Příběhy rodičů, kteří měli děti dlouho po sobě

Na další děti si počkali třeba i celá desetiletí. Jak své pozdní rodičovství vnímají rodiče? A jak jejich starší děti? A co okolí? Je to zkrátka změna...
Příběhy rodičů, kteří měli děti dlouho po sobě
Děti po 10 letech…
 
Robert Rečka (41), Radovan (11), Robinek (1)
 
Klepněte pro větší obrázek 

Jistě, najdou se zastánci názoru, že je lepší mít děti v rozmezí pár roků. Znám jich ve svém okolí několik. Maminka si „odbude“ vše najednou – mateřskou, nemoci dětí, prostě všechny negativní věci spojené s výchovou a starostí o potomky. Ale také si „odbude“ jejich vývoj, všechny začátky, první krůčky, první slova, radost z něčeho nového, podařeného, z každého jejich úspěchu apod., jen jednou.
 
My jsme si vybrali jinou cestu. Možná složitější, možná odvážnější, možná úplně normální. První dítě je pro nás dlouho nenaplněnou touhou. I dnes, kdy je mu více jak deset let, s ním prožíváme každou jeho chvíli. Snažíme se mu dát maximum všeho: lásky, zkušeností, příležitostí… Druhé dítě je pro nás splněné přání. Prožíváme s ním intenzivně vše od chvíle, kdy přišlo na svět. Tyto prožitky jsou daleko intenzivnější, než u prvního, a to i přes skutečnost, že náš čas musíme přiměřeně dělit mezi oba.
 
První dítě přináší do rodinného života spoustu překvapení, očekávání a otázek, rodiče se opravdu nenudí.Naproti tomu s druhým dítětem máte jasnou představu o tom, co vás čeká, jste připraveni. A právě proto jsme zvolili tuto cestu. Nejenom vychovat děti, ale také si jich pokud možno co nejvíce užít. A na stáří si zase naše děti užijí s námi. A to ve všech ohledech – stejně jako jsme to měli my s nimi... Zkrátka koloběh, který se jen tak nezastaví.
 
Na závěr tohoto příspěvku přenechávám prostor staršímu synovi, aby vyjádřil svůj vztah k o deset let mladšímu bráchovi. Takhle vidí Radovan svého mladšího bráchu Robina: Konečně nejsem sám! Brácha je borec, je s ním víc srandy než se stejně starými kamarády. Je super mít bráchu! Ale to by řekl snad každý brácha.
 
Děti po 14 letech…
 
Simona Buriánková (33), Klára (15), Valerie (6 týdnů)
 
Klepněte pro větší obrázek 

Jsem teď čerstvou mámou šestitýdenní Valinky a mám úplně jiné vize a hodnoty než před čtrnácti lety, kdy jsem se stala poprvé mámou. Sama bych tomu nikdy nevěřila, že se toho může v člověku i dobou tolik změnit. Přiznávám, že před čtrnácti lety jsem byla opravdu mladá a šla jsem do všeho po hlavě, a tak i pořízení dítěte jsem brala jako další možnost a otevření dveří do světa dospělých, hlavně s vidinou osamostatnění se a jediné možnosti, jak být se svým mužem. Ač jsem byla mladá, měla jsem obrovské štěstí, trefila jsem muže se zlatýma rukama i srdcem a jsme spolu šťastni už několik let. Kája nám vyrostla před očima a my se stali dospělými a z Klárky je teď slečna, která je spíš než moje dítě, tak moje mladší sestra, kamarádka…
 
Můj manžel si vždycky přál syna. Nejkrásnější větu pronesl jeho kamarád na zapíječce druhorozené Valinky: „Buď rád, že máš další holku! Kluk by ti nikdy nedovezl medaili z Mistrovství Evropy.“ Kája je totiž velmi úspěšná v taneční skupině M-Plus a moc se jim daří, jedním z jejich posledních úspěchů byla první příčka na Mistrovství Evropy ve ,,street show‘‘ formacích. Ale samozřejmě to neznamená, že by táta holky neměl rád, on je přímo miluje, a dokonce se nám teď začal obden holit, a když se nám to se starší dcerou zdálo už divné, tak jsme se zeptali, kvůli komu se holí, tak nás doslova odzbrojil odpovědí: „Kvůli jedné ženské!“ a nám došlo, že to není žádná cizí, ale jen a jen ta naše nová malinká princezna, která si ho pěkně omotává kolem prstu.
 
Oba cítíme, že mít dítě po třiceti je opravdu rozdíl, máma se mámou stává tak nějak od přírody narozením dítěte, ale chlapi to mají těžší, jejich vztah se musí k miminku vytvořit. Já to na svém muži vidím, v devatenácti byl mladý a moc to nevnímal a vzal to jako skutečnost a zodpovědnost, teď když jsme Valinku neplánovali a i přes prášky jsem zkrátka otěhotněla, rozhodnutí taky nebylo okamžité, museli jsme se domluvit, jestli do toho ještě chceme jít. Ale my ženský to většinou máme hned jasný, bereme těhotenství jako dar, muži to mají trochu víc přes rozum a ten jim velí jinak, ale my ženský si svou stejně prosadíme, obzvlášť, když partnerský vztah funguje a lidé se umí domluvit...

Děti po 20 letech…

Iveta Mračková (40), Martin (40), děti Zuzana (23), Pavel (22), Martin (20), Eliška (1 r. a 4 m.)
 
Klepněte pro větší obrázek 

Život s námi pořád něco zkouší, asi proto, abychom se náhodou nezačali nudit. Můj skromný a troufnu si říct, že teď šťastný život ranil v dětství rozvod mých rodičů a osud mi toho nachystal víc. Ve dvanácti jsem přišla o mou milovanou babičku a v patnácti letech mi vzal i skvělou a jedinečnou mámu, která mi chybí i ve čtyřiceti... Stala jsem se holkou ulice a kamarádi mi byli druhou rodinou.
 
V sedmnácti vstoupil do mého života muž mého srdce. Co osud chtěl, stalo se, otěhotněla jsem, kurátora a sociální pracovnici v zádech a čekali jsme na dovršení plnoletosti, abychom se spolu mohli vzít. Narodila se nám dcera Zuzanka a já už tehdy věděla, že udělám všechno pro to, ať mám velikou a šťastnou rodinu! Do roka po Zuzce se nám narodil syn Pavel a dva roky nato, jsem už jela z porodnice se synem Martinem. Děti jsou radosti i starosti, to ví a zná každá máma. S odstupem času, když vidím svoje již dospělé děti, jsem sama se sebou spokojená, vychovala jsem spolu se svým mužem tři slušné a dobré lidi. Dali jsme jim životní základ, a to v podobě úplné rodiny!
 
Nebojte se, i u nás občas zahřmělo, zrovna před dvěma roky se můj muž na tři měsíce odstěhoval z domu a jeho návrat byl velký, do devíti měsíců, jsme se z pětičlenné rodiny stali šestičlennou a neuvěřitelně nám příchod Elišky vlil energii do žil! Jak říká můj manžel: „Eliška nám zachránila manželství!“ Já přiznávám, že už jsem se těšila na vnoučata a vyhlížela přechod, ale to je ten osud, vložil mi pod moje srdce další život a já se měla rozhodnout, jak s tím naložit. Měla jsem jasno hned, můj muž chtěl už zasloužený klid... Se mnou ale nehnul. A teď už si nikdo z nás ne-umí všední život bez našeho malého pokladu představit!

Jak to vidí starší bráchové: Když máma přišla s tím, že budeme mít po tolika letech doma malé mimino, nebyli jsme z toho rozhodně dvakrát odvázaní. Ale co se ženskou, která si stejně nedá poradit. A teď je to sranda a rozhodně si život bez Elišky ani nedovedeme představit. Doma je veselo, a kdo ví, jak by to bylo s našima nebýt Elišky… A že by nás to nějak odradilo od vlastních potomků? Tak to rozhodně ne!
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře