Přichází první velká změna v životě sotva odrostlého batolete. Profesor Matějček vícekrát napsal, že jesle by si dítě nevymyslelo, ale mateřskou školu už ano. V tomto období je totiž schopno začlenit se do kolektivu vrstevníků tak, že rozumí pravidlům, která je v něm třeba dodržovat, a cítí se v něm dobře. Tomu se říká socializace. Kdyby uvedená teorie fungovala beze zbytku, nebylo by potřeba psát tento článek …
Jen si trochu zvyknout
Matka ráno odvede svého potomka do zařízení, kde se o ně postarají kvalifikované učitelky. Dítě dostane najíst, pohraje si, naučí se novým dovednostem, odpočine si po obědě. Odpoledne si ho vyzvedne matka, která se zatím realizovala v práci, a dítě se vrací do rodiny. Je to dokonale vymyšlené, ale má to háček. Tedy hned několik háčků. Každé dítě je jiné. Jako se liší blondýnky od brunetek a baculatí od těch méně baculatých, liší se i děti v adaptaci na školku. „Zrovna nedávno jsme s kolegyněmi vzpomínaly na období, kdy jsme naše – dnes už dávno školáky, ba i vysokoškoláky – vodily do školky,“ říká psycholožka PhDr. Anna Krontorádová. „Každá z nás měla alespoň jeden zážitek, kdy vlekla za ruku vzpírající se dítě a v duchu brzdila ručičku hodin, aby nepřišla pozdě do práce. Když si potom odpoledne pro dítě přišla, často ani nespěchalo domů.“
Jestli to máma vydrží
Pro dítě v tomto období je velmi důležitá jistota. Proto je ani v žertu nestrašíme větami typu: „Když budeš zlobit, tak si pro tebe nepřijdu.“ Naopak dítěti musíme vštěpovat, že si ho vždy vyzvedneme my nebo někdo, koho určíme a koho dítě zná (babička, starší sourozenec). Většinou dítě po odchodu matky ze školky brzy přestane být smutné a zapojí se do kolektivu. Některé pláče demonstrativně. Při návštěvě na jedné mateřské škole mi paní učitelka vyprávěla o holčičce, která denně ráno tropila scény matce, která ji přiváděla. Nechtěla se od ní odtrhnout, plakala, nechala se svlékat, matka ji musela odvést až do třídy a holčička pak ještě klečela u okna a několik minut si s matkou posílala vzdušné polibky. Jinak bylo všechno v pořádku, holčička si po odchodu maminky hrála, jedla a spala bez problémů. Když si paní učitelka jednou pohovořila s matkou a navrhla jí, aby Markétku vodil ráno do školky otec, bylo po problému. Markétka se s ním rozloučila v šatně jako ostatní děti, zamávala a šla si hrát.
Problémy na talíři
Jsou děti jedlíci a jsou děti nejedlíci. Dítě si již v tomto věku může přinést z rodiny nějakou zvyklost, kterou se snaží uplatnit ve školce. Jsou školky, které mají přímo v programu zakotveno, že vaří podle zásad zdravé výživy. Rodič by měl být podrobně seznámen, co to obnáší a zvážit, zda tento program využije. Připadá mi naprosto absurdní, aby rodina, která se stravuje klasicky středoevropsky, jí uzeniny, maso, přílohy, zasmažené polévky, najednou ze dne na den přihlásila dítě na stravování, ve kterém jsou polévky nahrazeny zeleninovými saláty a maso sójovými kostkami. Jako ve všem i u jídla by měla platit kladná motivace. Stres, kdy nutíme dítě ke spěchu, není namístě. Některé jídlo dítě nejí proto, že je nezná nebo o něm nemá dostatek informací (např. mu připomíná něco negativního). Maminky dnes zpravidla upozorňují ve školce, že nechtějí, aby dítě jedlo něco, co odmítá. Nabízené řešení je jednoduché. Dávejme dítěti na talíř menší porce a umožněme mu, aby si přidalo.
A spali a spali…
Nejčastější problémy ve školce, se kterými se setkávám, se objevují v souvislosti s odpoledním odpočinkem. Snad všichni rodiče a prarodiče v Česku znají termín „jít po o“, který pro dítě znamená nemuset se po obědě převléci do pyžama a ulehnout na připravené lůžko. Samozřejmě i v tom se děti liší. Jsou prvňáčci, kteří po příchodu ze školy ochotně usnou, a jsou i tříleté děti, o kterých rodiče při úvodním rozhovoru v poradně tvrdí, že už nejméně tři čtvrtě roku nechodí po obědě spát. I zde je třeba zvolit vhodnou formu pro odpočinek. Klidná paní učitelka dovede vyprávěním nebo pohádkou zklidnit i největší neposedy. Často se osvědčuje ke zklidnění dotek místo napomenutí. Ve školkách se i toto dnes většinou daří. Dítě není nuceno usnout, může odejít na toaletu, je respektován i jeho neklid, pokud neruší ostatní.
Pochvala nade vše
Chodím na mateřské školy pravidelně. Setkávám se tam často s vynikajícími pedagožkami, které mají jasno, jak zvládnout dětský kolektiv, udržet kázeň, děti něčemu novému naučit. Na druhé straně ke mně do poradny přicházejí i rodiče, kteří nejsou spokojeni s tím, jak školka pracuje. Těší mě, že téměř vždy se podaří problém vyřešit. Učitelé si mně často stěžují, že rodiče jejich rady nerespektují, protože nemají možnost žádných sankcí. „To ve škole, když dá paní učitelka špatnou známku, rodič se hned jde zeptat a má zájem, aby se něco zlepšilo.“ Neplatí to tak doslova... Opět z mnoha zkušeností vím, že tam, kde paní učitelka při předávání dítě pochválí, a teprve pak promluví i o tom, co by bylo potřeba zlepšit, má větší naději na spolupráci než ta, která každé odpoledne jen vypočítává Honzíkovy prohřešky. Chyba bývá prakticky pokaždé v komunikaci. To je oblast, ve které máme my dospělí, rodiče i učitelé, ještě značné rezervy. A určitě stojí za to s tím něco dělat.
PhDr. Anna Krontorádová