Určitě. Přiznám se, že si příliš nepamatuju, jaké to bylo, když byla starší Vanesa malá. Když se narodila, nic jsme neměli, byl jsem pořád v práci, abych holky uživil a když jsem dorazil domů, tak už většinou spala. Zpomalil jsem abych se jí mohl víc věnovat, až když jí bylo pět. Asi jsem i dozrál k některému poznání.
To tedy ne! Užívám si každý okamžik s ní, protože další dítě už asi mít nebudeme. Pořád sice hodně pracuju, ale veškeré volno, které mám, trávíme jako rodina pohromadě. Snažím si všechno zapamatovat.
Týden bych teoreticky zvládnul, ale musel bych si vzít dovolenou. Už jsme si to také vyzkoušeli, Monika musela dva dny něco vyřizovat na Moravě, odkud pochází, tak jsem byl na holky sám. S malou mi hodně pomáhala Vanesa, dělala malé mlíko a perfektně ji zabavila. Nebyl to zase takový problém, já už přece jen nějaké znalosti ohledně dětí mám.
Věděli jsme, že druhé dítě chceme, ale poměrně dlouho jsme bydleli v docela malém bytě, kam bychom se čtyři nevešli. Když jsme se přestěhovali, manželka změnila práci a nechtěla hned přijít do jiného stavu. Pak se rozhodla, že už přišel čas na druhé dítě a do roka byla Sofina na světě.
Já jsem to tušil. Ale nevěděli jsme to.
Bylo mi to upřímně jedno. Kamarádi mě sice popichují, abychom měli ještě syna, ale pro mě to opravdu není důležité. A kdybychom přece jen měli ještě třetího prcka, klidně bych bral zase holku. Holky jsou hodné, většinou bezproblémové. Třeba s Vanesou, i když je už v pubertě, nejsou žádné starosti.
Kombinace puberťačky a batolete je trochu zvláštní, ale Vanesa je hodně samostatná. Nemusíme ji hlídat, dobře se učí, je rozumná. Občas je náladová, ale to prostě patří k jejímu věku. Někdy chce být sama, a tak, když jdu za ní do pokoje, musím ťukat. Respektuji to.
Obě vaše dcery mají tmavší pleť. Neměla s tím Vanesa ve škole problémy?
Určitě ne. Když chodila na jazykovku, měla ve třídě Rusku, Bělorusku, Kanaďanku, Slováka a dvě vietnamské děti. Alespoň v Praze jsou už dnes děti tak promixované, že to není žádný problém. Teď je na gymnáziu a ani tam to její generace neřeší.
Vraťme se k vaší mladší dceři. V roce a půl si už děti prosazují svou. Jste ve výchově Sofie důslední?
Já ano. Monika až tak důsledná není. Ale je fakt, že to se zákazy a příkazy nijak nepřeháníme. Když si hraje malá s ovladačem od televize, tak ji necháme, nevadí mi ani, když roznáší dévédéčka po bytě. Pokud dělá něco, co se nemá, Monika jí třeba šestkrát za sebou řekne, že se to nesmí. Já jí to řeknu dvakrát a podruhé už důrazně. A Monika mi pak vyčte, že jí to říkám až příliš důrazně.
Kdy začala malá chodit?
Už v deseti měsících, takže teď doslova běhá. Hodně ji baví schody. Nedávno si vyšla jeden schod šestnáctkrát. Taky se už naučila pár základních slov, kromě máma a táta nejraději říká „dej“. Hodně brzy, snad v roce, začala malovat. Nejdřív to byly jen čárance, ale teď už dělá kratší, smysluplnější čáry. Docela dobře drží i tužku.
Vaše žena je na mateřské. Pustil byste ji do práce, kdyby si to přála?
V tom jsem Moniku nikdy neomezoval, ani při první mateřské. Souhlasím s tím, že mateřská dovolená je úplně pomýlený název. Připadá mi to spíše jako otročina. Zatím zvolila mateřskou na tři roky, ale kdyby chtěla jít pracovat, bránit jí nebudu.
Pomáhají vám s dcerami prarodiče?
Většinu zátěže nese Monika. Když vysílám, vracím se domů kolem deváté, a to už holky spí. Máme však výbornou babičku, mou tchyni, která je už v důchodu. Bydlí sice až v Jeseníkách, čtyři sta kilometrů daleko, ale když potřebujeme, přijede a o malou se postará. Občas si ji bere také k sobě domů. Loni v létě jsme si díky tchyni mohli udělat s Monikou a Vanesou výlet do Alp. Babička nám Sofii hlídala celý týden.
Jak jste prožíval porody svých dcer? Byl jste u nich?
U prvního jsem bohužel nebyl. Žena chtěla rodit v Krnově, aby to měla blízko k mamince. Vzal jsem si v období, kdy se měla Vaneska narodit, několik dnů dovolené, ale Monika nakonec porodila o tři dny dříve, než mi dovolená začala. Takže jsem to stejně nestihnul.
Jel jste se na ně alespoň hned podívat?
Když mi začala dovolená, sedl jsem do auta a jel na Moravu. A byl to pěkný trapas! Moniku s malou totiž propustili z porodnice právě ten den, kdy jsem za nimi jel. Monika si myslela, že nejprve pojedu k babičce domů a teprve potom do porodnice. Chtěla mě překvapit, a tak mi schválně neřekla, že už jsou doma. Jenže já jel přímo do porodnice, kde se na mě všichni dívali jako na nějakého krkavčího otce, který neví, kde má ženu a dítě.
A porod Sofie jste stihnul?
Jen tak tak. Krátce před porodem jsme byli s Monikou o víkendu na chalupě a Monika přišla s tím, že půjdeme na houby. Asi jsme to houbaření trochu přehnali, porod se v noci rozjel a my museli narychlo do Prahy. Jenže to pořád nepřicházelo a já musel druhý den v poledne vyzvednout Vanesu v Sadské na tanečním soustředění. Opouštěl jsem Moniku s tím, že to možná opět propásnu. Při návratu ze Sadské jsem podle parkovacího lístku projížděl branou porodnice ve 13 hodin a 48 minut. Přesně deset minut na to se Sofie narodila. Stihnul jsem to na poslední chvíli.
Dali vám ji hned do ruky?
Dali, dokonce mi nabízeli, ať přestřihnu pupeční šňůru, ale na to jsem neměl.
A jak vám bylo?
Nejprve jsem jí spočítal v rychlosti všechny prsty, a když jsem viděl, že je v pořádku, řekl jsem si, že je všechno fajn. Vybavuje se mi, že měla obrovské oči a jinak to bylo takové zmačkané nic.
Jste už dvanáct let ženatý. Jak pečujete o své manželství, aby vydrželo?
Moniku si hejčkám. (Smích). Ale vážně. Já myslím, že je nejdůležitější, aby se partneři k sobě nepřestali nikdy chovat slušně a o problémech spolu mluvili. Když jsme se s Monikou brali, čekali jsme dítě. Byli jsme hrozně mladí. Okolí nám dávalo tak tři roky, bralo to jako úlet. Ale já jsem pořád spokojený. Manželství funguje a mně stojí za to ho zachovat. Není nic důležitějšího, než aby byla rodina pohromadě.
Jiří Štifta
Do rodiny šéfkuchaře Jiřího Štifta přibyla v lednu k tříleté Kláře další holčička jménem Karolína
Přál jste si poprvé spíš kluka, nebo holčičku?
My jsme byli se ženou dlouho přesvědčeni, že čekáme kluka. Přiznávám, že jsem si ho přál o trošičku víc než holčičku. Ne proto, že by mi připadala horší. Spíš kvůli strachu o ni. Myslím, že dcery jsou v době dospívání ve větším nebezpečí. A já jsem rozhodně táta, který až holky vyrostou, začne obíhat okolo baráku s pistolí. Jsou to moje zlatíčka.
Líbil se vám model vaší původní rodiny? Napodobujete v něčem svého otce?
Tátu a mámu mám rád, už za to, že si nepamatuji, že by se třeba před svými dětmi hádali, ale nenapodobuji je. Nebo jen v tom, že pro mě chtěli to nejlepší, přesněji řečeno to, co oni za nejlepší považovali. Ale protože byla jiná doba, zkušenostmi, cestováním, prací v zahraničí jsem se jim trochu vzdálil. Třeba lituji, že jsem se neučil jako dítě více jazyky a musel vše dohánět v dospělosti. Na kuchaře jsem si ovšem přál jít, i když mě ve škole nutili na gymnázium. Na to, že se mi otevře úplně jiný svět jedině vzděláním, jsem si pak musel přijít sám. Nakonec to se mnou snad dobře dopadlo, ale svým dětem tohle už rovnou řeknu.
Změnil se s otcovstvím nějak váš náhled na termín: zodpovědnost?
Absolutně! Mám o své holky větší strach než o sebe. A o sebe se v současnosti zase bojím, abych se o ně mohl starat.
Máte konkrétní představu o výchově?
Nic přehnaného. V Čechách už žije relativně silná vyšší střední třída. Co tak pozoruji, jsou ochotní koupit dětem k osmnáctinám auto, jako investici pro ně mají byty. Ty děti jsou pak na tenhle standard zvyklé, berou ho jako normu a vědí, že mají vždycky za zády tatínka. Že se nemusí tolik snažit, protože je vždycky vytáhne z brindy. Celý život do nich pak jen strká prachy. Já vidím cestu jinde. Ukážu holkám, kudy všude mohou jít, dám ji do ranečku místo buchet právě to vzdělání a pustím je do světa. Budu věřit, že se s dobrým základem neztratí.
Byl jste u obou porodů?
Byl. I když tam chlap nedělá nic, jen dřepí a kouká, chtěl jsem podpořit ženu. A chtěl jsem své dítě rozhodně vidět jako první. Upřímně řečeno je to pro mne nezapomenutelný okamžik.
Muži se dnes do závazků zrovna dvakrát nehrnou. Umíte si představit poklidný bezdětný život?
Ne. Nevidím nic svobodného v tom mít prachy jen pro sebe, střídat slečny a nic. To je zase jiný druh nesvobody. Bez rodiny bych nezůstával v Čechách a sbíral nové kuchařské zkušenosti ve světě. Asi i udělal větší kariéru. Ale také možná se provařil až k osamělé smrti.
Jaký je váš pracovní rytmus?
V hotelu jsem od osmi, maximálně od půl deváté ráno, no do večera. Denně. Víkendy, svátky, prázdniny se v téhle branži nerozlišují. Svátky jsou vlastně pro rodinu nejhorší.
Jak to tedy při vašem vytížení řešíte s časem pro Klárku?
Dcera se mnou vstává v šest. Vyčistím ji zoubky, uvařím čajík, spolu se nasnídáme, možná stihneme pohádku a uháním do Prahy. Někdy jsou týdny, kdy se domů dostanu v 11 v noci. Ale když je volněji, prchám co to jde, abych ji stihl koupat a popovídat si s ní. Zjistil jsem, že nejsem nepostradatelný. Před tím jsem se v práci zdržoval někdy i zbytečně, protože jsem měl pocit, že by to beze mě nešlo. Jde. Do diáře si už nepíšu jen schůzky, ale i kolonku rodina! A bojuji o volné neděle, nebo aspoň, abych mohl doma psát do laptopu.
Řada managerů se zdržuje v zaměstnání, protože se jim domů, dokud děti nejsou obstarané v pyžamu, vlastně nechce. Prezentují to ovšem jak jsou šíleně „bizi.“
To je každého věc. Já mám děti, protože jsem je chtěl, a nevidím nic zajímavějšího, než se koukat jak rostou.
Věříte, že dvoukariérová manželství, když oba partneři hrají profesně stejně vysokou ligu, zvládnou rodinu?
No… Skoro si myslím, že to nejde. Anebo je to moc těžké. S dítětem je nejspíš pořád chůva nebo babička. Nesoudím, nejsem v té situaci.
Když se Klára narodila, bylo vám devětadvacet, vaší paní šestadvacet. Jak se díváte na trend rodičů: první dítě „v pětatřiceti, čtyřiceti“?
Nijak. My hrozně rádi cestujeme a tak jsme si říkali, že když začneme dřív, budeme moct ještě před čtyřicítkou jezdit společně a koukat na svět mladýma očima. Neviděli jsme žádný důvod, proč rodičovství odkládat.
Jak se díváte na muže, kteří se o své děti nezajímají, neplatí alimenty, a když, tak třeba legrační částku. S tím, že když víc nemají, tak prostě víc nemají…
Jako na primitivy! Umím pochopit, že se nepohodnou dospělí, ale je pro mě nepředstavitelné nechat na holičkách bezbranné dítě. I kdyby měl jít ten dotyčný házet lopatou! Nechápu je, neumím a ani se nechci do podobných bezcharakterních hlupáků vciťovat.
Petr Šťastný
Petrovi Šťastnému je 27 let, dcera Ema měla v době vzniku tohoto rozhovoru 10 měsíců. Do budoucna by si manželé Šťastní určitě přáli aspoň ještě jedno dítě. Jména manželky i dcery vyslovuje důsledně něžně zdrobněle.
Kolik vám bylo, když jste se stal otcem?
26 a půl.
Chtěl jste mít děti odjakživa?
Asi od té doby, co jsem si to dokázal představit. Myslím, že bez rodiny vedou muži trochu plochý život. Mají možná víc peněz, míň starostí, ale já bych ho nechtěl!
Jak dlouho jste znal svoji ženu, než jste se rozhodli pro mimino?
Skoro sedmnáct let. S Haničkou se známe od třetí třídy. Tenkrát by nás ale určitě ani ve snu nenapadlo, jak všechno dopadne. Než jsme se rozhodli pro miminko, chodili jsme spolu asi tak čtyři roky a z toho jsme asi rok bydleli společně.
Jaký to byl pocit, když vám manželka řekla, že čekáte dítě?
Vlastně jsem to tušil dřív než ona sama. Žena pořád tvrdila, že zpoždění jejího jinak pravidelného cyklu nic neznamená. Nepřikládala žádný význam ani zvětšenému objemu prsou a rtů. Pořád mi tvrdila, že těhotenství přece žena prostě pozná, že jsem úplně vedle. Když mi pak volala, že mi něco musí oznámit, šel jsem domů už s květinou v ruce. Když mi to ale řekla, když jsem to najednou slyšel doopravdy a nahlas, byl jsem dojatý. A opravdu šťastný.
Změnil se s otcovstvím nějak váš náhled na termín: zodpovědnost?
Racionálně nejspíš ano. Uvědomuji si, že na mně závisí víc osob, nikoli jen já sám. Synonymem zodpovědnosti z tohoto pohledu však pro někoho jiného může být „fotříkovatění“.
Jak se díváte na muže, kteří si pořídí potomka po padesátce?
Ještě mi padesát není, tak nevím, co se v nich odehrává. Nějak si nedovedu představit, že bych se v důchodu potýkal s puberťačkou na plný úvazek. Další nevýhody asi není potřeba rozebírat.
Byl jste u porodu?
Byl. A je to zřejmě můj dosud nejsilnější zážitek, a to i přesto, že jsem málem nepřijel včas, protože se všechno seběhlo dost překotně. Pamatuji si to štěstí, když sestřička řekla: „Je to holčička“ a tu obrovskou hrdost a pokoru před svou ženou. Už chápu, proč se píše o indiánech, že když jejich ženy rodily, cítili také bolest. Já bolest necítil, ale tělo mi zaplavily jakési mně neznámé omamné látky a nacházel jsem se ve fantastickém opojení ještě několik dní poté.
Jaký je váš pracovní rytmus? A dá se vůbec najít kompromis mezi možnostmi: „Uživím rodinu, ale nebudu na ni mít čas. – Budu mít na rodinu čas, ale neuživím ji.“
Ten kompromis pořád hledám a nevím, jestli někdy dojdu k řešení. S dcerou bych chtěl být co nejvíc, protože s ní mi dobíjí energii do budoucna. Doslova a do písmene. Bohužel ve všedním týdnu to prakticky nejde. Uvědomuji si, že jsem před Emiččiným narozením trávil v kanceláři mnohem víc času. Má šéfka se ke mně zachovala s velkým pochopením. Pořídila mi pracovní notebook, abych mohl chodit domů dříve a dodělávat případné resty ještě tam. V praxi ale „chodit domů dříve“ znamená stejně až po devíti hodinách pracovní doby.
Šílené porozvodové tahanice rodičů o dítě, které většinou prohrávají tátové, nejsou dnes ničím výjimečným. Jste jako právník i jako otec pro sepisování nějakých „preventivních“ smluv? Že by se rodiče ještě před narozením potomka dohodli, co bude s dítětem po eventuálním rozvodu?
O takových smlouvách jsem neslyšel. Z profesního hlediska by byly v rozporu s platným právem České republiky. I v případě takzvaně nesporných rozvodů se k platnosti a účinnosti smlouvy, která upravuje poměry nezletilých dětí, vyžaduje souhlas soudu. Ten by měl, alespoň tedy teoreticky, vždy rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte. Situaci posuzovat podle stavu, který je v době rozvodu. Rozebírání něčeho, co ještě nenastalo, to je smlouvu, kterou by se upravoval vztah rodičů k eventuálnímu dosud nenarozenému potomkovi pro případ eventuálního rozvodu považuji z odborného hlediska za nesmysl. A z lidského? To by byl přece děs, kdyby si budoucí rodiče pojišťovali lásku k dítěti. Kdyby říkali: „Miláčku, chci vysadit antikoncepci, ale ještě před tím se dohodneme, komu bude dítě patřit, když mě třeba začneš štvát…“ Dítě je tak zásadní rozhodnutí, že i stín nedůvěry je hodně špatný začátek.
Čím vás vaše dítě nejvíc „dostává?“
Tím, že vypadá jako koblížek. Tím, že povídá ty své slabiky. Tím, že se směje a projevuje smysl pro humor. Tím, že prozkoumává vše, co je v okolí. A tisíci jinými věcmi, které dělá a neuvedl jsem je.
Změnil se nějak váš partnerský vztah s vaší paní po narození dítěte?
Myslím, že zněžněl a svým způsobem i víc vyspěl.