Příběhy maminek - vychovatelek: Moje zaměstnání je pro mě radost...

Pavla a Petra jsou maminkami jak doma, tak v zaměstnání. Jsou totiž vychovatelkami v dětských domovech. Jak dokáží skloubit péči o všechny své děti?
Příběhy maminek - vychovatelek: Moje zaměstnání je pro mě radost...
Moje zaměstnání je pro mě radost - 1. příběh

Pavla (37) se do dětského domova poprvé podívala při povinné praxi na střední škole. I když v Novém Strašecí strávila jen dva měsíce, uvědomila si, že v takovém prostředí chce pracovat. „Líbilo se mi, jak se tady dětem věnují,“ vzpomíná na své první dojmy. Po maturitě sem nastoupila coby vychovatelka a zároveň vystudovala speciální pedagogiku. Během mateřské dovolené si krátce vyzkoušela práci v kanceláři. „Papírování mě vůbec nebavilo,“ přiznává upřímně a dodává, že také učila na základní škole, ale nejspokojenější je v současném zaměstnání.

Dnes je to jiné
Do dětského domova v Dolních Počernicích nastoupila před dvěma lety. „Hodně se změnilo. Děti jsou místo do výchovných skupin rozdělené do rodinných.“ Pavla, kterou děti oslovují teto, tedy není vychovatelkou, ale spíš maminkou s obvyklými starostmi: pomáhá s domácími úkoly a přemýšlí o tom, co uvaří k večeři. „Centrální stravování zde naštěstí už není. Každé rodince vaří teta a děti jí pomáhají.“

Těšíme se na víkend
Pavla přichází do práce krátce po poledni. Ve své skupině má šest dětí ve věku od 9 do 17 let. Každé z nich navštěvuje jinou školu a má své vlastní záliby, proto se jen málokdy stane, že všední odpoledne tráví všichni pohromadě. O to víc si tety dávají záležet na plánování společných víkendových aktivit. „Naštěstí na to máme dostatek finančních prostředků,“ pochvaluje si a dodává, že co se týče materiálního zajištění, mají děti v domově téměř vše, co potřebují. Pravou rodičovskou lásku jim tady dát nemohou, ale péče jim věnují více, než kolik by jí děti měly ve svých, většinou špatně fungujících rodinách. Pavlu mrzí přetrvávající názor společnosti, že jakkoliv špatná rodina je lepší než dětský domov. „Kdyby lidé věděli, jak to v takových zařízeních chodí, určitě by svůj názor změnili.“

Litováním nepomůžete
Když se Pavly někdo zeptá, v čem je její práce náročná, je z té otázky pokaždé překvapená. „Moje práce není náročná. Je to spíš tak, že mám dvě rodiny,“ vysvětluje a zároveň přiznává, že když je doma, nelze nemyslet na to, jak se mají děti v domově. „Tomu se člověk prostě neubrání.“ Práci a soukromí Pavla striktně neodděluje. Desetiletý syn Marek za ní do dětského domova rád chodí, takže se obě „rodiny“ znají. Letos dokonce strávily společnou dovolenou v Chorvatsku. Děti v domově nikdy nelitovala z důvodu, že tam musejí žít, ale spíš kvůli tomu, čím si prošly předtím. Místo soucitu se jim snaží dát to, co doma postrádaly a co potřebují. „Taková práce má pro mě skutečný smysl.“

Jedině s dětmi jsem opravdu šťastná - 2. příběh

Petra (38) nastoupila do dětského domova v Dolních Počernicích teprve v září letošního roku. V té době právě dokončovala bakalářské studium speciální pedagogiky a teologie. Když v červnu odcházela z místa učitelky na základní škole, některé kolegyně se podivovaly, proč chce pracovat v dětském domově. To si teda dáš, byla jejich nejčastější reakce. „Když se teď potkáme, samy na mně poznají, že jsem šťastná,“ říká sympatická blondýnka, na které je vidět, že svou vyrovnanost a spokojenost určitě nepředstírá. „Opravdu si nedokážu představit lepší zaměstnání.“

Spokojenost, nebo peníze
Při odchodu ze školství chvíli zauvažovala nad tím, zda by si neměla najít lépe placenou práci. Vzhledem k tomu, že je rozvedená a má ve své péči dvě děti, není v její domácnosti peněz nazbyt. Byla a je zvyklá si leccos odepřít. „Asi by mě netěšilo kupovat si drahé věci s tím, že budu mít práci, která mě nebaví nebo nenaplňuje.“ Horší je to s přáními jejích dětí. Ze svého platu jim nemůže dát vše, o co ji poprosí. „Naštěstí máme s bývalým manželem dobré vztahy, takže se umíme v klidu bavit o tom, co je potřeba dětem koupit. Ivan rád pomůže, ale ne vždycky to jde,“ vysvětluje a dodává, že vlastně není na škodu, když děti nedostanou všechno, co by chtěly. Vede je to totiž ke skromnosti. Když si chce osmnáctiletá dcera Petra koupit nějakou parádu nebo udělat řidičský průkaz, musí jít na brigádu. „Nevydělávám tolik, abychom se na peníze nemuseli ohlížet, ale myslím si, že jsou moje děti rády, když vidí, jak se vracím z práce spokojená a v dobré náladě. To se penězi nevyváží.“

Dvě cesty za štěstím
Jediné, co Petra po delším zamyšlení označí za stinnou stránku svého nového zaměstnání, je dojíždění. Bydlí totiž v Neratovicích, takže cesta do práce jí trvá skoro dvě hodiny. I když do dětského domova dorazí utrmácená z hromadné dopravy, brzy se jí zlepší nálada. Děti se postupně scházejí a Petra si s nimi povídá o tom, co se jim povedlo, jindy společně řeší, co je trápí. „Když jedu domů, těším se na své děti, když jedu do práce, těším se na ty v domově. Obě cesty jsou za štěstím.“

Vánoce nadvakrát
Většina dětí z její skupiny stráví Vánoce se svými rodiči nebo prarodiči, ale i tak se v domově na svátky s radostí připravují, protože Štědrý den si udělají s předstihem už 20. prosince. Petra plánuje péct s dětmi cukroví a užívat si slavnostní atmosféry se vším všudy, takže se chystají i na Staroměstské náměstí. „Je to jako v obvyklých rodinách. Naštěstí se neúčastníme předvánoční nakupovací mánie. Dárky totiž z větší části obstarají sponzoři, my kupujeme každému dítěti jen jeden dárek pro radost,“ popisuje, jak asi budou probíhat její první Vánoce v domově. Když se Petra dozvěděla, že jeden chlapec z její skupiny možná zůstane na svátky v domově, hned ji napadlo, že ho v takovém případě pozve k sobě domů. Sedmiletý syn Zbyněk z toho byl nadšený, protože s ním kamarádí. „Pokud nás bude u štědrovečerní večeře o jednoho víc, budou naše Vánoce ještě veselejší."

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře