Proč se i vzorné matky mění ve fúrie

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo... Jeho zoufalá matka na ně poštvala Polednici, čehož následně hořce litovala. Karel Jaromír Erben to sice asi v záměru neměl, ale v básni přesně popsal syndrom agrese z únavy.
Proč se i vzorné matky mění ve fúrie
Soudní přelíčení v kuřimské kauze týraných chlapců Ondřeje a Jakuba Maurerových vehnalo slzy do očí i otrlé ostraze zatčené matky Kláry a vypečené tetičky Nancy. Jenže my teď nebudeme mluvit o těchto extrémních případech, ale o úplně obyčejných, normálních ženách, které si své děti přály, milují je a najednou objevují temnou stránku své duše. V určitých momentech silou vůle potlačují chuť bezbranné miminko nebo batolátko praštit. Ještě než se zhrozíte, vězte, že s těmito temnými pocity bojuje a někdy prohraje více matek, než si myslíme.

Kakao v trávě
„Poraďte mi, co mám dělat. Připadá mi, že se moje švagrová Simona chová ke svému dvouletému chlapečkovi divně. Donedávna jsme spolu vycházely jako kamarádky. Pak naše čtveřice trávila asi čtrnáct dní na chalupě. Jednoho dne mužská část někam odešla, zůstaly jsme jen my a malej. Přistihla jsem ji, jak na Tomáška občas nepříčetně vřeští. Kvůli maličkostem. Třeba vzal nepozorovaně v kuchyňce plechovku plnou Granka, nesl ji před chalupu ven, jenže zakopnul a kakao vysypal na trávu. V tu chvíli Simona vylítla a začala na něj řvát, jako by jí zničil koberec. Pak ho popadla a třásla s ním a povykovala: ,Koukej, cos udělal, ty kazisvěte!‘ A nakonec ho nakopla. Šla z ní hrůza, kluk se samozřejmě rozbrečel. Když jsem se proti tomu ohradila, vylítla jak fúrie, ať někoho mistruji, až sama budu mít děti. Nakonec se sama rozbrečela. Přitom má vysokou školu. Koukala jsem jako vrána. Nevím, jestli to byla výjimka, nebo si přede mnou dávala pozor, ale po zbytek pobytu se už k Tomáškovi chovala hezky. Bráchovi ani švagrovi jsem to neřekla, ale od té doby když ji potkat nemusím, tak ji nepotkám. Jen se hrozím, co dělá malému doma, kde je nikdo nevidí. Pořád mi ta scénka nejde z hlavy.“ S dopisem, v němž jsme na přání naší čtenářky raději změnili křestní jména všech aktérů, jsme oslovili odborníky.

Žádná sociálka
Zkonstatovali, že se v žádném případě nejedná o výjimky. Naopak – počet matek, které podobně zkratkovitě jednají, stoupá. Přitom nejde o feťačky, bezdomovkyně, alkoholičky, ženy bez vzdělání. Jejich domácnosti nenavštěvují ani sociální pracovnice, ani policie. Jsou to normální, dokonce se dá říci spíš úspěšnější ženy se středo- a vysokoškolským vzděláním a často nadprůměrnou inteligencí.
 
„Základem všeho je agrese, která je v určité míře ukrytá úplně v každém. Občas ji nezvládneme a jde o to, kam ji nasměrujeme. Děti mají tu smůlu, že jsou v tu chvíli nejblíže, nemají možnost se bránit. A hlavně to na nás nikomu neřeknou,“ tak hodnotí situaci psycholog Slavomil Hubálek.

Sama se sebou v konfliktu
Hana (32): „Přišla jsem úplně vyřízená a uřícená z práce domů. Cestou jsem vyzvedávala šestiletou dceru ze školy a téměř dvouletého syna u sousedky, která mi ho dnes hlídala. Potřebovala jsem šíleně na toaletu, jenže dcera mi chtěla ihned ukázat, co se naučila na tělocviku. Pověsila se na věšák v chodbě a pochopitelně ho strhla. Mates si mezitím nějak sundal kalhoty i plinčáky, trousil za sebou hovínka, pokakaným holým zadečkem si zmazal bundu a otřel se jím i o mou jedinou slušnější kostýmovou sukni. „Ty prase jedno,“ zařvala jsem na něj. Dcera se rozbulila „Sklapni, za to můžeš ty, všechno rozbiješ,“ hodila jsem na ni veškerou zodpovědnost a na poslední chvíli doběhla na toaletu. Tam jsem se sama z toho, jak se k nim chovám, dala do pláče.“
 
Další odborník, psycholožka Jana Markvartová, podotýká, že takto reagující matky trestají své děti za nakumulovaný stres. „Matky jsou nejčastěji frustrované z partnerských konfliktů. Mají dojem, že je muž pořád pryč, nepomáhá, nosí málo peněz. Na peníze, tedy na pocit jejich nedostatku, který je ovšem subjektivní, se vůbec dnes svádí všechno. Ženy bez partnerů cítí jako křivdu, že zrovna ony měly smůlu na chlapa a na rozdíl od jiných žen musí vyjít s jedním platem. V dalším sledu jsou ostatní členové rodiny. Naštvalo je starší dítě, matka, tchyně... Mají dojem, že se obětují rodině, která to ale neocení. Ujíždí jim kariérní vlak...“ Jednou větou se dá tato charakteristika shrnout do termínu: žijí samy se sebou v konfliktu.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Proč právě vzdělané ženy
Jak Slavomil Hubálek, tak Jana Markvartová jsou opět zajedno v tom, že se sebou v konfliktu figurují většinou na první pohled krásné, mladé, v širokém okolí obdivované a závist působící matky. „Prodavačka, která vydělává osm tisíc hrubého nebere svoji práci jako kariéru, ale prostě jako práci. Odskočení na mateřskou si, pokud tedy nezůstala na dítě sama a není finančně závislá pouze na dávkách, užívá a naplňuje ji. Ženy, které investovaly spoustu energie do vzdělání a přípravy na svoji profesi, to takto jednoznačně ložené nemají. Dítě spotřebovává mnohem více energie a času, než si bezdětný člověk dokáže představit. Matky si před nástupem na mateřskou vytvořily představu hojně podporovanou médii i plány, jak s rodinou sladí svoji profesi. A ono je najednou všechno úplně jinak. I když ještě častější je frustrace takzvaně dobře provdaných žen. Peníze neřeší, mají, co chtějí, ale musejí se partnerovi podřizovat. A ten si prostě přeje, aby byly doma s „jeho“ dítětem několik let, bez ohledu na to, že jejich žena v domácnosti z její jednotvárnosti otravuje.“ Jenže je tohle omluva?

Vím to o sobě, a co dál
Vybíjet se na dítěti svědčí o nezralosti pro rodičovskou roli, i když žena otěhotněla třeba až v šestatřiceti. Omluvou není ani to, že ona sama neměla zrovna dobré dětství, nebo, že ji v životě podrazili muži. K selhání už ovšem sešlo, takže je potřeba hledat řešení, aby se nezopakovalo. Podle psychologů je prvním pozitivním krokem, když si svoji agresi připustíme a když si přiznáme, že jsme vřískaly jak sirény na tříleté dítě nikoliv proto, že vylilo na stůl u snídaně mléko, ale protože nás to prostě doma nebaví. Navíc musíme reálně zhodnotit i hranice agrese, za které jsme schopné jít.
 
„Matka, která už jednou v afektu hodila dítětem o zem, nebo ho nakopla, si nemůže namlouvat, že to byla výjimka, protože zrovna ten den a v tu chvíli měla špatný den. Džina už z lahve pustila,“ podotýká Slavomil Hubálek. Nejhorší je podle něj stav, když to člověk o sobě neví, anebo popírá a tvrdí, že on agresivní není, že agresivní jsou ti okolo. „Moje zkušenost je taková,“ říká Jana Markvartová, „že většina matek moc dobře ví, co udělala, i když si vymýšlí složitou konstrukci, že vyklopila v parku kočárek, protože se lekla cizího psa bez vodítka, který znenadání vyběhl, a dítě si pádem z kočáru vykloubilo ruku.“ Uvědomění si temných zákoutí vlastní duše a povahy ovšem zdaleka nestačí.

Změna režimu
„Člověk je tvor od přírody líný. A tak nářky matek, že si partnerovu pomoc nebo víc volného času, kdy by si šly nahromaděné napětí vyventilovat třeba na hodinu aerobiku neberu,“ říká nekompromisně Jana Markvartová. „Nedostatek peněz nebo netolerantní partner jsou výmluva. Jenže změna rodinného režimu stojí úsilí a i odvahu jít do střetu s mužem, a tomu se chce matka vyhnout, protože si říká, že na to nemá energii. A ocitá se v začarovaném kruhu, protože energii nezíská, když o ni nebude bojovat.
 
Je vypozorované, že matka, která přijde utahaná z cvičení nebo procházky se psem se nikdy nevytočí stejně jako ona známá matka v Erbenově Polednici. Ke zkratu dochází dopoledne, při vaření nebo uklízení, když jí v hlavě běží myšlenky: Všichni si jsou v práci mezi lidmi, se kterými normálně mluví a nešišlají. Já si můžu tak akorát vytírat pořád dokola podlahu.“ Když něco opravdu chceme, tak si to prosadíme. A matka, pokud ji ovšem role mučednice a oběti rodiny nevyhovuje, je přímo povinna si najít způsob, kde své démony vypouštět, aby jím netrpěly děti.

Nezapomeňme na ječení
Rupnutí nervů a frustrace se nemusí převtělit pouze do fyzické inzultace. Bohatě stačí vřeštící matka. Známý dětský psycholog Zdeněk Matějček upozorňoval, že křičící a ječící matka je pro dítě obrovský stres. „Řvoucí, rozběsněná matka je pro dítě monstrum. Její nevypočitatelné jednání – ať už na ně řve pravidelně, protože to považuje za normální výchovný prostředek, nebo sem tam v afektu – vnáší do jeho života nejistotu.“ A protože jistota patří mezi základní lidské potřeby, může tím ohrozit i zdravý vývoj dítěte. Malé dítě nechápe motiv, jen najednou vidí, že maminka, která se s ním jindy mazlí, usmívá se a pusinkuje ho, najednou běsní. Nejde o to běsnění, ale nejistotu: „Kdy zase spustí? Bude to už pořád?“ Ženský vysoký hlas je navíc nesnesitelný. Vzbuzuje odpor nejen u dětí...
 
Něco optimistického na závěr: Když zapátráme ve vzpomínkách na vlastní dětství, určitě se nám před očima nějaký ten obrázek zuřící a halekající vlastní mámy vynoří. Nebylo-li to často a pamatujeme-li si, že to souviselo třeba se spořádaným vánočním cukrovím nebo rvačkou se sourozencem, zjevně jsme to bez újmy přežili. Zloba matky totiž musí sledovat výchovný cíl, nikoliv ventil vlastních starostí. A navíc – matka je taky jen člověk, a ne naprogramovaný stroj.
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře