Příběh: Rodila jsem doma

U gynekologa jsem dostávala informace o krevním tlaku, o průměru hlavičky plodu – nic, z čeho bych se mohla dobrat toho, jak se miminku skutečně daří, jestli jsou moje bolístky a nálady normální, zkrátka nedostávala jsem odpovědi na takové obyčejné těhotenské starosti. Nejsem žádná citlivka a nejspíš bych nad tím ani nepřemýšlela, shodou okolností jsem však v té době potkala soukromou porodní asistentku paní Menčlovou a ocitla se v jiném světě. Zajímalo ji všechno, co mě trápí, nesahala mi na bříško, dokud si studené ruce neohřála pod teplou vodou, z její poradny v porodním domě U Čápa jsem odcházela vždycky nadšená ze všeho, co se s námi děje. Zprostředkovala mi literaturu, kde jsem se dočetla o tom, jak strávit devět měsíců jiného stavu bez zbytečných stresů a zásahů – a pak také o tom, že porod může být i jiný, než jaký zažila generace našich maminek. Hltala jsem knížku za knížkou a pomalu jsem se přátelila s představou, jaké by to bylo zůstat prostě doma v naší obrovské posteli, nedat miminko ani na chvilku z ruky a nebát se, jak se asi bude cítit, až ho odnesou ruce v gumových rukavicích na nezbytnou zdravotní prohlídku...

 

V rozhodnutí mi bránila spousta obav: Co kdyby se NĚCO stalo? Proto jsem začala zodpovědně hledat porodnici s co nejpřátelštějším přístupem. První e-mail jsem napsala do Motola, naivně jsem popsala svou představu pokud možno přirozeného porodu s dvěma blízkými osobami (partner a paní asistentka, která o mě pečovala v průběhu celého těhotenství) a za dva dny obdržela stručnou, ale upřímnou odpověď, že bude zřejmě lepší, vyhledám-li jiné zdravotnické zařízení.

 

Pátrala jsem dál. Vyhlášené Vrchlabí se mi zdálo poněkud z ruky, zvlášť když termín vycházel na Vánoce. Nakonec jsem se zapsala v Podolí a v záloze si nechala i Hořovice, kde spokojeně a bez zbytečných zásahů rodila švagrová.

 

Myšlenkou na porod doma jsem se zaobírala dál. Nevadilo mi neosobní prostředí s bílými kachlíky – jednak to ve spoustě porodnic vypadá opravdu krásně a navíc nejsem ten typ, co by ho podobné malichernosti nějak svazovaly. Bála jsem se spíš rutinních zásahů do porodu v nemocnici, kde můžou mít v jeden okamžik na starosti tolik rodiček, že nejspíš na nějaké diskuze ani nemají čas. Dále zbytečných injekcí, hadiček, oxytocinu, nástřihů. A pak to nejdůležitější – co miminko? Devět měsíců se ke mně tulilo zevnitř a já se opravdu bála okamžiku, kdy jej cizí ruce čapnou, odnesou „ohřát“ do inkubátoru a mně doporučí odpočívat. Vím, není to tak všude, ale slyšela jsem spoustu příběhů, kdy zdravé novorozeně po fyziologickém porodu spatřilo maminku až po několika hodinách. Takový začátek jsem pro svoje miminko nechtěla.

 

Pro porod doma jsem měla velkou výhodu – spolehlivou a zkušenou paní asistentku, která mě důvěrně znala. Další plus bylo, že v případě komplikací bych z ložnice svého bytu mohla být v Motole za deset minut, máme to jen přes kopec. Co ale dělat se všemi těmi strachy z náhlých komplikací? V knížkách jsem se dočetla, že porod, který běží svým tempem, bývá pro miminko daleko méně riskantní a nedochází během něj k obvyklým „nemocničním“ komplikacím způsobeným medikací. Zkušená porodní asistentka respektuje tempo, kterým miminko prochází porodními cestami a neurychluje je podáním oxytocinu matce, v porodnicích tak běžným. Děťátko proto má čas, aby se v porodních cestách naštelovalo, jak je třeba, a málokdy pak u něj dochází k problémům se srdeční činností či nedostatkem kyslíku. Strašák omotané pupeční šňůry či vyhřeznutí pupečníku se nás netýkal, na posledním ultrazvuku bylo miminko již nasedlé hlavičkou na vchod a pro podobná alotria tam prostě nebylo místo.

 

Stav děťátka během porodu monitorují asistentky poslechem a shledají-li nejmenší problémy v srdeční akci, rodičku odvážejí do nemocnice. Obávala jsem se i situace, kdy by mělo miminko po porodu problémy s dýcháním. To se ale nejčastěji stává u dětí, které byly během porodu vystaveny vlivům léků tlumících bolest rodičky, u přirozeně porozených dětí obvykle stačí očistit nosík a odsát případné hleny či vodu z pusinky nebo stimulovat činnost plic lehkou masáží.

 

 

 

„Vždyť můžeš vykrvácet!“ byla nejčastější reakce příbuzenstva. Jsem zdravá jak řípa a srážlivost mám normální. K masivnímu krvácení dochází nejčastěji po užití léků na uvolnění porodnické branky nebo agresivního vybavení placenty dříve, než by se sama odloučila (ne vždy má personál v porodnicích čas čekat třeba dvě hodiny, než se vaší placentě uráčí odloučit se od děložní stěny samotné). Stažení dělohy pak může podpořit masáž bradavek či přiložení miminka a ledový obklad na bříško, v nouzi nejvyšší pak porodní asistentka použije injekci oxytocinu. Zvýšená krvácivost se objevuje u žen, které během těhotenství užívaly magnezium proti tvrdnutí dělohy. Magnezium uvolňuje svaly dělohy, bohužel působí ještě dlouho po vysazení, takže může mimo jiné negativně ovlivnit účinnost kontrakcí.

 

Když jsme u těch kontrakcí – i lidská maminka je pořád jen savec. A většina savců u porodu vyhledává klid. Pokud do jejich porodu něco zasáhne, porod se zastaví a rodička vyčkává, až opět nastanou ideální podmínky. To by mohlo vysvětlovat, proč takové množství maminek po příjezdu do cizího prostředí porodnice ztrácí kontrakce. A kolotoč se rozbíhá: dostanou injekci na urychlení porodu, zmatené miminko je tlačené bez ohledu na jeho přirozený rytmus špatně otevřenými porodními cestami a nakonec může být maminka ráda, že jí lékaři „zachrání“ porod císařským řezem. Samozřejmě to není pravidlem, je spousta maminek, které se v porodnici cítí v bezpečí a rodí naprosto bez problémů. Nebylo by ode mě fér porody v nemocničním prostředí odsuzovat, každá maminka určitě najde tu správnou porodní variantu pro svoje děti. Miminka narozená v klidném prostředí domova mají zaručenou intimitu při poznávání nového prostředí a rodičů, jsou obklopena známými zvuky, osvětlena jen tlumeným světlem a nepříjemné manipulaci jsou vystavena v nejnižším možném množství. První píchanec přijde až s návštěvou pediatra a u maminčina prsu na něj rychle zapomenou.

 

Takže jak vidíte, teoreticky vyzbrojená jsem byla. Teď už nezbývalo než čekat, kdy to vlastně přijde a jaké to bude. Nechtěla jsem se zaseknout na jediné verzi porodu, takže jsem poctivě sbalila tašku do porodnice a byla otevřená čemukoli, co nastane.

 

Večer 28. prosince 2006 napadl první sníh. V půl druhé ráno mě probudily slabé kontrakce po deseti minutách. V pět ráno už jsem funěla jak sentinel, paní asistentku jsem slušně vytáhla z postele až v sedm. Když před osmou dorazila, už mi během kontrakcí nebylo zrovna do řeči, hučela jsem si svoje HÁÁÁÁÁ a komunikovala jen v přestávkách mezi nimi. Jak na mě někdo promluvil, bylo zle. Když na mě sáhli, bylo ještě hůř. Paní asistentka mě vyšetřila a oznámila radostnou zprávu – otevřeno na sedm centimetrů! Navrhla mi, jestli se nechci přesunout do vody. Do té doby jsem se totiž povalovala v posteli na boku jak veliká úpící velryba a divila se, jak je možné, že některé ženy při porodu stojí, chodí, či dokonce tančí. Přítel napustil vanu a pak se stalo to, co se nikdy předtím ani poté nezopakovalo – kotel odmítl spolupráci a další vodu prostě neohřál. V tu chvíli na mě přišla krize, zoufale jsem se prý na přítele podívala a prohlásila, že to bolí a už by to ale vážně mohlo přestat.

 

Vrátila jsem se s hekáním do postele a kupodivu to přestalo. Než jsem mohla začít panikařit, že se mi zastavily kontrakce a musím jet do nemocnice, uklidnila mě paní asistentka, že je to velmi častá fáze klidu před poslední vypuzovací částí porodu a ať si zkusím schrupnout. Na pět minutek jsem zabrala a pak už to šlo tak rychle, až jsem se divila. Zavěsila jsem se partnerovi do náruče a lámala mu kosti. Vypuzovací fáze byla mnohem zajímavější zážitek než pasivní kontrakce při otevírání. Hlavička se chvilku nechala přemlouvat, jestli se protlačí hrází nebo ne. Začala jsem se bát, že se natrhnu a tlačila míň, než by bylo třeba. Paní asistentka místo nástřihu přiložila na hráz ručník namočený ve velmi teplé vodě, ohřátá hráz povolila – a Erýsek byl na světě. V pravé poledne. Růžové nepříliš pomačkané novorozeně pozorovalo, kde se to ocitlo, a tulilo se mi pod plenkou na bříšku. Sát se mu nechtělo, jen tak klidně koukalo a čekalo s námi na placentu. Ta přišla na svět až o hodinu později na toaletě, přítel utřel něco krve z podlahy a bylo to. O hodinu později dorazil předem telefonicky upozorněný pan pediatr, pochválil zdravé miminko a poradil nám pár zkušených triků v péči o dítě. Při odchodu udiveně poznamenal: „Všichni jste tu takoví klidní... Jen ten psík je nějaký nesvůj!“ Pejsková si k Erýskovi přičichla a odebrala se do obýváku. Své místo v nohách postele se odvážila zaujmout až po několika hodinách. Paní asistentky (na poslední fázi si ta moje přizvala posilu) nám vyplnily papíry a poučily novopečeného tatínka pro vyjednávání na úřadech. A pak všichni odešli a my zůstali sami. Doma, v té obrovské posteli a s dobrým pocitem, že to spící stvořeníčko přišlo na svět nejlíp, jak jsme všichni uměli.

 

Anketa Betynky
1. Uvažovala jste někdy o porodu doma a ne v nemocnici?