Ve vašich dopisech se objevuje pořád tentýž motiv. Život s dětmi je nevypočitatelný jako stavba! Na ní také vzniká nějaká úžasná budova, ovšem než ji zkolauduje, brodíte se blátem a zakopáváte o hromady stavebního materiálu. Matky a otcové jsou totiž ve skutečnosti krizovými manažery na velkokapacitních staveništích! Nevěříte? Podívejte se na „rozestavěné životy“ našich tří čtenářek.
Matka bez hlavy
K bezhlavému jednání dochází podle maminky Jitky u matek velmi často. Vzkazuje: Zapomeňte na termín „možnost soustředit se na jednu věc“. Sotva se zamyslíte, dítě začne házet na sourozence písek, vykřikuje, že musí, okamžitě čurat nebo kakat, případně obojí najednou. Matka je roztěkaná a provádí různé variace nelogičností. 1. Koupí v pekárně chleba, zaplatí v pekárně chleba, rozloučí se s prodavačkou… a chleba tam nechá. 2. Objedná chleba, vezme si chleba, rozloučí se a nezaplatí. 3. Objedná chleba, vezme si chleba, rozloučí se, zaplatí a nechá v krámě dítě!
Kauza nešťovice
„Jestli je něco jako král všech "kazičů" rodinných plánů, zamýšlí se čtenářka Olina, tak jak viry a bakterie. Bakterie malé děti výrazně milují a hojně je navštěvují. S chorobami je o legraci vždy postaráno. „Můj pětiletý syn Filip nedávno chytil plané neštovice a já měla nervy a týden karantény. Proto mne opravdu potěšilo, když čtvrtého dne nakoukl do našeho „staveniště“ rodinný přítel a právník Jirka. „Už jsi měl neštovice?“ ptám se obezřetně. „Určitě,“ pravil. Podotýkám, že je mu přes padesát a děti nemá. Dali jsme si čaj a zahráli si s mým poneštovicovaným dítkem pexeso. Za tři týdny volá a ptá se neutrálním hlasem, jak se neštovice poznají. „Vyrážka,“ říkám ostražitě, „svědivá, červená?“ „Jo. To by souhlasilo,“ na to on. V následujících týdnech prodělal všechny fáze těžkého útoku planých neštovic, a musel dokonce do nemocnice. A víte, co mu poradili v kanceláři? „Plané neštovice? Tak s těmi, pane kolego, udělejte krátký proces“. Kamarád je hodný právník a asi mu bylo i líto našich děti, takže nás nezažaloval.
Vyzvedávání dětí
Martina popsala pro změnu jiný výborný zdroj rodinných chaosů. „Děti vyzvedává ze školky ten, kdo ten den může. Jistě už tušíte průšvih, když to já nejsem. Nevím proč, ale sotva se můj muž Roman zvedne, začne na jeho stole drnčet neodkladný telefon šéfa, který si na něj za celý den nevzpomněl. Pochopitelně pak nervozně spěchá a... nedávno se při parkování se střetl s cyklistkou. Spadla a můj muž utrpěl děsný šok. Přijela policie a začala sepisovat protokol. Cyklistce naštěstí nic nebylo, ale protokol jim dal zabrat. Někdy mezitím pravil Roman, že musí vyzvednout dítě ze školky, protože už zavřou. To ale policisté nechtěli dovolit. Muž na tom trval. Nakonec sedli policisté do služebního vozu a sami vyrazili do školky. Tam byli příslušníci velmi přísně změřeni a tvrdě vyslýcháni paní učitelkou. „Pánové, a máte plnou moc k vyzvednutí dítěte?“ zeptala se přísně. „Ne,“ pravili příslušníci, „ale přeci vidíte, že jsme ve službě!“ „To by mohl říct každý,“ pravila paní učitelka a Kláru jim nevydala…