Rodiče nedonošeňátka: Čteme jen příběhy se šťastným koncem

Optimismus je důležitou medicínou pro rodiče extrémně nezralých nedonošeňátek. Užívat jej potřebují nejen v prvních dnech, ale po celé dětství svého potomka.
Rodiče nedonošeňátka: Čteme jen příběhy se šťastným koncem

Když si rodiče odnášejí své vypiplané nedonošeňátko po několikaměsíčním boji o život konečně z porodnice domů, je to velká úleva. Záruku na bezproblémový další vývoj děťátka ale nedostane nikdo z nich. Právem se tedy mluví o zázraku, když z třičtvrtěkilového drobečka vyroste „regulérní“ batole.

To je příběh i dnes tříleté Barči Laňkové, jejíž rodiče našli bezednou zásobu optimismu jak v obrovské vitalitě své dcery, tak v příbězích se šťastným koncem. Proto jejich recept na osvědčený lék posíláme všem, kdo jej zrovna potřebují.

Spolu s lékaři vybojovala svůj život, přestože její 730g tělíčko bylo vyvinuté jen na úrovni 27. týdne těhotenství. V důsledku toho měla menší vývojovou srdeční vadu, prodělala těžkou infekci, k dýchání potřebovala i pomoc umělé plicní ventilace, kvůli nedostatku červených krvinek absolvovala dvě transfuze, krmila ji dlouho jen infuze, její zrak se musel prát s retinopatií – typickou nedonošeneckou oční chorobou, která může způsobit slepotu. Během dvou a půl měsíce střídavě vyhrávala i prohrávala.

O tom, jak si malá vítězka vedla a vede v dalších měsících a letech, nám vyprávěla její maminka Alena.

Měla Barunka nějaké potíže i po propuštění z porodnice – s dýcháním, očima?
Měli jsme pro ni doma připravený kvalitní monitor dechu spojený s chůvičkou – ten nám pomocí „kyvadélka“ permanentně ukazoval, jak Baruška dýchá. I když jsme měli desky monitoru umístěné hned pod matrací, byl pro tento citlivý přístroj někdy problém dýchání zjistit. Takže se mnohokrát stalo, že se nám spustil alarm. Vždycky když se rozezněl, hned jsme naplno rozsvítili, abychom se přesvědčili, že Barunka není „modrá“, že dýchá. Apnoe jsme doma už naštěstí nezaznamenali, i když se monitor (nejspíš kvůli mělkému dýchání a nízké váze miminka) „planě“ spouštěl tak do půl roku, co jsme měli Barušku doma. Problém s očima se spravil, a jak nám řekla oční lékařka, ke které ještě stále chodíme do poradny pro retinopatii, je Barunka šampionka. Krásně se z toho dostala.

Když jste po téměř třech měsících opouštěli porodnici, byla to určitě úleva. Ale péče o takhle křehké miminko je doma náročná…
Nemohli jsme se dočkat, až se budeme moci o Barunku starat doma. Až s ní budeme moci být celý den, kochat se její krásou přímo, a nikoliv přes sklo inkubátoru. Když jsme si ji přivezli, měla něco málo přes dvě kila. Ale dobře jedla odstříkané mléko, poměrně dobře přibývala, hezky spinkala. Vlastně to bylo stejné jako u normálně narozeného miminka. Jen jsme nechodili příliš mezi lidi, aby něco nechytla, protože měla a má dodneška velice oslabenou imunitu. Pro mě bylo spíše náročné se každé tři hodiny „donutit“ odstříkat mlíčko, protože Barunka si zvykla na lahev, resp. z ní vypila daleko více než při kojení.

Nedonošeňátka bývají během prvního roku náchylnější k infekcím, častěji nemocná i hospitalizovaná. Jak to zvládla Barča?
Během prvních dvanácti měsíců Barunka víceméně nepřišla do větší společnosti, nejezdila MHD a první obchodní centrum viděla zevnitř až asi ve dvou letech. Takže v prvním roce života ji potrápil „jen“ kašel a infekce horních cest dýchacích. Hospitalizovaná být nemusela. Chodili jsme samozřejmě velice často na kontroly – na oční, na neurologii, k dětské lékařce, na dětskou ortopedii, na rehabilitaci a do centra komplexní péče pro nedonošené děti.

Dnes jsou Barče tři roky. Jak je na tom zdravotně?
Dnes je Barunka živé dítě, u kterého není poznat žádný prvotní handicap. Oproti vrstevníkům je trochu drobnější. Vývojově ale odpovídá věku. Začala chodit do školky, dětský kolektiv miluje, líbí se jí tam, je to společenský tvor. Něco zvládá stejně jako ostatní děti, v něčem má ještě rezervy, ale na tom svět nestojí. Ke všemu si postupně dojde svým tempem, v ničem ji neuháníme, netlačíme na ni. Na velkých kontrolách se vždy ptáme, zda bude mít nějaká omezení do budoucna, ale vypadá to výborně. Má slabší imunitu, více trpí na onemocnění horních cest dýchacích, ale jinak je vše dobré. Co se týká hyperaktivity, která bývá častým následkem předčasného narození, nevidíme zatím rozdíl od našich starších potomků, ale uvidíme, co přijde s nástupem do školy.

Samozřejmě není nic stoprocentní, ještě nás toho hodně čeká. Strach z dalšího vývoje byl a stále je obrovský, ale snažíme se na to nemyslet, snažíme se brát věci tak, jak přijdou, a pak se s nimi poprat. Dopředu se příliš nestresujeme tím, co špatného by mohlo nastat. Nečteme příběhy, které nedopadly dobře, a věříme, že vše, co přijde, zvládneme.

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře