřské, oběd na plotně, na telefonu tchyni a nervy v kýblu. Batole už sice umí spoustu věcí, ale jeho schopnost dlouhodoběji udržet pozornost a soustředit se na jednu věc je podle odborníků na horší úrovni než třeba u šimpanze. A aby toho nebylo málo: děti jsou spolehlivý a poměrně neomylný seizmograf našich nenálad. „Radárky“ s plínami v gatích okamžitě zachytí, jakmile námi cloumají divoké poryvy nervozity. Náš neklid potomka okamžitě promění v hyperaktivního vzteklouna nebo plačtivou hromádku neštěstí, která chce nosit a chovat jako „mimi“, a neuděláme s ním už tuplem nic.
Co vlastně můžeme po batoletech chtít
„Máš ho pěkně rozmazleného,“ rýpne si kamarádka – samozřejmě že bezdětná –, někdy i manžel, který ovšem tráví veškerý čas v práci. Batole má totiž na svoji neschopnost zabavit se sám nárok. A navíc není batole jako batole… Tímto termínem označujeme ratolest ve věku jeden až tři roky. Jenže mezi dvanáctiměsíčním špuntem a tříletým mládencem nebo slečnou je viditelný rozdíl…
Rok a půl
Potomek v roce a půl už pochopí, když ho o něco žádáme: „Johanko, půjčíš mi panenku?“ Johanka chvilku váhá, ale pak panenku podá. Stejně tak už se vědomě loučí s taťkou máváním. Když s Johankou vyrazíme na procházku, zvědavě pokukuje přes plot školky po dětech a táhne nás za nimi na hřiště.
Tady její samostatnost končí. Když Johanku na pískoviště za hrabošícími se vrstevníky pošleme, naše holčička je bezradná. S vrstevníky si hrát neumí, jen se ráda kolem nich motá a pozoruje je.
Dva roky
Dvouleté batole se už dokáže po určitý krátký časový úsek – a má-li maminku na dohled „pod kontrolou“ – hrát samo: se stavebnicí, s plyšáky. Začíná ho bavit napodobování. Když vidí, že něco kuchtíte v misce, chce také míchat, když si taťka váže kravatu, vezme šňůrku a začne si ji také vázat. O tři čtyři měsíce později objevuje kouzlo zrcadla. Uvědomuje si, že on je on, a ne bráška, a začíná velmi dobře rozumět slůvku „to je moje“. A tady zase narazíme. Péťa si plácá na písku bábovičky a chtěl by k nim i bagr, s nímž si hraje Tomášek vedle něj. Jenže neví, jak na to. A tak mu bagr sebere, ale zároveň nesnese, aby Tomášek sáhl na jeho kbelíček. Což se Tomáškovi pochopitelně nelíbí a oba se dají do řevu. Tuhle situaci batole samo ještě nezvládne, protože jí prostě nerozumí.
Tři roky
A konečně tříletý špunt prochází obdobím „já sám“. Já sám si nazuji botičky, já sám budu papat, já sám vylezu po schodech… Miluje společnou hru na mámu a tátu a jejich společné miminko a až teprve teď začíná být tak trochu i parťákem jinému dítěti. Roli v tom hraje pochopitelně povaha – introvertní človíček bude nekolektivní a s navazováním vztahů neobratný a opatrný třeba i další rok. Roli také hraje, jestli jde o jedináčka, rostoucího mezi samými dospělými, anebo batole drezírované starším sourozencem, případně z rodiny, kde je v příbuzenstvu řada dalších mrňousů.
Co opravdová pozornost
Ale zpět k vykreslené situaci: „Nevím kam dřív skočit a kvůli našemu mrňousovi vůbec nic nestíhám.“ Zkuste se na to ale podívat objektivně. Někdy si myslíme, že neděláme nic jiného, než že baletíme kolem dcerky nebo synka. Jenže většinou je to tak, že se kolem nás celý den motali a žadonili o pozornost a my jsme jim odpovídali: „Teď nemůžu, počkej chvilku, ne, nelez tam, nešahej na to, nedávej to do pusy...“
Batolecí období v rodině je podle psycholožky Jany Markvartové jakýsi zpomalený film. „Ale milý zpomalený film. Prostě to k tomu patří, že stihnete půlku toho, co v době, kdy se nemohlo hnout z postýlky. No a co? Nalítáte se a naspěcháte s nástupem do zaměstnání až až. Slevte z perfekcionizmu a mrně zapojujte do toho, co může. A může třeba ,pomáhat‘ natřásat peřinu, pokoušet se složit kapesníček, při nakupování nakládat košík…“
Nechte prostě batole dělat nepořádek
Tím samozřejmě nemyslíme hrabání se v odpadkovém koši nebo dloubání do pytlíku s moukou a sypání jeho obsahu vesele kolem sebe, i když ho tyto činnosti velice baví. „Máma mi vyprávěla,“ vzpomíná devětadvacetiletá maminka Lenka, „když jsem byla malá, vždycky jsem vykrámovala hrnce ze spodní části kredence a ona se mohla zbláznit. Tak já neblázním, naopak. Mikuláš se tím spolehlivě zabaví a já si v klidu dokrájím zeleninu na polívku. Dokonce se už ani nekoukám na zem a překračuji hrnce jako čáp,“ směje Lenka.
Máma je bůh
Proč se vás drží jako malé klíšťátko a žene se za vámi i na záchod? Batole má vůči vám jeden postoj, na který budete – zejména až doroste do puberty – s velkou nostalgií vzpomínat. Máma je pro něj bůh a střed vesmíru. Co dělá máma, to pokládá za hru a chce ji s ní sdílet. Když jezdíte zběsile vysavačem po koberci a odháníte ho, nechápe a vzteká se, že si hrajete bez něj.
3 kroky k osamostatňování batolete
1. Prosím nerušit
Když ho něco zaujme – třeba zkoumá list u kytky v květináči nebo soustředěně vyďobává rozinku z kusu vánočky –, nenápadně ho pozorujte, ale nerušte. Nemluvte na něj, nechtějte se s ním právě teď mazlit, nenabízejte mu leporelo. Jeho pozornost a soustředěnost jsou ještě kratinké, minutové, ale takto samostatnost začíná.
2. Mnoho hraček, nuda a řev
Dítě se spoustou hraček je trochu jako myš zamčená přes noc v cukrárně, co pobíhá od jednoho dortu k druhému a ráno omdlí hlady. Když má batole příliš mnoho podnětů, permanentně se rozptyluje a neumí se rozhodnout. Prostě mu hračky poschovávejte a nechte jednoho dva oblíbené plyšáky.
3. Chvilka jen pro sebe
I když jste na mrtvici z představy, jak budete do tří do rána dohánět resty, vyčleňte si, kdy se soustředíte opravdu jen na ně.