Z hubených žížalek se stávají pomalu, ale jistě valibuci. Na 4měsíční prohlídce měl Alex 6350 g / 60,5 cm, Jonáš 6500 g / 61 cm a Filip 5570 g / 59 cm. Samozřejmě mám neustále tendenci kluky srovnávat s Eliášem, který byl proti nim hubeňourek, ale asi to bylo tím, že byl plně kojený a pil často po menších dávkách, zatímco kluci jsou spíše na umělé výživě. Dávky jim přepočítávám podle váhy. Podle krabice se řídit moc nemůžu, protože tam píší dávky mnohem větší, než jsou kluci schopní sníst, a i tak mám pocit, že dost přibírají. Teď se už pár týdnů drží na krmení 4x až 6x denně, podle toho, kolikrát za noc se vzbudí. Váhu mám ještě půjčenou z porodnice, takže je tak jednou za deset dní převažuji. Teď už spíš ze zvědavosti. Jinak se samozřejmě váží na pravidelných kontrolách u pediatra.
Akce poradna
Do poradny chodíme u nás v Brandýse k MUDr. Jaroslavě Rudové. Je to vlastně taková naše rodinná lékařka, ovšem jen mužské části. Chodil k ní odmala manžel, chodíme tam s Eliášem a teď i s trojčaty. Paní doktorka se teď bohužel střídá s jinou paní doktorkou a asi přemýšlí o důchodu, což nás mrzí, protože je velice vstřícná, milá a děti jí mají moc rády. Taková návštěva poradny je pro nás vždycky akce. Zatím stále nemáme velké auto, takže musíme jet služebním a našim osobním. Když si manžel může vzít volno, tak je to sice taky náročné, ale jde to. Naloží dva kluky do služebního auta. Já beru Eliáše a jedno mimi do našeho autíčka. Ale v lednu byl na služební cestě. Venku řádila sněhová pohroma, takže kočárem se nedalo vyjet ani před barák, natož do města a kluci byli objednaní do poradny. Musela jsem jet na dvakrát – vezla jsem dva a dva hlídala doma babička. Pak jsme si děti vyměnily. Strávila jsem tak na trase domov – poradna – poradna – domov celé dopoledne a připadala jsem si jako soumar.
Mazák Eliáš
Zatím jsme vlastně byli v poradně pokaždé i s Elínem, protože buď jsem potřebovala něco ohledně jeho zdraví, nebo šel na tříletou prohlídku nebo byla nemocná babička. U paní doktorky máme zatím „protekci“. Chodíme, pokud to jde, hned na řadu. Postupně kluky svlékáme, váží se a měří a já s nimi chodím do ordinace. Vezmu nejdřív dva, paní doktorka je vyšetří a odnáším je manželovi, který je oblékne a razí k domovu. Já tam potom zůstávám s Eliášem a s jedním klučinou. Eliášek návštěvy u doktorky s přibývajícími roky dost prožívá. Musím mu vysvětlovat, co přesně mu budou nebo nebudou dělat, odmítá tam jít, ale potom v ordinaci je v pohodě a spolupracuje. Začal si hrát na velkého bráchu. Když kluci pláčou, tak je chlácholí – vyleze si na židli, která je vedle přebalováku, dává jim pusinky a říká: „Neboj, neplakej, už to bude…“ A když paní doktorka skončí, tak je evidentně rád a nedávno pronesl směrem k Alexovi: „No vidíš, šikulka, ani to nebolelo.“ Tím mě opravdu dojal.
Hele, trojčata!
Pamatuji si sebe, když jsem v poradně potkávala dvojčátka. Nevím proč, ale měla jsem tendence na ně pořád koukat a rodiče jsem litovala. Teď musím ty pohledy snášet já, a ne vždy je mi to příjemné. V čekárně u doktorky to celkem jde, ale venku je to náročné. Lidi se otáčejí, komentují náš velekočár nebo se chtějí na kluky podívat. Když jsou příjemní, tak mi to nevadí, ale když kluky jedna paní nečekaně začala hladit po tváři, aniž by se zeptala, tak jsem musela zakročit. To mi přišlo jako drzost. Taky na ulici nehladím cizí miminka. Navíc v zimě, v chřipkové epidemii, no hrůza!
Tabulky ne-tabulky
Klukům jsou tedy čtyři měsíce, ale tím, že se narodili o pět týdnů dříve, tak se na ty týdny můžeme „vymlouvat“ a vývojově stačí, když se chovají jako tříměsíční miminka. Po očku sleduji vývojovou tabulku v očkovacím průkaze a myslím, že jsou na tom celkem dobře. Začali hezky pást koníky, ale na celém předloktí se zatím neudrží. Ručičky jim musím na bříšku pěkně rovnat, aby byli stabilní. Při pasení se snaží koukat za hračkou, ale taky to není vždycky. Mají zájem o mimickou komunikaci, umějí broukat a jako čtyřměsíční děti se občas převracejí na bok, prohlížejí si ruce a otáčejí se za zvukem. V našem případě spíš za hlukem, který dělá Eliáš. Na brášku reagují krásně. Smějí se na něj a když k nim přijde, tak je vidět, že se jim rozsvítí oči a rádi ho vidí. Někdy toho možná zalitují, protože jim občas škodí. Bere jim hračky, pomuchluje jim tváře nebo s nimi v sedačce zezadu zalomcuje. Musím ho mít pořád na dohled, člověk neví, jaká lumpárna se mu v té hlavičce vylíhne.
Hrazdička a kolotoč
Je moc hezké sledovat, jak kluci pokračují ve vývoji. Hrají si pod hrazdičkami, tahají nás za triko, snaží se popostrčit kolotoč nad postýlkou nebo si jen tak žmoulají plínku v ručičce a pozorují okolí. Zatím jsou hodnější než býval Eliáš, který vyžadoval větší pozornost. Pokud dopoledne kluci nespí, tak se zabaví hrazdičkou nebo kolotočem a odpoledne jsou většinou v kočáře. Ještě poměrně dost spí. Doufám, že jsem to teď nezakřikla. Je mi jasné, že spánku přes den bude ubývat, ale snad jim to ještě chvilku vydrží. I tak spí většinou každý v jinou dobu, takže v obýváku je pořád někdo. Jednoho odnesu, protože je unavený a už vidím, že se budí další. Mrzutější bývají k večeru před koupáním, což je pro nás signál, že je čas začít rourkovat, koupat a ukládat do postele...
Text: Jana Motlová