Když bylo mému drobečkovi Leovi devět měsíců, rozhodla jsem se vrátit do práce,“ vysvětluje Iva. „Nejdřív na půl úvazku, ale asi po dvou měsících jsem najednou zjistila, že stejně musím stihnout práci jako na plný úvazek, jen mám za to mnohem méně peněz. Tak jsem se rozhodla zůstávat v práci celý den. Dokud jsem byla s malým doma, bylo všechno v pořádku, ale teď je našemu Leovi čtrnáct měsíců a začal mě odmítat. Když přijdu z práce, je rád, ale chci-li se s ním aspoň trošku pomazlit, začne se vzpouzet a chce k tatínkovi. No a když jsme doma všichni a manžel potřebuje odejít, spustí Leo křik, jako když ho na nože berou. Je to úplná tragédie. Pokud ale odejdu já, vypadá to, že to malého celkem nevzrušuje. Je mi z toho smutno a nevím, co mám dělat. Taková nespravedlnost!“ stěžuje si Iva.
Soutěžit? To ne!
Rozhodně není třeba panikařit. Každé dítě je jiné a mění se průběžně i podle toho, jakým právě prochází obdobím. Jeho život ovlivňují různé zkušenosti a prožitky, setkání s různými lidmi atd. A právě tato pestrost dodává životu na zajímavosti. Každý z nás prožívá své pocity po svém, zcela originálně. A každý z nás má právo na své emoce, a to i malé dítě. Navíc je rodina společenství, kde by měli všichni spolupracovat, aby mohl každý dosáhnout úspěchu a být šťastný, a ne soutěžit o něčí přízeň. Šťastnému životu se rodina učí na příkladech.
Netrapte se
Leo má rád tatínka a Ivě to dělá starosti – asi na něj i žárlí. Ale nemá snad i ona ráda otce svého dítěte? Není snad i ona šťastná, když se vrátí manžel domů? A když se muž věnuje potomkovi, nedává tím zároveň najevo lásku k jeho matce? A není jeho vstřícné chování vlastně projevem opravdové spolupráce ve vytváření poklidné rodinné atmosféry? Možná to zní tvrdě, ale maminky nejsou jediné na světě, které nejlépe vědí, čí láska prospívá jejich dětem nejvíce. Nemohou rozhodovat, zda je někdo povolanější a druhý méně k tomu, aby s ním jejich dítě zažívalo radosti. Dítě má právo prožívat své emoce bez otázek dospělých a přesných pravidel.
Prohlubujte vztahy
Rodiče by měli být spojenci ve jménu rodinného štěstí. Jedno je jasné. Až Leo povyroste, vzpomene si určitě, jak si s tatínkem užívali krásné chvilky, ale zároveň mu intuice napoví, že jim je dopřávala právě maminka, která se stáhla stranou, aby umožnila otci a synkovi prohloubit jejich vztah. Právě vzájemné chování rodičů prohlubuje soudržnost rodiny. Iva by měla mít odvahu si promluvit s manželem. I on bude jistě rád, když ho bude ve vztahu k synkovi podporovat. Možná pak zaslechne, jak muž synkovi říká: „Musíme poděkovat mamince, že nás nechá ještě chvilku si hrát.“ Nebo: „Víš, že se naše válení po posteli mamince moc nezamlouvá, tak jí pak pomůžeme prostřít stůl, abychom jí udělali radost.“ A koneckonců proč z toho, že se partner stará a zajímá o synka, něco nevytěžit? Vedle toho, že se tak utužuje jejich vzájemný vztah, má žena více času sama na sebe. Může si dát relaxační koupel, uklidit konečně sklep…
Proč ničit štěstí hledáním problémů, které neexistují? Tatínek a syn jsou šťastní a jejich chování to jen potvrzuje. Teď už jen stačí, aby se Iva usmála a rodinné štěstí bude dokonalé.