Vrtat se v cizích životech je oblíbený český sport, a tak máma jedináčka poslouchá buď netaktní dotazy, kdy že pořídí potomkovi sourozence, nebo přednášky o sobectví. Jednoduchá odpověď zní: „Do toho nikomu cizímu nic není,“ jenže stejně to uvnitř zabolí…
1. Kdy bude mít Klárka sourozence?!
Někdy mám pocit, že už na tyhle otázky snad nedokážu odpovědět slušně. Zkuste si to představit: Jdete v zaměstnání po chodbě a vidíte dvě kolegyně, jak si o něčem špitají, následuje rádoby milý úsměv a otřepané otázky: „Klárce už budou tři, viďte! To je nejvyšší čas pořídit jí sourozence, přece nechcete mít jedináčka!?“ Tak, a mají zase o čem mluvit, jaká jsem to sobecká matka, kariéristka a co chudák ten můj, navíc, když je teď dokonce za mě na mateřské. Už nic nevysvětluji. Kdo dal právo ženám, které mají víc dětí, soudit ty, které mají „jen“ jedno? Kdo vůbec určil normu, že mít dvě a více děti je správné, a když jsem matkou jedné dcery, dělám něco špatně? Ano, já se tady otevřeně přiznávám, že jsem chtěla pouze jedno dítě a mám proto své důvody a necítím stud, netrpím pocity méněcennosti.
Svou dceru miluji a udělala bych pro ni cokoliv, ale mám taky ráda svou práci, a když něco dělám, chci to dělat perfektně. Nechci šidit ani dítě, ale ani práci – obojí mě naplňuje a uspokojuje. Pokud mám jen jedno dítě, jsem přesvědčena, že všechno zvládnu. Nevím, jestli bych to dokázala se dvěma dětmi, každé z nich by mělo jiné potřeby, jiný denní režim a samozřejmě by přibylo i domácích prací. Já jsem se prostě narodila jako perfekcionistka. A pokud si nejsem jistá, že bych se dokázala bezchybně starat o dvě děti, raději budu mít jen jedno. Taky nevím, jestli bych dokázala být spravedlivá, jestli bych díky své povaze neprotěžovala to nadanější a šikovnější dítě nebo naopak bych svou péči nadměrně nevěnovala tomu slabšímu, aby své případné handicapy rychle dohnalo.
Ale těch důvodů, proč jsem se rozhodla jen pro jednoho potomka, je samozřejmě víc a nejde jen o mé rozhodnutí. Můj o deset let starší manžel má již dva syny z prvního manželství, takže moc toužil mít dceru, o kterou se teď velmi hezky stará, ale i vzhledem k věku by už další dítě nechtěl. To, že chci mít jen jedno dítě, jsem věděla již dlouho před narozením Klárky, ale pokud by tomu tak nebylo, možná bych k tomuto rozhodnutí došla po porodu. Je mi jasné, že hodně maminek, které právě porodily, o druhém dítěti nechtějí jistý čas ani slyšet, ale můj několikahodinový porod, který končil kleštěmi, byl opravdu náročný.
Často přemýšlím, proč je jedináček to „chudák dítě“, rodiče se mu přece maximálně věnují, mají na ně čas a s velkou pravděpodobností mu dokáží zajistit i vyšší životní standard než tomu bývá u rodin s více dětmi. A pokud si uvědomují nebezpečí, která by mohla pramenit z výchovy jednoho dítěte, lze tomu snadno předejít. Přeci to dítě nevyrůstá samo, naše Klárka je denně v kontaktu s ostatními dětmi. Jde přeci jen o to, jakým způsobem je dítě vedeno. A rozmazlená také není, snažíme se být ve výchově důslední.
Takže kdybych měla čas a hlavně chuť něco vysvětlovat, řekla bych těm milým paním: „Naše Klárka je sice jedináček, ale je to moc milá, spokojená a veselá holčička. A víte proč? Sice chodím od Klárčiných dvou let do práce a doma je s ní tatínek, ale všem to tak naprosto vyhovuje. Já se realizuji v práci, a když jsem doma, mám spoustu trpělivosti se svou malou dcerou.“ Nehledě na to, že mimo rodiče má Klárka milující babičku a spoustu sestřenic a bratranců, se kterými jsme v úzkém kontaktu. Takže samotou určitě netrpí.
2. Zásadní rozhodnutí se nemají odkládat
Nevím, jak to mají muži, ale myslím si, že většina žen si už v době dospívání představuje nejen svého budoucího partnera, ale celou rodinu. Tedy kolik by chtěla mít dětí, jestli kluky nebo holčičky – a má v tom poměrně jasno. Jenže pak přijde ten skutečný život a trochu s těmi představami zamíchá. U mě to nebylo jiné, chtěla jsem kluky, možná proto, že sama jsem ze tří holek, ale minimálně dva, ale spíš tři. Nebo možná dva kluky a pak s větším časovým odstupem holčičku, vždycky jsem totiž toužila po tom vyměnit svou o pět let starší sestru za úžasného staršího bráchu. S kluky jsem si odmalička rozuměla lépe a dodnes mi vadí to ženské intrikaření a pletichy. Taky jsem měla trochu obavy ze vztahu matky s dcerou v období puberty, možná proto, že se mnou to maminka v tomto období neměla opravdu jednoduché.
Bohužel první dítě, které jsem čekala v jednadvaceti letech, se mi nepodařilo kvůli zdravotním problémům donosit. I když jsem z počátku z existenčních důvodů nebyla svým těhotenstvím úplně nadšená, tak mě ta ztráta velmi bolela. Přišla jsem o miminko v období, kdy jsem se už opravdu těšila a jako většinu žen by mě ani nenapadlo, že to nemusí mít šťastný konec.
Tak jsem se ponořila do práce. Díky zaměstnání jsem měla možnost hodně cestovat, zažívat nové věci a práce mě opravdu bavila a naplňovala. Otázku dětí jsem v té době odsunula na neurčito. Můj muž měl v té době plnou hlavu podnikání, a tak na mě nijak netlačil. Taky snad proto, že jsme trávili většinu času prací a došlo mezi námi k určitému odcizení. Přivést dítě do takové rodinné atmosféry ani jeden z nás nechtěl. Ani jsem si neuvědomila, že čas běží a já už nemám věk ideální pro prvorodičky. Navíc ve mně stále dřímal strach z možného dalšího neúspěchu a prožívat tu bolest a zklamání znovu, to jsem opravdu nechtěla. A přestože se situace doma postupem času uklidnila a s manželem jsme si rozuměli jako dřív, plánovat dítě jsem se stále neodvážila, ale čas byl nekompromisní. Nakonec to byl manžel, který rozhodl, že pokud vůbec chceme dítě, nemůžeme déle čekat a podařilo se mu přesvědčit mě, že tentokrát bude vše v pořádku.
Otěhotněla jsem ve třiatřiceti letech hned napoprvé, ale zdravotní komplikace byly ještě daleko větší než při prvním těhotenství. Nastaly opakované pobyty v nemocnici, a když už to vypadalo dobře, vše zkomplikoval úraz hlavy zaviněný cizí hloupostí. Nicméně přes všechny tyto problémy to tentokrát dopadlo dobře. Když se nám císařským řezem narodil krásný a zdravý syn Matěj, byli jsme s manželem moc šťastní.
Mateřství mě naprosto uspokojuje. Ani když byl syn malý, nikdy jsem netrpěla ukřivděnými pocity, že s ním trávím tolik času a nezbývá mi moc chvilka pro sebe. A i teď, když mě ve svých čtyřech letech už tolik nepotřebuje, jsem ráda, že mám možnost být díky své práci více doma. Snažím se svým dvěma „chlapům“ vytvářet pohodové zázemí a být tady pro ně, vždycky, když mě potřebují. A tak je mi opravdu líto, že jsem možná promrhala ten čas, kdy jsem snad měla ještě šanci mít více dětí a nesplnila si své představy o velké rodině.
Druhé těhotenství mi lékaři nedoporučili a ani já si na ně netroufám, zvláště když si uvědomím, že bych čekání na miminko s největší pravděpodobností strávila opět v nemocnici a především proto, že je jen malá šance, že bych to kvůli zdravotním problémům a vyššímu věku úspěšně zvládla. Ale na druhou stranu jsem moc šťastná, že máme „alespoň“ jednoho syna, který sice nemá sourozence, ale díky své povaze je neustále obklopen kamarády, a tak je u nás doma pořád veselo. Často si ani neuvědomím, že máme jen jedno dítě.
3. Nechci zůstat u jedináčka, ale...
Když jsem začala chodit s otcem Sáry, byla jsem přesvědčená, že děti mít nikdy nebudu. To jsem také partnerovi oznámila a dohodli jsme se, že náš vztah je pouze dočasný. Ale to rozhodnutí jsem neudělala proto, že bych děti nechtěla nebo je neměla ráda, právě naopak. V té době jsem byla ve svém blízkém okolí svědkem několika smutných událostí týkajících se dětí a nedokázala jsem si představit, že by něco takového potkalo mě. Byla jsem přesvědčená, že bych to nezvládla a že se vyhnu případné bolesti nebo velkým starostem tím, že si děti prostě vůbec nepořídím.
Nicméně uběhl nějaký čas a mé rozhodnutí vzalo za své, naopak jsem při každém, byť jen malém zpoždění běhala k lékařce a od ní odcházela čím dál zklamanější. Už jsem si začínala být jistá, že došlo na slova odborníka, který mě v době dospívání vyšetřoval kvůli velmi bolestivé menstruaci a tvrdil, že se mi možná otěhotnět ani nepodaří. Tak se mi nemůžete divit, že jsem na sebe ihned po potvrzení, že čekám miminko, navlékla těhotenské šaty.
Před deseti lety nebylo samozřejmostí sdělovat pohlaví, ale já jsem si byla od začátku jistá, že se mi narodí holčička Sára, což se posléze také potvrdilo. Byla jsem samozřejmě moc šťastná a péči o dceru jsem si užívala, až postupem času mě začalo trochu deptat, že přes mou nepřetržitou snahu, nejsou výsledky mé práce v domácnosti nikde moc vidět. A taky jsem začala mít problém s tím, že nemám svůj vlastní příjem, od devatenácti let jsem byla zvyklá starat se sama o sebe a najednou jsem byla na někoho odkázaná. Sářin otec se o nás obě samozřejmě perfektně staral, měly jsme všechno, co jsme potřebovaly. Byl to jen takový můj vnitřní pocit, že to není úplně v pořádku. A tak jsem docela uvítala, když babička odešla do předčasného důchodu a nabídla mi, že se bude o Sárinku starat a já se mohla vrátit do práce. Teprve pak jsem zjistila, jak moc tu práci ke své vnitřní pohodě a spokojenosti potřebuji.
V červenci bude Sáře deset let a já mám při představě miminka smíšené pocity. Je to pár měsíců, co nebydlím společně s otcem své dcery, ale můžu říct, že naše vztahy zůstaly kamarádské a o Sáru se i nadále vzorně stará. Zatím žijeme se Sárou samy a já momentálně netuším, jestli si ještě najdu partnera, se kterým se rozhodnu mít dítě. Obávám se také reakce dcery, která o sourozenci nechce momentálně ani slyšet. Zvykly jsme si na určitý životní standard a ani jedné z nás by se asi nechtělo se uskromnit, což bychom v případě mého těhotenství pravděpodobně musely. Navíc mám vyzkoušené, že mě dlouhý pobyt doma bez práce, jen se starostmi o dítě, neuspokojuje. A taky se může stát, že mi nový vztah nevyjde a zůstat sama s dvěma dětmi bych opravdu nechtěla. Jsem si jistá, že jednu dceru vždycky nějak uživím a kdybych onemocněla nebo z jiných důvodů se o ni nemohla chvíli postarat, najdu snáze někoho, kdo ji pohlídá nebo na ni dohlédne, než je tomu v případě více dětí.
Ale člověk netuší, co ho čeká, třeba se najde někdo, s kým to dítě budu opravdu moc chtít a možná i Sára bude nakonec ráda. A já zase nebudu mít strach z toho, že mi za pár let dcera někam uteče a zůstanu doma sama, ale budu si znovu užívat rodičovské radosti a starosti. Jen kdyby někdo mohl zastavit ten čas, protože za pár let si už možná vzhledem k věku na to miminko netroufnu.