První dítě v rodině má – pokud bylo chtěné – privilegium princátka, na které mají všichni čas a jsou z něj nadšení. První dítě ovšem schytá také mnohem větší porci nejistoty než další děti v rodině, protože se na něm matky všechno učí, a někdy se v úzkosti maceruje už v matčině děloze – když přijde neplánovaně, anebo naopak jako vymodlený kousek na x-tý pokus. Proto jsme pro vás připravili malý seznam toho, co je dobré brát vážně a na co se, s prominutím, vykašlete.
Nenechte se obrat o nadšení, úžas a pocit jedinečnosti
Kdyby Betynka otiskovala všechny deníčky ze života miminka nebo batolete, jejichž nabídky chodí do redakce, měl by časopis pět set stránek a... asi by vás velmi nudil. Jedná se vždy o zápisky o prvorozeňátku, ze kterých čiší, jak jsou nadšené maminky (i tatínkové) přesvědčeni, že zažili něco naprosto ojedinělého, co nikdo před nimi, ani po nich už nepoznal a nepozná a podle psycholožky Jany Markvartové tomu lze jenom tleskat. „Pokud novorozeně naplní své rodiče bezbřehým nadšením, mohou na okolí působit legračně a někdy i otravně, ale pro jejich miminko je to nejlepší, co ho mohlo potkat. Dítě má být pro rodiče výjimečné ne tím, co od něj v budoucnu očekávají, ale jen tím, že je. Tyhle pocity a vzpomínky na nadšení si v sobě zakonzervujte – dost vám pomohou, až vyroste z bezbranné roztomilosti a bude sebou vztekle házet na zem nebo drze odsekávat.
Nenechte se otrávit, že vás nikdo nechce vyposlechnout
Určitě už máte zkušenost, že se rozzářeně nadechnete a chcete kamarádkám, sousedce, paní na procházce... no prostě všem vyprávět. O tom jak je vaše Natálka při koupání rozkošná, jak Ferdík v noci nespí (a vy to skvěle zvládáte), že Maruška už pase hříbátka...Jste toho plná, vyslovíte první větu a... protějšek vám netrpělivě skočí do řeči. „Úžasné, ale to když naše Terezka byla malá...“ nebo: „Ferdík nespí, to nic není, až budeš mít třetí dítě jako já, tak...“ Jedno z nemilých překvapení prvorodiček totiž je, že sdílet radost z cizího dítka se nikomu moc nechce. A co hůř, většina matek trpí „nevykecaností“ na téma děti. A protože je si také nikdo nevyslechl, tak proč by tu milost dopřály teď vám. Nic si z toho nedělejte, žádná neúčast vám nesmí vzít slavnostní pocit, že teď zažíváte něco exkluzivního.
Nestyďte se za to, že něčeho děláte málo a něčeho moc!
Dvě matky s dvěma půlročními mrňaty na procházce. Oběma mrňousům vypadne z pusy dudlík. Jedna máma podá dítku náhradní sterilní dudlík, druhá jej suše zvedne ze země, otře o triko, oblízne a bez mrknutí oka vrazí dítěti do pusy. Hádejte, které bude spíš nemocné? Samozřejmě to „sterilně“ opečovávané. Podobných historek se špetkou přezíravosti si od matek mazaček vyslechnete spousty... Jenže zkušenosti jsou nepřenosné a momentky, jak jste si pečlivě dělala podrobné zápisky v kolik hodin, z kterého prsu a jak dlouho jste kojila, nebo jak jste donutila manžela v noci nastartovat auto a chvátat na pohotovost, protože se vám zdálo, že dítě divně dýchá (ukázalo se, že mělo v nosánku velkého holuba) prostě do prvomateřství patří. U dalších dětí už sice budete rutinérka, ale to kouzlo objevování objeveného se už nikdy nevrátí.
Nesuďte všechny děti podle svého prvorozeného. Představy o mateřství totiž může pořádně zkreslit.
„Všichni mě strašili a říkali mi: ,Jen počkej a uvidíš.‘ A vidím. Adélka krásně spí skoro celou noc už od prvního měsíce. Nikdy nezlobila u kojení a zvládla skvěle i odstavování. Po půl roce jsem se v pohodě vrátila do práce na půl úvazku, protože bohužel splácíme hypotéku. Babičky mi ji s radostí hlídají.“
Sytý hladovému nevěří – maminka Lenka nabyla dojmu, že mateřství je pohodička a matky, co se plouží v poradně s kruhy pod očima, protože mají jejich kojenci obrácený režim, nejspíš dělají něco úplně špatně. A naopak: matky náročných uřvanců mívají komplexy a další těhotenství si rozmýšlejí. Čili: máte-li teď štěstí na „andělíčka“, užívejte si svoji kliku a jiné matky nekritizujte. Druhé dítě vám to jistě vynahradí. A máte-li doma „čertíka“, hlavu vzhůru. Za prvé z toho vyroste a za druhé odteď vám už každé další dítě bude připadat jako procházka růžovým sadem.
Když plánujete velkou rodinu
Prvorozené dítě není totéž co jedináček
Podle dětské psycholožky Jiřiny Prekopové mezi prvorozencem a jedináčkem existuje velký rozdíl. V čem? „Co si jedináčci vydobyli, to jim zůstane,“ říká tato odbornice na dětské duše. „Spíše ještě v životě dostanou navrch.“ Jedináčci si nikdy neodžijí ztrátu jako prvorozené dítě, kterému se narodí sourozenec. A málokterá dětská zkušenost je tak drastická. Sesazení z trůnu může být hluboce traumatickou zkušeností, pokud prvorozeňátku nepomůžeme.
Každé další dítě je na tom lépe než prvorozené, pokud mu přibude mladší sourozenec
Druhorozené dítě totiž nikdy nemělo tolik ,jako jeho starší sestra nebo bratr, proto nemůže tolik ztratit. Role pupku světa mu nepatřila, denně si všímal, že se maminka nemazlí jen s ním. Srovnávat jeho „nesobectví“ a „nežárlení“ z nového miminka se scénami prvorozence, když se narodil on, je nefér.
Zeptali jsme se vás:
Co jsem u prvního dítěte dělala a znovu už bych to neopakovala?
Jana Žáčková, Danďa (8) a Domča (1,5)
První syn začal v pěti týdnech víc plakat, a zatímco jsme se snažili všemi možnými způsoby léčit domnělou koliku, doktorka konstatovala, že málo přibírá, má hlad, a tudíž musím začít přikrmovat umělým mlékem. Vyzbrojená vědomostmi a radami z linky kojení jsem byla rozhodnutá krmit ho jakkoli, jen ne z lahve, aby pak neodmítal kojení. Tak jsem to totiž měla načtené: nikdy nedávat láhev, jinak se s kojením můžete rozloučit! To jsem nehodlala připustit. Zkoušeli jsme lžičku, stříkačku, ale všechno spíš než krmení připomínalo středověkou torturu. Asi po 14 slzavých dnech jsem mu v zoufalství nabídla plnou láhev (do dudlíku jsem udělala jen malou dírku jehlou, aby se musel snažit) a rázem jsem měla nejšťastnější miminko ve střední Evropě. „Vyžahnul“ ji do dna a světe div se, prsem pak také nepohrdnul. Až do 9 měsíců jsem ho vždy nejdřív nakojila a pak se „dorazil“ mlíčkem z láhve. U druhého dítěte (kojeného ještě v 16 měsících) už vím, že příručky jsou fajn, ale někdy je lepší spolehnout se na cit a intuici. A nebát se.
Jana Bulínová, Terezka (6), Kačenka (4) a Adélka (1,5)
Já mám tři dcery, a před narozením třetí jsem začala žít trochu jinak. Přesto jsem už u druhé dcery leccos změnila: Kojila jsem, dokud ona chtěla, nechala jsem ji rovnou spát s námi v posteli, nosila jsem ji v šátku. Třetí dceři jsem dávala jen eko nebo bavlněné pleny, neřešila jsem tolik jídlo – dokud kojím, vše, co potřebuje, má ode mě. V žádném případě nevnucuji mléčné výrobky a maso. U Terezky jsem byla vyplašená, že nechce mléko, Adélce se ho snažím spíš nedávat, raději pohankové nebo sojové. Adéle téměř nevařím nic extra – občas nějakou instantní kaši. Dokud mi to Adéla „nedovolila“, tak jsem od ní neodešla, maximálně na půl hodiny, ale to byla třeba venku s dědou. Jednou jsem si říkala, že až usne, tak si zajdu na nákup bez ní a ona prostě neusnula, tak jsem jí slíbila, že ji doma nenechám a rázem usnula. Nakonec musím dodat, že když je máma zkušenější, tak je určitě i klidnější – ne, že bych byla před lety vyplašená, ale teď si z mnoha věcí nic nedělám.
Petra Chodilová, Julinka (14 měsíců)
Julinka je zatím malinká roční slečna , ale už teď vím, že u dalšího miminka bych rozhodně chtěla být důslednější s usínáním prcka bez přítomnosti mé nebo mého manžela. V tom teď trochu vidím problém, ale jak to bude, to teprve ukáže čas. Když ti malí andílkové zkrátka vědí, jak na nás.
Hana Janků, Karolínka (2)
Mám jen jedno dítě, takže to zatím bohužel nemůžu hodnotit. Ale myslím, že matky prvorodičky se svým dětem maximálně věnují, a když jim přibude sourozenec, tak nakonec zjistí, že všechno dělají jinak. Jsem přesvědčená, že k prvnímu dítěti patří maximální péče, kterou malé dávám, mám o ni velký strach, jsem pořád ve střehu a jak říká mé okolí, všechno moc řeším. Ale jinak to neumím. Vidím to tak, že Karolínce dávám veškerou lásku, kterou mám, když jsou děti dvě, dělí se láska mezi ně, času už tolik není, takže se tolik věcí neřeší a nedělá, jako při prvním dítěti. A koneckonců i každé dítě je jiné.
Jana Procházková, Bára (8) a Honzík (6)
U prvního dítěte jsem samozřejmě jako asi většina maminek trpěla mnoha strachy a obavami, abych „něco“ neudělala špatně. A největší obavu jsem měla z toho, že můžu své malé roztomilé miminko rozmazlit. Tak jsem použila někým doporučovanou metodu nechat dítě unavit křikem. Takže Baruška po nějaké době, když nechtěla v noci v klidu usínat, dostala celkem drastickou metodu odnaučování a to, že jsem jí nechala unavit pláčem. Teprve později, když se v pěti měsících dostala do nemocnice se zánětem močového měchýře a já byla stále u ní, jsem zjistila, že usíná mnohem lépe a rychleji. Můj synek již mým metodám (nechat vykřičet) tím pádem nemusel čelit a usínání nám pak šlo mnohem lépe. Barušce se v duchu již po několikáté omlouvám. Následky to na ní snad nezanechalo.