Mám sedmiletou Kačku a pětapůlletého Vojtu. Když jsem utírala v dětském pokojíku prach, dostala se mi do ruky Vojtova pokladnička. Zarazila jsem se. Řachtaly v ní mince. Nedávno jsme ale společně z jeho kapesného kupovali dědovi dárek. Když přišel ze školky, uhodila jsem na něj. Rozbrečel se a řekl mi, že mi je vzal. ,A tos mi normálně vlezl do kabelky?‘ Mlčky přikývnul. ,A proč jsi to udělal?‘ ,Protože bych chtěl, abychom jeli jako Míšovi k moři. Ty nemáš peníze, tak jsem ti chtěl pomoct šetřit.‘ A to jsem se rozbrečela zase já. Míša je jeho kamarád ze školky. Jenže na rozdíl od Míši, my nemáme tatínka...“ (čtenářka J. T.)
Situace vážná, ne zoufalá
Na málokterou životní situaci tak sedne rčení „Nikdy neříkej nikdy“. Rodin, do kterých byste to neřekli, a přesto přistihly své potomky při malé zlodějničce, jsou spousty. Jenomže jde o věc, kterou se nikdo nechlubí a neventiluje ji navenek, rodič malého provinilce má pocit, že selhal jen on. Považovat moment, kdy potomek něco „šlohne“ třeba jen žvýkačku, za banalitu a přejít to, je samozřejmě výchovná chyba. Dělat z drobných ztracených z peněženky aféru, že vám doma roste malý Kájínek, je zase extrém opačný.
Jak reagovat
Jana Markvartová doporučuje následující postup. „Zeptejte se dítěte, proč to udělalo. Velmi často se ovšem dozvíte: ,Já nevím.‘ Pak byste mu měli přiměřeně vyhubovat. Žádné hysterické výstupy, ale musí vidět, že se zlobíte. Chtějte po něm, aby si představilo, jak by bylo jemu, kdyby zjistilo, že si někdo vzal a odnesl jeho oblíbeného plyšáka. Nakonec stanovte pravidla, která ovšem musíte dodržet. Když dítě vzalo hračku ve školce, protože ,se mu moc líbila‘, běžte ji společně vrátit v soukromí paní učitelce. S tím, že se jí i dítě omluví. U krádeže v obchodě je to složitější. Do sto kilometrů vzdáleného hračkářství, kde si ,vypůjčilo‘ figurku cestou na výletě, se nemá smysl vracet. Pokud šlo o samoobsluhu, kam denně chodíte, neprovozujte ,kárné řízení‘ ve špičce, kdy bude svědkem fronta lidí, ale volte raději soukromí s jednou prodavačkou. Krádeže peněz vyřešíte odmítnutím nákupu nějaké jeho oblíbené dobrůtky nebo hračky. ,Péťo, ten jogurt s jahůdkami stojí přesně tolik peněz, kolik jsi mi vzal z peněženky.‘“
Zachovejte dítěti důstojnost
Pro dítě je vracení věcí a omluvy natolik nepříjemná záležitost, že si příště rozmyslí, celou věc opakovat. Pokud by mělo přijít ještě teatrální pokořování, docílíte spíše škody než užitku. Dítě i v této chvíli musí cítit: „Ano, udělalo jsem něco ošklivého, ale jde to odčinit, a hlavně maminka s taťkou mne i nadále mají rádi.“ „Nejhorší je,“ varuje psycholožka, „když dítě dostane v rodině cejch zloděje a je mu to pořád připomínáno. Když mu říkáme: ,Á, náš malý zlodějíček,‘ případně, když si pak něco založíme a okamžitě jej obviňujeme ,Nevzals to náhodou?‘ Dítě se snadno dostane do rozpoložení: ,Stejně mi nevěří, stejně mě podezřívají, tak je to jedno.‘ A krást začne opakovaně.“
Trestem to teprve začíná...
Psycholožka Jana Markvartová podotýká, že zatímco dítě odešlo vzlykat do pokojíčku, my bychom se místo hádky s partnerem (to je ta tvoje výchova) nebo sebelítosti (...vždyť pro ně dělám první poslední) měli zeptat: „Proč to syn/dcera udělal/a?“ V dětském světě není nikdy nic jen tak samo od sebe. Speciálně krádež nepřinese malému dítěti obvykle žádný významný zisk. Takže když rodič odhlédne od morální stránky, zjistí, že zlodějinou dítě signalizuje SOS.
Ukradená věc jako náplast
Francouzská psycholožka Anne Bacus v knize Vaše dítě ve věku 3–6 let věnovala dětským krádežím celou kapitolu. Upozorňuje v ní na fakt, opřený o svoji zkušenost z praxe: „Krádež je pro malé dítě často prostředkem, jak si vynahradit nějakou ztrátu, která se ho dotkla v důsledku změny v jeho životě. Největší změnou, někdy doslova traumatem je narození sourozence. Jiné dítě snáší špatně návrat maminky do zaměstnání. Také hádky mezi rodiči mohou způsobit, že se dítě pokusí prostřednictvím krádeže materiální věci znovu vytvořit příjemné prostředí, ve kterém žilo a mělo je rádo.“
Co krádeží vzkazuje
Něco si moc přálo... a zatím ještě nebylo dostatečně trénované v tom, že všechno, co si přejeme, někdy mít nemůžeme.
Žárlí. Jindy dítě vezme drobné, které maminka nechala ležet na stole, protože žárlí na mladšího nebo nemocnějšího sourozence. Nabude dojmu, že kolem nich rodiče skáčí, a jeho samotné přestali mít rádi.
Chybí mu vaše pozornost. „Setkávám se se zdrcenými rodiči dětí z dobře situovaných rodin,“ podotýká psycholožka Markvartová. „Když pak pátráme po kořenech problému, ukáže se, že kluk ukradne autíčko, protože chce upoutat pozornost tatínka, který věčně jen pracuje a nemá na něj čas. Nebo se tak mstí paní učitelce, která mu vyhubovala ve školce, a tudíž ho podle dětské logiky nemá ráda.“