Příběh redaktorky Moniky: Vše pro dítě

Stojíme nad postýlkou jako ty sudičky a říkáme si v duchu, že pro své dítě uděláme všechno na světě. Vůbec přitom netušíme, že za pár let dojde na lámání chleba a budeme muset tuhle svoji „věštbu“ naplnit.
Příběh redaktorky Moniky: Vše pro dítě
Když mi šéfredaktorka Denisa nabídla, abych napsala o tom, jak jsem se rozhodla seknout s trvalým pracovním poměrem a pokusit se přejít na volnou nohu, abych mohla být víc se svým osmiletým synem Vojtou, souhlasila jsem. Teď mám dojem, že by na to stačila jedna jediná věta: Prostě jsem se tak rozhodla.
Někdy se stane to, že vás zaměstnání svazuje natolik, že být doma s nemocným dítětem je problém. K tomu se jak na potvoru u vás doma celou zimu střídá jedna viróza za druhou. Bydlíte na malém městě, šedesát kilometrů od Prahy, takže cesta do práce vám zabere hodinu a půl. Jet si něco vyřídit jen tak „na otočku“, a pak zase hurá domů za malým marodem, nepadá v úvahu. Vaše báječná babička, která doposud skvěle fungovala – hlídala, kdy bylo třeba – má zdravotní problémy a může vám pomoci jen občas.
 
Takhle nějak vypadala moje výchozí pozice, ve které jsem se ocitla. Ráno jsem vstávala v půl šesté, přijížděla domů po páté. A protože jsem toho měla „plné kecky“, rozhodovala jsem se, jak dál. K tomu jsem musela zvážit ještě fakt, že Vojta má od narození oční vadu, kterou řešíme tím, že mu denně zaslepujeme okluzorem zdravé oko, aby to nemocné bylo nuceno pracovat a zachovalo si aspoň částečné vidění. Samozřejmě, čím déle Vojtíka takhle „trápíme“, tím pro něj lépe. Paní doktorka nám při poslední kontrole doporučila aspoň čtyři hodiny denně. Když si k tomu přidáte třikrát v týdnu fotbalový trénink, aby se náš „živouš“ vylítal, tušíte, že v běžném režimu odpolední družiny do čtyř nešlo všechno skloubit dohromady. Sice máme ještě dospělou dceru, ale ta má jednak náročné studium a spoustu aktivit a hlavně nechci, aby suplovala rodiče. Manžel samozřejmě také může vypomoci, ale znáte to… tady se máma musí spolehnout především sama na sebe.
 
Takže titulek by v mém případě měl znít „Vše pro zdraví dítěte“ – to je, oč tu běží. Pro mě je to v tuhle chvíli nejdůležitější.

Klepněte pro větší obrázekŠiklo by se pár klonů
Možná i vy jste nabyla dojmu, že pokud vás honem rychle nenaklonují, že se z toho brzy zcvoknete. Neustálé dilema dítě – práce, práce – dítě vás vyčerpává. Pokud je vaše pracovní doba od devíti do pěti, máte na hrbu péči o domácnost a musíte se starat o děti, vašich klonů by se hodilo hned několik. Zvláště pokud nemáte za zády regiment babiček a tetiček „hlídaček“.
 
Nedávno jsem viděla v televizi americký film, ve kterém hlavní hrdinka začala stávkovat, odjela do světa a doma nechala napospas manžela se třemi dětmi. To vše proto, aby si uvědomili, co všechno pro ně dělá, a docenili to. Je pravda, že zatímco muže všichni litují, jak to mají těžké, na současnou – i českou – ženu je toho naloženo opravdu hodně. A nikdo se nad tím nepozastavuje… „U neandertálců to bylo jednoznačně stanovené. Muž lovil mamuty a plodil, žena rodila a starala se o domácnost. V dnešní době je to tak, že muž loví mamuty a plodí, to mu zůstalo. Žena rodí, stará se o domácnost a ještě navíc ty mamuty loví taky – a někdy je loví schopněji než manžel... U mužů se od doby kamenné nic nezměnilo, a nám přibylo lovení mamutů,“ hodnotí to trefně psycholožka Tamara Cenková.

Obavy nechte koňům
Nedá mi to a zeptám se Tamary – i když tuším její odpověď – co by bylo obecně pro děti, které potřebují péči navíc, ideální? „Maminka, která bude pracovat na poloviční úvazek, bude mít svou práci, aby se seberealizovala. Vyzvedne dítě ‚po o‘ a bude se mu celé odpoledne věnovat. Pokud tohle není možné a funguje tam třeba babička nebo teta, tak by to také šlo. Ale zase… nemůžeme přehazovat svoji maminkovskou roli na někoho jiného.“
 
Klepněte pro větší obrázek
 
Tak k tomuto ideálu se chystám přiblížit. Akorát je zatím ve hvězdách, zda se mi podaří vydělat tolik, abychom byli schopni splácet hypotéku a měli přitom ještě na chleba... Ale psycholožka Cenková mě uklidňuje: „Rozhodla jste se dobře. Pokud žena má možnost vykonávat svou profesi na volné noze nebo částečně, aby se mohla starat o dítě, které to vyžaduje, pak je to naprosto v pořádku. V dnešní době je výhodou, že hodně profesí, jde takto dělat. Třeba zrovna novinařina, nebo účetnictví, ale i kadeřnice může být ‚na volno‘ a chodit stříhat zákazníky domů. Volná noha skýtá pro maminku to nejlepší – pracovní dobu si plánuje, jak potřebuje. Nakonec zjistíte, že stihnete udělat víc než za osm hodin v práci. Spousta lidí se volné nohy bojí, protože nemá za sebou svoji jistotu. Ano, obavy se mohou vyskytnout, ale neměli bychom si je připouštět k tělu, protože nám zatemňují mysl a svazují ruce. Měli bychom si říct, že to není obava, ale řešení problému. Jak ho chci vyřešit? Touhle otázkou mozek ‚přeznačkujeme‘, dáme mu jinou informaci. Obavy jsou pryč, mozek začne sledovat víc podnětů a zvládat informace, které jsou kolem něho. Takže pokud budete ‚chtít‘ vydělat nějakou částku, uvidíte, že se vám to podaří.“
 
Beru si slova Tamary k srdci. Velkou výhodu vidím v tom, že nebudu muset každý den běsnit na vlak, ale hned ráno zasednu k počítači a budu nerušeně pracovat. S Vojtou stihneme v poklidu všechno: úkoly do školy, „lepení“ oka, tréninky. Jsem ráda, že mi odpadne i dilema, co dělat, když má syn večer zvýšenou teplotu. Ráno s ním půjdu k doktorovi a pak spolu zůstaneme doma, aniž bych to musela někomu vysvětlovat. Mám pocit, že i dceři udělá radost, když navečer přijde domů a najde mámu v pohodě, a k tomu bude třeba i teplá večeře.
 
Text: Monika Langrová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře