Trochu se bojíte chladného přijetí, a vybuchne horký gejzír nadšení. Čekáte, že se bude rozlévat šampaňské, a ona se reakce blíží spíš scéně z filmu Cena za něžnost. Matka v ní spraží dceru pohledem, kterým by se dalo mrazit v ledničce a skrz zaťaté zuby procedí: „A co je dobré na tom, že budu babičkou?“ Taková reakce pochopitelně zamrzí, obzvlášť teď, kdy jsme mnohem citlivější než kdykoli jindy.
Nevěšte hlavu
„Těšení se na naše děťátko dalšími lidmi v našem okolí není povinnost, ale individuální přístup,“ upozorňuje nastávající maminky psycholožka Jana Markvartová. „Samozřejmě že zamrzí, když reakce není taková, jakou jsme si představovali. Důležité ale je, že se na dítě těšíte vy s partnerem (a někdy pouze vy sama). Když to ale vezmete z druhé strany: kdo svou lhostejností tratí víc? Děťátko, nebo ti dospělí? Samozřejmě dospělí! Ochuzují se o jeden z nejradostnějších životních impulzů.“ Navíc podle zkušenosti Jany Markvartové, narozené dítě dělá divy a dost často z něj nakonec bývá nejvíc naměkko ten, kdo o něj stál nejméně. Ostatně „Perly“ ze života našich čtenářek tuto teorii jen potvrzují.
„Perly“ ze života od našich čtenářek aneb nic se nejí tak horké, jak se uvaří. (V tomto případě pochopitelně respektujeme zachování anonymity.)
První reakce: „Holka? Tak to raději nic.“
Odpověď tchyně na oznámení pohlaví očekávaného dítěte. Nastávající maminku nejvíc dopálilo, že se jí její partner nezastal. Ten argumentoval, že by matka řádila ještě víc.
Jak to dopadlo: Těhotenství momentálně probíhá, těhotná s tchyní nekomunikuje.
První reakce: „Ty čekáš dítě s TÍM černochem? Jaks mi to mohla udělat! Ještě že se toho táta nedožil!“
Středoškolsky vzdělaná matka v roce 2000 téměř zkolabovala, když jí dcera lékařka sdělila, že je v jiném stavu rovněž s lékařem, původem z Beninu. Oba působili v Praze. Dokud sem tam s dcerou přijížděl na návštěvu „jen“ jako kamarád a kolega z nemocnice, mohla se nad ním rozplynout. Po celou dobu těhotenství své dcery se tvářila, že žádné neexistuje.
Jak to dopadlo: Na oznámení narození vnučky reagovala: „Hlavně sem s ní za mnou nejezdi, umřela bych hanbou“. Vnučku viděla poprvé v jejich čtyřech letech, když ji shodou okolnosti „ten černoch“ odoperoval žlučník. Teprve pak ji vzala na milost a pod vlivem kouzla osobnosti holčičky svého odmítavého postoje lituje. Dcera matce nebrání, když chce vnučku vidět, ale jejich vztah je narušený.
První reakce: „Nechceš mi říct, že seš už zase v tom! Nezbláznili jste se? Jak to chcete všechno uživit?“
Máma sepsula dceru za třetí těhotenství. Nutno podotknout, že dcera s manželem nikdy nezneužívali jejich služeb na hlídání ani neočekávali od rodičů finanční pomoc a bydleli ve vlastním.
Jak to dopadlo: Když se dítě narodilo, stalo se babiččiným a dědovým miláčkem.
První reakce: „To, že se taháš s rozvedeným chlapem se závazky, takže seš chudinka vždycky až na posledním místě, je tvoje věc. To, že ses nechala zbouchnout, znamená, že seš blbá a stejně blbý bude i vaše dítě, protože to je dědičný!“
Nejvtipnější na celé situaci podle čtenářky popisující tuto scénku bylo, že její matka byla sama rozvedená.
Jak to dopadlo: Po narození svého prvního vnoučka se dceři omluvila.
První reakce: „Já nechci, já nechci, já nechci! Řekni jí, že s tím nesouhlasím!“
Záchvat tchyně – profesionální manželky akademika poté, co jí u nedělního oběda syn s manželkou oznámili, že rozšiřují rodinu. Nastávající babička začala dělat, že tam její snacha není a hovořila o ní výhradně v třetí osobě. Naše čtenářka dodává, že už jen čekala, že si tchyně lehne na zem a začne kopat nohama. Při té představě dostala záchvat smíchu a tchyně s pláčem utekla od stolu.
Jak to dopadlo: Tchyně má dnes už osmiletého vnuka, ke kterému přibyl ještě jeden, ráda. Nesmí jí ovšem říkat babičko a oslovují ji křestním jménem.
Někdy je ovšem té pozornosti příliš...
Zvlášť když potenciální prarodiče vnoučka „loudí“ na svých dospělých dětech marně několik let. Něco podobného si zažila dvaatřicetiletá Saša: „Manžel Tomáš je nejmladší ze tří synů, ale oženil se jako první. Švagři se do otcovství nijak neženou, nám se otěhotnět zase asi tři roky nedařilo. Přitom tchyně Marie od svatby nemluvila o ničem jiném než o tom, kdy už jí po všech těch klucích porodím vnučku. Když jsem jí k svátku darovala obálku a vevnitř byl schovaný lísteček ,V červnu budeš babička‘, bála jsem se, že snad dostanou s tchánem od radosti infarkt. A pak to začalo. Manželovi rodiče se ke mně chovali, jako bych byla stižená chorobou, která vyžaduje nula pohybu a metráky jídla. A když jsem se jen natáhla pro hrníček s čajem, mého muže sepsuli, že hned nevyskočil a nepodal mi ho...“
V další fázi tchyně Marie začala rabovat své úspory. Vrhla se do nakupování výbavičky, postýlky, vaničky a jiných miminkovských potřeb. Aniž by se ovšem radila. Vždycky něco koupila a až pak to rozzářeně telefonovala „mladým“. Saše to pochopitelně začalo vadit. „Ne že bych byla nevděčná, ale chtěla jsem si spoustu věcí dělat po svém. Navíc se můj a její vkus liší, a také jsem nechtěla být zavázaná. Vše vyvrcholilo, když nám pro dítě vybrala jméno. To už jsem se postavila tvrdě na zadní. Byla z toho plačtivá scéna – nejdřív brečela ona, pak i já –, ale ocenila jsem, že se Tomáš přidal na mojí stranu. Tchyně se po zbytek těhotenství trochu stáhla, ale když se mi narodil, jak jinak, kluk – s tím teda Marie vůbec nepočítala –, pro změnu bedlivě sledovala, jestli s ním nejezdím k našim častěji než k ní. Naštěstí jsme dorekonstruovali domeček a odstěhovali se dvacet kilometrů od nich. Situace se zklidnila, teď si s odstupem říkám, že je lepší příliš velký zájem než žádný...“
X-tá v pořadí
Některé ženy řeší zcela opačný problém než Saša. Třeba když si otec nastávající matky najde novou, mladší partnerku, „vyrobí si vnuka sám“ a na dědečkovské jásání mu nezbývá ani čas, ani energie. Opuštěná matka se může po prvním šoku buď na své vnouče upnout, anebo naopak chtít začít „nový život“ a přeladit na zcela jinou vlnu než na tu rodinnou, která se jí neosvědčila.
Tak trochu ve stínu zůstávají i děťátka, která jsou počata, když se rodinou přehnala v uplynulých letech smršť těhotenství a děda s babičkou už prostě nemají kapacitu prožívat zprávu o tom, že je na cestě jejich sedmé vnouče stejně euforicky, jako se dělo u toho prvního.
„Naše Fanynka měla trochu smůlu v tom, že jsem přišla do jiného stavu dva roky po ségře,“ vzpomíná osmadvacetiletá Vendula, maminka šestnáctiměsíční dcery Františky. Opět si nepřála kvůli zachování dobrých vztahů v rodině zveřejnit příjmení. „Narodila se jí dvojčata holčičky a do toho od nich odešel partner.“ Rodiče se psychicky i fyzicky dost vyšťavili tím, jak jí docela dost pomáhají, včetně splácení hypotéky. Když jsem přišla s tím, že čekám rovněž rodinu, asi jsem se trefila do blbé chvilky. Táta jen utrousil: ,Co se dá dělat, tak to abych šel vsadit Sportku.‘ Máma zachraňovala situaci: ,Ale to víš, že jsme rádi, jen sis nevybrala nejlepší dobu.‘ Krve by se ve mně nedořezal. Zvlášť když jsem si vzpomněla, jak se slavilo a zapíjelo ségřino těhotenství. Doma jsem to obrečela a vztekle si přísahala, že moje děťátko nikdy neuvidí a že od nich nic nechci. Naštěstí jsem vychladla a nechovala se jako ukřivděná puberťačka. Když se malá narodila, byli z ní všichni, a táta snad nejvíc, naměkko. Dostala totiž jméno po něm. A také jsem s mateřstvím začala jejich situaci vidět trochu jinak.“
Nejčastější důvody prarodičovské rozladěnosti
Zklamání z nenaplněných ambicí, které do dcery vkládali
Příklad dětské filmové hvězdy Magdy Reifové, kterou si matka představovala jako uznávanou herečku, ale ta „na just“ otěhotněla s tehdy chudým absolventem geologie. Dnes mají tři dospělé děti a Magda je malými diváky oblíbená průvodkyně televizního pořadu pro děti, Kouzelná školka.
Zklamání z dceřina výběru otce dítěte
K tomu dochází hlavně v rodinách vysokoškoláků a zajištěných podnikatelů. Pro dceru si rodiče představují partnera na úrovni (ideál je např. „vzorňák“ milionář, fotbalista Petr Čech). Méně vzdělaný nebo méně solventní muž je podezírán, že dceru „zbouchnul“ ze zištnosti. („Holčičko, ty seš ale zvyklá na úplně jiný standard, než ti může nabídnout...“)
Další specifickou kapitolou je „mateřství na poslední chvíli“ – žen po pětatřicítce, kdy se partner a otec dítěte hledá obtížněji, stále přibývá. Žena často sleví z nároků, které měla ještě v pětadvaceti, a rodiče mají pocit, že se zahodila. („To, že je hodný, je prima, ale ty seš manažerka a on řemeslník. A tos před lety nechtěla Jirku, který má dnes svoji firmu...“)
Strach z ekonomické závislosti a chudoby
Jak chcete uživit, v dnešní době krize a s hypotékou na krku, čtvrté dítě?
Text: Jana Trnková