Rozvodem tátovská láska nemizí

Zapomeňte na klišé, že co rozvedený muž, to hajzlík, který se chce vyhnout alimentům. Vážně existuje spousta otců, kteří na první místo staví blaho dítěte. S exmanželkami nebojují, i když na ně okolí kouká jako na „měkoty“ a snaží se v rámci daných možností tatínkovat jak nejlépe umějí. Třech tátů jsme se zeptali na jejich zkušenosti a pocity.
Rozvodem tátovská láska nemizí
1. Jakým stylem se o dítě/děti staráte?
 
2. Jste mírnější a spíše rozmazlujete, anebo jste naopak přísnější a více vychováváte?
 
Aleš Palla 31 let, Zuzana (5), Matyáš (1)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
1. Dnes již bývalou ženu jsem si bral, když byla asi ve třetím měsíci těhotenství. Byl jsem šťastný a moc se těšil na naše dítě a vůbec na rodinný život. O to větší rána byla, když jsem pár měsíců po narození naší Zuzky zjistil, že zřejmě nevyhovuji jako životní partner. I přesto, že jsem vydělával celkem slušné peníze, si žena našla jiného partnera, který byl schopen ji mnohem lépe materiálně zabezpečit. Hodně dlouho jsem se snažil rodinu udržet hlavně kvůli malé. Bývalá partnerka se později s novým vztahem nijak netajila, zažádal jsem tedy o rozvod. Ten trval necelý rok. Během něj jsem potkal svoji současnou přítelkyni.
 
Bývalá žena se brzy po rozvodu znovu vdala. S její ztrátou jsem se vyrovnal brzy. Vídat svoji dceru jednou za čtrnáct dnů, bylo pro mě nepředstavitelné a hodně bolestivé. Bylo mi líto, že ji cizí chlap vídá víc než já, že se nemůžu plně podílet na její výchově, že jí bude smutno.Byla tenkrát malinká, a proto vše zvládla lépe než já. Samozřejmě proběhly i věty „chtěla bych, abyste byli s maminkou zase spolu“.
 
S přítelkyní jsme Zuzce šetrně vysvětlili, že tato věc již není možná a že, i když jsme s maminkou každý zvlášť, jsme pořád lidé, kteří ji mají moc rádi a nikdy ji neopustí.Teď slýcháváme spíš „tatííí, já nechci k mamince“.
 
Mnohdy i přes malé a velmi zbytečné neshody můžu malou vidět kdykoli i mimo smluvené termíny.

2. Nejdříve jsem měl sklony k rozmazlování. Chování malé se však začalo vyvíjet ve vydírání. Hysterické scény, vztekání nemělo konce. I přítelkyně byla hodně nešťastná, když viděla, kam až vede lítost. Nechtěla se plést do výchovy mé dcery, ale fakt že jsme náš vztah brali vážně a plánovali spolu život, nás dovedl k závěru, že tento ne moc šťastný způsob výchovy musí skončit. Byli jsme hodní, ale přísní.Na vše jsme šli psychologicky, nikoli ráznou rukou, i když někdy lupnutí na zadek nikomu neublíží. Dětem je potřeba neustále věci vysvětlovat.Zanedlouho jsme sklízeli ovoce.
 
V současné době má naše Zuzka téměř ročního brášku. Zpočátku jsme se obávali, jak ho přijme, jestli nebude žárlit a tak podobně. Opak byl pravdou. Celé partnerčino těhotenství si malá hladila bříško a promlouvala k němu.Vzal jsem ji i na návštěvu do porodnice. Byla unešená, jak je Matyášek malinký. Přítelkyně ji hned po příjezdu vysvětlila, kolik práce dá takové miminko a že by byla ráda, kdyby jí mohla pomáhat. Nikdy nedělá mezi dětmi rozdíly .Je skvělá máma i ta „víkendová“. Jako ženská má přece jen větší přehled, co děti potřebují.
 
Přestěhovali jsme se z města na vesnici do domečku se zahradou. Snad bohudík nemůžeme malé poskytnout takový luxus, jako má u maminky. Značkové oblečení, vše sladěné do barvy, několikatýdenní pobyt u moře, víkendy v marketech. Nabízíme jí prožít dětství na zahradě se starými rendlíky, ve kterých si vaří bylinkové polévky, v lese, kde poznává houby, na polích při pouštění draka, na kole, při zahradním grilování a podobných aktivitách.Vysvětlujeme jí, že není svět jen růžový a učesaný a čistý, že i obyčejné věci jsou krásné a že vůbec nevadí, když se ušpiní. Že každý člověk se plete a nikdo není dokonalý, a že už vůbec nemusí nad takovými věcmi plakat. I zlé věci jsou v životě pro něco dobré. Mám krásnou rodinu a Zuzka je její nemalou součástí.
 
Já připravuji pro všechny zábavu a přítelkyně, jak říká Zuzka, „úžasné“ dobroty, abychom si vše náležitě užili. A my si to užíváme!
 
Martin Gajdaček 35 let, Barbora (13), Michaela (10)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
1. Nebylo to pro mě jednoduché, neboť jsem zřejmě rodinný typ a byl jsem rád, když jsme mohli být s rodinou pohromadě. Doma bylo živo, kolem neustále nějaký ruch a najednou jsem se v bytě ocitl sám – ticho a klid. Odloučení od dětí mě proto velmi zasáhlo. Nejprve jsem se musel vyrovnat s rozchodem se ženou, což pro mě nebylo zrovna snadné období. Nakonec se mi to povedlo díky tomu, že jsem se upnul k různým sportovním a pracovním aktivitám a neměl čas a možnost zabývat se vzpomínkami na minulost. V podstatě jsem ani jinou možnost neměl, než se smířit s realitou... Oba jsme však měli společný zájem na tom, aby se náš rozchod neodrážel na dětech, a zejména, aby byly holky vychovávané v takovém rodinném prostředí, které bude v co největší možné míře odpovídat statutu úplné rodiny. Přestože od rozpadu rodiny uplynula již delší doba, nerad se vracím ve svých myšlenkách do minulosti a taky nemám chuť si prohlížet fotky holek, když byly malé. Snažím se žít přítomností. Zastávám názor, že na prohlížení fotek budu mít dost času v důchodu.

2. Přes náš rozchod jsme s manželkou zůstali přátelé a nemáme spolu problémy bavit se o všedních věcech, popř. si vzájemně vypomoci. Stejně tak je to při výchově dětí, kdy spolu aktuálně řešíme výchovné problémy i prospěch ve škole. Přestože obě dcery žijí u matky, nemáme spolu přesně stanovený termín, kdy a odkolika dokolika budu dcery mít... Holky mívám podle aktuální situace a dá se říci, že se jedná o tzv. střídavou péči, i když ne v pravém slova smyslu. Prostě mají klíče od mého bytu a mohou kdykoli svévolně přijít, aniž by jim v tom kdokoli bránil. Vždycky však o tom musí vyrozumět svou matku, popř. mě, aby o tom alespoň jeden z nás věděl. Pokud mají holky potřebu se vidět se mnou, nebo se jim třeba stýská, stačí jen kdykoli zavolat a vždy se domluvíme.
 
V týdnu mají různé kroužky, takže jednou týdně, zpravidla ve středu, přijde Míša ze školy ke mně, udělá si úkoly, pak ji odvezu do kroužku, mezitím vyzvednu Báru z kroužku, pak u mě přespí a ráno jdou do školy. Jinak dcery mívám tak jednou za čtrnáct dní na víkend, kdy podle počasí spolu jedeme třeba na chalupu nebo na výlet. Společný čas řešíme aktuálně. Pokud máme oba s manželkou ve stejný termín nějakou akci, tak nám samozřejmě, jako v každé normálně fungující rodině, vypomohou babičky.
 
Jestli rozmazluji, nebo vychovávám? Jsem spíše zastáncem druhé varianty, kdy se domnívám, že zejména v útlém věku dítěte je třeba vychovávat nejen k vědění a poznání, ale i k mravům, kázni a dobrému vychování. Jak se říká, proutek je třeba ohýbat dokud je mladý. Je složité najít jednotný metr a recept na výchovu dětí, neboť ke každému je třeba přistupovat individuálně. Jako vystudovaný pedagog si nemyslím, že je dobrým nápadem rušit fyzické tresty, domnívám se, že jedna výchovná je lepší než žákovská knížka popsaná poznámkami. Děti prostě zkouší, co si můžou dovolit a jestli jim to projde. Když si vzpomenu na svá mladá léta ve školních lavicích a na některé učitelky, tak musím jednoznačně říct, že daleko větší úspěch měly ty, které byly přísné. Ty mě něco naučily a daly mi něco do života. Proto se domnívám, že přísnější výchova by měla sloužit spíše k tomu, aby dítěti ukázala a vymezila cestičku životem, po které by se měl vydat a ukázala mu mantinely, co si ještě může dovolit a co už je za hranicí slušného chování. Je však chybou, pokud někdo v dobré víře přísně vychovává, a potlačuje tak vyvíjející se osobnost dítěte, a z vychovávaného jedince se pak stane člověk, který si nevěří, má strach se projevit a říct svůj názor.
 
Ale abych se vrátil k otázce. V době, kdy jsem byl s rodinou pohromadě, jsem byl v jiném postavení. S dětmi jsem se viděl každý den, od počátku jejich vývoje jsem měl možnost je sledovat a pozorovat v různých situacích, znal jsem jejich reakce a postoje. Mohl jsem je vychovávat a v případě, že bylo zapotřebí je trochu usměrnit. Situace se však pro mě změnila odloučením od rodiny, kdy jsem děti už viděl daleko méně, a ztratil jsem tak možnost pozorovat, jak se mění jejich životní hodnoty, názory a postoje, děti se mi staly více vzácné. Již jsem se několikrát přistihl, že oproti mému životnímu postoji a zásadám, se má výchova vůči nim stala spíše mírnější a občas je i rozmazluji. Jsem však přesvědčen, že to je spíše v důsledku mého odloučení od nich a být součástí rodiny, choval bych se zcela jinak a byl bych daleko přísnější a důslednější. Na mou obranu mohu snad jen říci to, že za dva či jeden den nelze děti vychovávat v tom pravém slova smyslu. Samozřejmě, že je však vychovávám už jen svým postojem k životu a svými názory, byť si to člověk v daný okamžik ani neuvědomuje.
 
Petr Nádvorník 30 let, syn Lukáš (4)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
1. Vyrovnat se s rozvodem, nebyl z mojí strany velký problém, už delší dobu jsem cítil, že se něco děje a náš vztah není rozhodně v pořádku. Takže jsem byl připraven v podstatě na vše. Lukášek byl malý a náš rozvod zvládl výborně, teda aspoň doufám... Rozvod byl jen formalita, bez zbytečného tahání se o Lukáška nebo vůbec o cokoli. Sice mě doteď pár kamarádů má za blázna, když jsem tak bez boje vyklidil pole a vše nechal a začal jsem úplně od nuly. Vlastně né od nuly, mám úžasného syna!
 
Jedno ve mně zůstalo, pořád jsem nějak nevstřebal to zklamání se v někom, kdo mi jednu dobu byl nejbližším člověkem. Nemůžu uvěřit, že si mě brala jen tak nebo z trucu... Já se ženil a tenkrát věřil, že na celý život. Tolik důležitých věcí jsme měli společných – jako narození Lukáška, jeho první kroky… a pak najednou konec… vůbec žádná snaha o udržení vztahu. A to je možná můj problém i dnes, do nového vztahu jdu s pocitem, že věřit se nevyplácí.

2. Když mám Lukyho, věnuji mu všechen svůj čas a opravdu si ho užívám. Snažím se ho vychovávat úplně normálně, ale cítím, že občas nad něčím mávnu rukou, nebo to jen přejdu s úsměvem, zkrátka nemá čas mě za ten náš společný víkend ani ničím rozzlobit. Kdybych s ním byl denně, byl bych nejspíš důslednější.
 
S Lukáškem navíc není žádný problém, jeho máma ho vychovává dobře, vybral jsem kdysi taky dobře. Na všechno to špatné, jsem ale opravdu rád, že je Lukášek v dobré rodině a mají ho tam všichni rádi, stejně jako u nás. Hlavní je, aby byl Lukášek zdravý a šťastný. A tak to teď je.
 
Text: Andrea Simperová, Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře