S batoletem v bytě jako dlaň

Rozhodnutím mít dítě jste se na celé roky dobrovolně vzdali nablýskaných koupelen, vzorně uspořádaných kuchyní a víkendových povalování se v postelích. V malých bytech to platí až desetinásobně...
S batoletem v bytě jako dlaň
Nejdřív vyřešení bytové otázky, pak potomek. Někomu se tato jistě rozumná a logická strategie povede, ale mnohem víc z nás ji řeší za pochodu. Pocit, že nikdo „nebydlí hůř a v menším než já“, je tudíž ryze subjektivní. Mladých začínajících rodin, které se tísní v garsonkách, jedno- a dvoupokojových bytech, jsou totiž v České republice stovky. Akorát se tím nikdo příliš nechlubí. Kdo si touto zkušeností prošel nebo prochází, ví, že život v malém bytě má dva póly. První praktický a druhý psychologický.

Praktická rovina
Pidibyt s pididítětem – zvláště s tím, které už neleží jen tak v postýlce, ale leze nebo chodí – nelze v podstatě nikdy uklidit. Na devadesáti metrech čtverečních se jeden zapomenutý nočník v chodbě a hromada rozházených kostek ztratí v prostoru. Totéž v jedno- nebo dvoupokojáku evokuje neskonalý „bordel“. V malém bytě je permanentní problém s úložnými prostory. V malém bytě se více práší než ve velkém. Pokud připálí hospodyňka kakao nebo rajskou, musí se zbytek rodiny evakuovat na procházku, než se smrad odvětrá. V malém bytě máte dítě čtyřiadvacet hodin v kuse za patami.
 
Ale když si tento způsob života vyzkoušíte, zjistíte, že konkrétní situace donutí člověka ke konkrétním řešením. Spoustu věcí, které by se vám do bytu líbily, si nepořídíte, protože byste musela s partnerem spát zavěšena na lustru. Zminimalizujete počet květin i knih. Lyže, kola, kočárek, který akutně nepotřebujete, skončí ve sklepě, u rodičů, na chatě, u kamarádů.
 
Víc přemýšlíte třeba o barvách, které mohou prostor opticky zvětšit, nebo zase naopak zmenšit. Objevíte kouzlo paravánu – vytvoří v pokoji pro dítě samostatný „pokojíček“. A po večerech, kdy si partner v kuchyňském koutku na stole rozloží notebook a vy rovnáte paraván, který odděluje dětský koutek od obýváko-ložnice, bojujete s chmurou, že se z téhle malé díry nikdy nevyhrabete, a sníte, jak by vám přibylo s pár metry prostoru navíc i pár metrů štěstí.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Psychologická rovina
Všichni chceme pro své dítě to nejlepší. A nejednou nám za krk sedá smutek, že jsme ho svou neschopností (chudobou) zařadily do podřadnější kategorie lidí. Duši nám sžírá obava, zda má pak šanci uspět v konkurenci dětí narozených do bytů s vyhlídkou do zahrady nebo na panorama Hradčan. Dětská psycholožka Lenka Bimrová nám na nejčastější otázky skleslých rodičů odpověděla následující:
 
Betynka: Nebude se naše dítě pomaleji rozvíjet?
L. B.: Dítě skutečně prostor kolem sebe potřebuje. Velikost bytu se odráží na rozvoji jeho osobnosti právě v batolecím věku. Poskytuje mnoho horizontálních i vertikálních cest, prostor k prozkoumávání... ale ten mu můžete vynahradit procházkami venku v přírodě. Ne po shoping centrech.
(Betynka doplňuje: Budete navíc velmi moderní. Nejnovější průzkumy totiž potvrdily, že si většina dětí hraje radši vevnitř než venku, i když by byl ideálnější opak. Pavlína Blahotová, autorka knihy „Bydlíme s dětmi... a děti s námi“ začínala s manželem a prvorozeným synem v garsoniéře o 14 metrech čtverečních. Dnes má svůj dům, ale vzpomíná, jak se dítě naučilo chodit v parku a o deštivých podzimních víkendech si užívali radostí z velkých místností v obrazárně Pražského hradu. Tento chlapeček je dnes dospělý a úspěšně studuje.)
 
Betynka: A co nedostatek soukromí?
L. B.: Mimina a batolata jím na rozdíl od rodičů netrpí. Naopak, protože v tomto věku přítomnost rodičů potřebují ze všeho nejvíc, soužití na „hromadě“ jim svědčí.
 
Betynka: V malých bytech nemají dostatek klidu na spánek...
L. B.: Mimino ani batole není posedlé potřebou ticha. V žádném případě nemusíte, když nastává čas spánku, chodit v bytě po špičkách a šeptat. Samozřejmě že si v době usínání dítěte nepustíte na plné pecky v televizi hokej nebo si neusmyslíte, že právě teď nastala ideální doba k vyzkoušení nového mixéru. Běžný ruch a tlumený hovor dítě nijak neruší.

Na kolena, na kolena, jé, jé jé
Už dvanáctiměsíční špunt pozná cestou z procházky „vlastní“ dveře. Co je domov, si plně uvědomí ve dvou až třech letech a nehodnotí ho podle designového vybavení a metrů čtverečních, ale podle pocitu jistoty a podle přítomnosti „jeho lidí“, jeho plyšáků a známé vůně. Chcete-li tedy vytvořit batoleti domov, aby mu v něm bylo dobře, klekněte si nejdřív na kolena a zkuste se chvíli pohybovat po místnosti v této poloze. Chuchvalce prachu pod postelí vezme čert, ale co ty hrany skříněk? Nebo nohy od dřevěné značkové konstrukce, která nám slouží jako knihovna. Ale když si tak představíme, jak se za ně batole bude držet a lomcovat s nimi, najednou nám zas až tak řemeslně dokonalá nepřipadá. Děti v batolecím věku nezajímá svět dospělých, ale ten, který vidí ze svého pohledu. A jeho výhledový horizont je na úrovni devadesáti procent výšky, zatímco my dospělí můžeme svět monitorovat ještě kus nad sebou. Co z toho vyplývá? Zapomeňte při zařizování na systém „podle sebe soudím tebe“ a zkuste se vcítit do kůže batolete.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře