Rozhovor: Jaké to je mít děti s velkým věkovým odstupem

Paní Maryla Vlková je maminkou jedenáctileté Terezky a a ani ne ročního Ondry. Ráda se s vámi podělila o své zkušenosti s velkým věkovým odstupem mezi dětmi.
Rozhovor: Jaké to je mít děti s velkým věkovým odstupem
Maryla Vlková, Znojmo, Terezka 11 let, Ondřej 11 měsíců
 
V čem vidím výhodu a v čem nevýhodu velkých věkových rozdílů?
Vzhledem k tomu, že náš nejmladší potomek má teprve 11 měsíců, mohu prozatím mluvit jen o výhodách tak velkého věkového rozdílu. Při druhém těhotenství jsem mohla v klidu ležet v posteli a nikdo si toho vůbec nevšiml. Dcera mi po příchodu ze školy pověděla vše, co se děje „venku“, abych náhodou nebyla ochuzena o nějakou důležitou informaci, a své povinnosti zvládala s mou navigací i na dálku. Při poporodním blues jsem měla dokonalou utěšitelku a nemusela jsem obtěžovat svého muže vysvětlováním, proč stále jen brečím, když v televizi zrovna běží reklama na jogurty. Pomohla mi vždy, když bylo třeba, a já nezoufala nad zapomenutou osuškou ve vedlejším pokoji či dudlíkem, který se mi zrovna někam zatoulal.

Klepněte pro větší obrázekCo se změnilo, když srovnáváte první těhotenství a porod a druhé?
Tak jako mé děti dělí desetiletý rozdíl, tak i mě od prvního porodu a těhotenství dělí celých deset let. Za tu dobu se toho opravdu změnilo hodně. Už to nejsou ty neútulné porodní sály, ale krásně barevné pokoje i s televizí – i když se musím přiznat, že si neumím představit, k čemu slouží rodičce v tak „úžasnou“ chvíli televize. Všechny ty pomůcky: balony, sprcha, vana, olejíčky a já nevím co ještě. Pro mě byl asi největší dar, že jsem na sále nemusela být sama. Že tam se mnou byl člověk, kterému věřím a znám ho. Který se mnou všechny ty bolesti prodýchal a držel mě pořád za ruku. Před deseti lety jsem o těhotenství a porodu tolik nevěděla jako teď. V době techniky, kdy si vše najdete na internetu nebo diskutujete s maminkami, které mají stejný problém jako vy, to vypadá, že doktory už nebudeme vůbec potřebovat. Naštěstí je ale stále potřebujeme. Ale je veliká pravda, že na přístupu a otevřenosti lékaře k pacientce záleží hrozně moc. Já mám skvělou paní doktorku, a to byl základ mého spokojeného těhotenství.
 
Jaké chyby jsem udělala při výchově prvorozeného dítěte a už je nezopakuji u druhého?
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co bych po zkušenosti s jedním dítětem u druhého změnila. Naše dcera nevyrůstala jako jedináček. Stále měla kolem sebe vrstevníky, a tak jsem nikdy nezažila rozzuřené dítě ležící v obchodním domě na podlaze před pultem se zmrzlinou nebo zuřivce na pískovišti, který sedí na svých bábovičkách a na všechny křičí „moje“. Spíše mě napadá přání, v čem by mohlo být druhé dítě podobné tomu prvnímu.

Věkový odstup mezi vašimi dětmi byl plánovaný nebo ho přinesl život?
Přinesl ho život. Já jsem si nevybírala, jak daleko věkově od sebe budou naše děti. Byl vlastně zázrak, že se mi vůbec nějaké děti narodily. Podle lékařů jsem mít děti nemohla, ale naštěstí jsem měsíc po svatbě otěhotněla, a i když to bylo těhotenství komplikované, tak se mi narodila v 37. týdnu dcera. Potom následovaly roky čekání na dalšího potomka. Ale nepřicházel. Byly chvíle, kdy člověk propadal úzkostem, že nemůže splnit své dceři její největší přání a dát jí „malého bratra“. Nakonec se vše podařilo a nyní má „malého brášku“, ale hlavně ona se stala „velkou sestrou“. Od začátku svého brášku zbožňuje. Zdraví ho jako prvního, když přijde ze školy, po něm se jí nejvíc stýská. Myslím si, že její představy jsme splnili na jedničku. S hlídáním ji nezatěžuji. Nechci z ní dělat chůvu. Když má čas a chuť (a tu má stále), tak si s bráškou hraje, ale jinak má své povinnosti ve škole a koníčky, které jí zaberou spoustu času. Ona je přece taky ještě dítě a o děti se mají starat rodiče, a ne děti.
 
Klepněte pro větší obrázek

Jaký mají mezi sebou děti vztah? Procházel nějakým vývojem (starší se těšilo, pak bylo zklamané, žárlilo, hlídání ho otravovalo...)? Anebo to probíhalo stále v klidu?
Na tuto otázku by měla spíš odpovědět moje dcera než já. Snažím se být stále v obraze s jejím světem a komunikovat, kdy to jde. Je ale pravdou, že miminko zabere většinu mého času a jí věnuji tu menší část, co mi zbyde. Důležitá je pro mě komunikace, zajímat se o to, co prožívá a co jí momentálně trápí.

Co byste vzkázala rodičům dětí s velkým věkovým rozestupem?

Ať se radují ze všech dnů, které jako rodina prožívají. Vždyť dítě je úžasný dar a je přece jedno, jestli přišlo po třech nebo deseti letech. Důležité je, že je tady a potřebuje nás, abychom mu ukázali svět. A nenechte si zkazit náladu „všeználky“, kteří vám vykládají o tom, že máte dva jedináčky. Vždyť někdo se první narodit musí…
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře