Jana a Zdeněk mají spolu dva dnes už dospělé syny. Tak moc chtěli dceru, až se jim to podařilo. Jejich dcerka Verunka jako by mamince z oka vypadla… Pravda je ale trochu jiná.
„Měla jsem nádherné dětství, puberta probíhala, jak má, mamka byla dá se říct moje kamarádka. Věděla o mně všechno. Moc jsem si přála mít se svojí dcerou také takový vztah,“ říká Jana. Vdala se za Zdeňka, porodila první dítě. Syna Marka. „Maminka se mohla z prvního vnoučka radostí zbláznit.“ Tři roky poté očekávala rodina opět přírůstek. Tentokrát byli všichni přesvědčeni, že se jim narodí holčička, které dají jméno Verunka. „Těhotenství probíhalo úplně jinak a všichni mi říkali, že vypadám hrozně. Jako že mi holčička bere krásu. Nakonec jsem porodila chlapečka, Pavla. Byl nádherný a úplně jiný než Mareček. Stal se zase miláčkem manželových rodičů.“
Zjistila jsem, že jsem adoptovaná
Třetí Janino těhotenství nedopadlo dobře. Potratila a při odchodu z nemocnice ji nenapadlo pokoušet se znova o dítě přirozenou cestou. „Asi bych to zkusila, i když už jsem měla strach,“ říká. „Ale začněme od začátku. V sedmém měsíci druhého těhotenství,“ vzpomíná Jana, „jsem se nemilým způsobem dozvěděla, že jsem adoptovaná. Při úklidu na chatě jsem našla obálku. Byl v ní papírek se jménem, které jsem neznala, a s datem mého narození. Hlavou mi proběhlo celé dětství, kdy jsem častokrát slyšela: Řekl ti někdo něco? Začala jsem se bát, že na tom papíře jsem já. Bála jsem se zeptat mámy, abych jí neublížila.“ Nakonec si všechno vysvětlily. „Otřáslo to mnou,“ přiznává Jana, „Ne snad, že bych mámu odsoudila, naopak, víc jsem se k ní přimkla, a ještě jsem děkovala tátovi, který už nežil, že vlastně dík jim jsem tam, kde jsem. Zvládla jsem porodit, ale pořád to bylo ve mně. Musela jsem se s tím sžít. A pak přišlo období, kdy jsem se necítila dobře fyzicky ani psychicky. Dostala jsem se na kineziologii,“ líčí Jana. Do té doby si myslela, že když jsou s manželem v pořádku a zdravé děti už mají, další nemohou adoptovat. Kinezioložka ji vyvedla z omylu. „Šla jsem od ní a připadala jsem si strašně bohatá. Týden to ve mně zrálo a pak jsem s tím vyrukovala doma.“
To, co mi dali táta s mámou, musím splatit
„Kluci na mě koukali, jako že mě to přejde. Ale když jsem šla na úřad a přinesla spoustu dotazníků, tak Zdeněk zjistil, že to není legrace. Musela jsem být opatrná, on má dva kluky a neměl potřebu adoptovat. Já jsem to cítila jako poslání, že to, co mi dali máma s tátou, musím vrátit dalšímu človíčkovi, holčičce. Netrvalo dlouho a manžel se mnou do toho šel. Byli jsme předvolaní, měli jsme dost běhání, kluci museli jít na povídání se sociální pracovnicí. S rodinou to hezky zacloumalo a dopadlo to tak, že máme holčičku, no! Bála jsem se při vyplňování, abychom byli s manželem v symbióze.“ Jana i Zdeněk odpovídali podle pravdy, i když se jim někdy zdálo, že to není úplně ideální.
Chtěli jsme věkovou hranici 3 až 10 let
Testy dopadly dobře a manželé byli zařazeni do evidence čekatelů. „Po roce a třech měsících zazvonil mobil se zprávou: Máme pro vás holčičku. Bylo to jako v pohádce! Ale když to řeknu otevřeně, přišlo to v době, kdy se to nejmíň hodilo. Myslela jsem si, že zavolají, až budu mít načančanej pokojíček,“ směje se Jana. To, že chtějí děvče, uvedli v dotazníku. A věkové rozmezí? „Tam jsme se s manželem rozcházeli. Zdeněk říkal, nejlépe tak 10, 11 let, že jsme staří. Já jsem chtěla předškolní, do toho se dá ještě hodně vložit. Syn Marek říkal: ‚Mami, víc než 3 roky nebrat.‘ Napsali jsme hranici 3-10. A Verunce byly tři, takže Marek to vyhrál. Ptali se nás i na to, kam až jsme schopni zajít, co se týká etnika a zdraví.“
Ještě před adopcí jsem svou holčičku viděla ve snech
„Ať to zní jakkoli, ještě v době, kdy jsem nevěděla, že můžu adoptovat, jsem svoji holčičku viděla ve snech. Věděla jsem, že ji budu mít. A když jsem poprvé Verunku spatřila, poznala jsem ji!“ Má Jana v plánu říci Verunce o jejím původu?
Už teď jí povídám pohádky, aby se jí nestalo to, co mně. Říkám jí, že miminka se rodí z bříška, ale Verunka nebyla u mě v bříšku, narodila se u mě v srdíčku. Jsem připravena nabídnout jí pomocnou ruku, když bude chtít vidět svoji maminku nebo sourozence.“
„Jana sama ale poznat biologickou matku své dcery Verunky nechce.
První oťukávání a krůčky v dětském domově
Jak probíhaly první okamžiky seznámení s Verunkou? „Překvapilo mě, že když nás sociální pracovnice vedla do kojeneckého ústavu poprvé, volala hned na Verunku: ‚Pojď, máš tady tátu s mámou!‘ Kdyby nepřeskočila jiskra… Ale vzhledem k tomu, že Verunka je taková, jaká je, asi nikdo by neřekl, že ji nechce,“ uvažuje Jana. „Byli jsme první, Verunka ještě u nikoho nebyla.
První měsíc jsme za ní jezdili a mohli jsme být jenom v areálu. Později dvě tři hodinky na propustku. Brali jsme ji k mamce nebo domů, kde si hrála s pejsky, kočičkou… Návraty nebyly veselé. Nebrečela, ale v očích měla takový otazníček, co bude dál.“ Pak přišel den D a Verunka se stěhovala. Následovala tříměsíční lhůta, ve které je možno dítě bez udání důvodu vrátit. I dítě má právo volby, zda v rodině chce zůstat.
My jsme nepochybovali od první vycházky
Velké pouto je mezi Verunkou a tatínkem. „Tím, že byla obklopena samými sestřičkami, je vysazená na mužský,“ vysvětluje Jana. Bráchové mají rozdělené úlohy. Marek s ní dělá vylomeniny, Pavel je ochránce a má touhu ji něco naučit. Verunka byla s rodiči i na první dovolené u moře. Kluci zůstali doma. Už několik let s rodiči nechtějí jezdit. „Zjistili jsme, že žijeme pomalu jako babička s dědečkem. To byl taky impulz k adopci. Na otázku, jestli osvojením malého dítěte omládli, Jana se smíchem odpovídá: „Lidi mi to říkají, ale já ten pocit nemám. Jsem hodně unavená, je toho teď hodně. Nemocná maminka, stěhování, nová práce…“ Jana si našla zaměstnání s volnou pracovní dobou.
Verunka chodí na dopoledne do školky. „Krásně tam vplula, děti potřebovala, byla na ně zvyklá. Měla jsem strach, že bude mít pocit, že jsem ji odložila a už nepřijdu. První dny jsem byla ve školce s ní, povídala jsem si s paní učitelkou. Nepletla jsem se mezi děti, Verunka se koukla, zjistila, že tam jsem. Pak přišel den, kdy jsem tam nebyla, přišla jsem za 2 hodiny. Pak se kolikrát stalo, že Verunka ještě nechtěla jít domů.“ Jana nevyužila možnosti vzít si mateřský příspěvek. Doufá, že mají nárok na přídavky, jinak žádné dotace od státu na Verunku nedostávají. „Zatím máme co do pusy,“ směje se. Při rozhodování o adopci byl zohledněn i příjem rodiny.
Nemá smysl to řešit, tohle byl osud
„Kdybych se nedozvěděla o mém osvojení, asi bych žila klidněji. Mám strach, že možná by nedošlo ani k adopci Verunky. Osudově do sebe všechno zapadá. Moje maminka už je na tom tak špatně, že když viděla holčičku, myslela si, že jsem to já. Řekla jsem jí: ‚Mami, udělala jsem to, co ty, vzala jsem si takovou malou cácorku, jako sis vzala ty mě. A budu prožívat ten samý život jako ty.‘“
Verunka je veselá holčička. už dobře ví, kam patří
„Verunka je v pohodě, spokojená, nic neřeší. Ale při představě, že bychom jí zmizeli, by byla moc špatná. Jednou byla nemocná a jeli jsme s ní do kojeneckého ústavu, aby se na ni koukla paní doktorka, která ji zná od narození. Vjeli jsme autem přímo do areálu. Bylo vidět, že to Verunka vnímá. Šli jsme do pavilonu, kde Verunka ležela. Ona seděla Zdeňkovi na ramenou, Sestřičky dostaly echo, že přijedeme, vyběhly ven. Verunka ztuhla, krve by se v ní nedořezal. Říkala jsem si, jestli jsme to nepokazili, že jsme jí neřekli, že se tam jdeme jenom podívat. Určitě si myslela, že ji jdeme vrátit. Byla z toho strašně špatná, ale když jsme se otočili, že budeme odcházet, začala vesele mávat. Úplně se změnila. Je úžasná. Zjistili jsme, že už je na nás hodně fixovaná, ví, kam patří,“ říká Jana.
Je skvělá, jakoby rodičům spadla z nebe
Synové jsou už odrostlí, jaký je pocit pečovat zase o malé dítě? „Nemám z toho vůbec strach. Skočila jsem do toho rovnýma nohama, je to dost náročný. Verunka je hodně živá, ale nemá mozkovou dysfunkci. Její hyperaktivita je smysluplná. Verunka je úplně skvělá. Ona fakt spadla z nebe,“ chválí holčičku Jana. „Navíc všichni říkají, že je mi úžasně podobná. Sám šéf mi řekl: ‚Není ti hloupý porodit a ukázat dítě až za tři roky?‘ Jak se vůbec okolí staví k adopci?“ Jana se na chvilku zamyslí: „No, já bych řekla, že někdo obdivně, někdo řekne: ‚Já ti tak závidím!‘ To jsou samozřejmě ti, co nemají holčičku. Nesetkala jsem se s tím, že by se někdo k tomu postavil negativně. A jestli se někdo k tomu staví negativně, tak to nevím.“
Maminka svou Verunku ráda češe a hezky obléká
Poznáváte ve Verunce dětství svých dětí? Používáte stejné grify jako u synů? „Připadá mi, že holčička je úplně jiná než chlapeček. Vůbec si nepamatuji, že to, co řeším teď u Verunky, bych řešila s klukama. Například co si vzít na sebe, jak se učesat. Už umí říct: Ne, chci džíny! S Verunkou se dohadujeme, co si oblékne. Užívám si to, fakt, až na doraz. Zdeněk má ze mě až legraci, když ji strojím. Ona je potom krásně načančaná. Za tři čtvrtě roku, co je u nás, jí hodně vyrostly vlásky. Sestřičky z kojeňáku je obdivovaly. Byly zvědavé, jak se Verunka změnila. Roste jako z vody.“ Až tam pojedou ukázat holčičku příště, snad už bude vědět, že ji máma s tátou nedají. A třeba hrdě předvede něco, co se u nových, tedy u svých rodičů naučila.
(Jména osob byla změněna)