Jaká je podle Vás typická rodina v Čechách?
Já myslím, že to všichni dobře víme – polorozpadlá. Možná, aby to nebylo tak tvrdé, řekněme, že je společnost v pohybu. Z hlediska geologie či biologie je náš život momentem. To, co tedy nyní tak pomalu prožíváme, je pro biology něco jako sesuv či lavina. Staré, celá století fungující rodinné vzorce se během pár let sesunuly. Například stačí poznamenat, že naše právo používá k určování otcovství dva tisíce let staré či spíše zastaralé metody římského práva. Nikdo nepočítá s tím, že v době DNA je otec stejně jistý jako matka. To je opravdu smršť změn – nejen pro zákonodárce, kteří si s tím nevědí rady, ale především pro rodiny. Stejně jako se nedá lyžovat na lavině, tak musíme mít pochopení pro moderní rodinu. Vychovat úspěšně děti a společně zestárnout – to se podaří jen málokterému páru.
Proč tolik mužů dává v současné době přednost kariéře nebo pohodovému životu před rodinou a klidně opustí i ženu s dětmi?
Role matky je dána hodně biologicky. Matka své dítě odnosí, porodí, kojí a musí se o něj starat. I přes všechny životní karamboly, překážky a změny je život matky řízen především potřebami dítěte. Takhle to chlap zakódováno prostě nemá. Otec, kterému se změnil životní styl – a ten se za posledních sto let změnil výrazně –, se náhle ocitl ve světě, který je pro něj naprosto netypický. Je to svět, kdy on by měl přestat dělat ty tzv. velké mužské práce a začít dělat ty ženské. Místo pohybu v exteriéru, sedět v interiéru. To je změna velice náročná a velké procento chlapů není prostě schopno tuhle evoluční zatáčku vybrat. Dřív byly v rodině jasně stanovené role. Žena se starala o děti a muž o všechno ostatní. Když chtěl, aby rodina fungovala, musel chodit na pole, nanosit dřevo, starat se o dům. Ale co dnes? Na vodu máme kohoutek, místo ohně vypínač na elektřinu. Žijeme v atypickém světě blahobytu, kde muž ztrácí své místo, protože neví, co má vlastně dělat. Není divu, že z toho někdy „blbne“…
Může to souviset i s prožitky z vlastního dětství?
Určitě. Jestliže já mám zkušenost z rodiny, kde je orientace spíš na rodinu než kariéru, a pamatuji si třeba už dědu a tátu, jak kolem dětí a rodiny lítají, starají se a věnujou jí čas, tak to beru jako samozřejmé a budu se chovat podobně. Ovšem chápu, že pokud někdo pochází z rozvedeného manželství, nemá správný mužský vzor, tak neví, co má dělat, jak se chovat u vlastní rodiny. Například všimněme si dnes běžně praktikované destruktivní zásady – když se vyskytne partnerská krize, tak první, co uděláme, je, že se rozestěhujeme.
A co naopak typy mužů, kteří se s klidným svědomím nechávají od žen živit?
Paraziti tu byli vždycky, třeba za první republiky sňatkoví podvodníci – všimněte si, jak už vymizeli… Paraziti „jako druh“ jsou lidi, kteří žijí na cizí úkor a připadá jim to normální. Jako když chlapík přijde k ženě, nají se, vyspí se s ní, půjčí si peníze a jde. To je klasický parazit dnešní doby. Neměli bychom ho zaměňovat ale s tátou od rodiny, který nemůže najít zaměstnání nebo ho odevšad vyhodí, protože je to typicky neschopný člověk… i když na zabití a neschopný, přesto ne parazit. Což lze v některých případech dokonce v dobré obrátit. I já znám takový příklad, kdy on je táta v domácnosti, ona vydělává peníze a v pohodě to funguje. Chce to ale nasazení od obou.
Může za rozpad klasické rodiny i měnící se role ženy ve společnosti? Protože i ode mne se dnes očekává, že budu nejen matka, ale budu mít i kariéru a prostě stihnu milion věcí…
To je trochu složitější. Dříve měly ženy šest sedm dětí a už vůbec na nic čas. Dnes zaměstnanost žen roste s klesající porodností. Když budete mít dvě děti, tak máte spoustu práce, maximálně než půjdou do školky nebo školy. Ale pak už se budete doma nudit. Takže máte šanci jít buď do práce, nebo se změnit na řidičku, která své ratolesti rozváží ze školy do kroužků. Ale kvůli tomu se rodina nerozpadá. Rozpadá se proto, že se změnil svět. Stal se neobyvatelný pro děti a my se dnes hrozně divíme, že se nám děti špatně vychovávají.
Jaký je tedy současný svět k dětem? To je tak hrozný?
Tak k dětem je úplně na nic. Tento svět je krásný a blahobytný, ale je to svět, ve kterém se dětem špatně žije a kde se děti špatně vychovávají. Děti totiž mají přirozenou tendenci napodobovat dospělé. A co mají dnes napodobovat? Jak píšeme na počítači a telefonujeme mobilem, místo abychom seděli v kuchyni a všichni společně vařili jídlo nebo dělali nějaké řemeslo – manuální práci, kde je hned vidět nějaký výsledek?
A co ženy, které čím dál více dávají přednost kariéře před mateřstvím?
Podle mne je to jen dočasná záležitost. Podívejte se, v roce 1968 přišla strašná deprese, nikdo nikam nesměl. Takže co měli lidé dělat? Svůj život tak zasvětili chatám a rodině. Přišel osmdesátý devátý a hurá najednou všechno můžeme. Jsou tu obrovské možnosti, cestování, realizace v práci, tak proč toho nevyužít?! Takže žádné chaty, žádné děti. Od loňska se ale trend obrací a začíná zase orientace na rodinu…
…protože rodí generace třicátníků, silný ročník husákových dětí…
No ale proč? Protože jsou zoufalí! Že nakonec nebudou děti moct mít. Spousta lidí vybudovala firmy, užila si a najednou zjistila, že jim v životě stejně něco chybí. Nějaký smysl. Chybí jim děti. Takže já myslím, že se to navrací a situace se stabilizuje zase prorodinně. Trend se obrací od kariéry k dětem. I když těch bude určitě míň, ale budou…
A teď jak je vychovat? Existuje nějaký zdravý způsob výchovy?
Zdravý? To je snad otázka na knížku, ne?! Univerzální rada určitě neexistuje. Jak už jsem řekl, určitě jim věnovat čas, hrát si s nimi, učit se… Mluvit s nimi a nevychovávat bezmyšlenkovitě... Rodiče by měli hlavně přemýšlet o tom, jak chtějí děti vychovat, odkoukávat úspěšné výchovné styly. Také přemýšlet o současném světě, kam se ubírá, jak se vyvíjí a co po našich dětech chce. Vychovat je tak, aby byly co možná nejlépe připravené.
K výchově patří i tresty. A v souvislosti s návrhem zákona proti těm fyzickým se vás prostě musím zeptat. Bít, či nebít naše ratolesti?
Já nejsem fanda fyzických trestů. Ale je krátkozraká hloupost fyzické tresty zakázat zákonem, protože problémem není, když dítě občas dostane na zadek, ale skutečné týrání dětí. A to je přece nezákonné už dnes…
Kdo je PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.? Podle vlastních slov nikdy psychologem být nechtěl a obor začal studovat díky chybě studijního oddělení. Na Univerzitě Karlově a posléze na Univerzitě Texas vystudoval psychologii a hydrogeologii. Od roku 1997 se věnuje problematice náhradní rodinné péče, které se věnoval i ve své disertační práci. Působil na policejní škole, je členem poradního sboru ministra práce a sociálních věcí, poradcem ombudsmana, přednáší na FFUK a spolupracuje s řadou nevládních organizací. Se svou ženou Michaelou, čtyřletou dcerou Juditou a několikaměsíčním synem Erlanem žije v domku za Prahou.