Do azylového domu se dostala v devatenácti letech po tragické smrti rodičů. V náručí si nesla třítýdenní miminko – Ondru.
Záhadné dětství
„Pamatuju si, že jsem žila v nějakém zámečku se spoustou dětí,“ začíná Petra. „Pak jsem našla doklady, že jsem adoptovaná. Mám mladší sestru, naši si nás vzali obě. Mně bylo asi sedm, když jsme přišly do rodiny.“ Sestra je vlastní? „Asi ano, máme stejné příjmení,“ uvažuje Petra. S jistotou však neví nic. Ani to, kdo jsou její biologičtí rodiče. „Pátrala jsem po nich, ale nebylo mi ještě osmnáct, tak mi o nich na úřadě nemohli dát žádné údaje. Později už jsem je nehledala. Řešila jsem úplně jiný život. Práci, bydlení...“
Cesta z domova
„Adoptivní otec byl nervák, často jsme se hádali, bil mě a v šestnácti nakonec vyhodil z domu. S mámou jsem měla dobrý vztah, ale ona se bála táty. Bydlela jsem po ubytovnách. Sehnala jsem si práci a vrátila se zpátky domů, ale tam to nefungovalo. Znovu jsem šla na ubytovnu. Se sestrou jsem se prakticky nestýkala, s mámou potají. Táta jí to zakázal. Chodila se mnou tajně i do tanečních. Pak jednoho dne naše rodiče našli mrtvé. Stali se obětí závažného kriminálního činu.“
Podnájmy
„Otěhotněla jsem asi dva měsíce po smrti rodičů.“ Otec dítěte se sice o Petru i o potomka zpočátku zajímal, ale... „V 5., 6. měsíci těhotenství mě přítel navštěvoval už jen občas. V té době jsem bydlela na ubytovně a pracovala v prodejně obuvi. Jenže jsem se svěřila kamarádce-kolegyni, že jsem asi těhotná, a propustili mě. Zůstala jsem bez peněz i bez bydlení.“ Situace se vyhrotila po Vánocích, kdy zoufalá Petra s bříškem jezdila celý víkend v tramvaji. Přítel se jí naštěstí dovolal na mobil, přijel pro ni a ubytoval ji u kamaráda v severních Čechách. Pak během několika dnů změnili adresu ještě dvakrát.
Narození Ondry
„Protože jsem už měla po termínu porodu, zašla jsem v Teplicích, kam nás přítel odvezl, hned na gynekologii. Pěšky přes město.“ Hlásily se stahy. „Každých dvacet minut jsem se zastavila, nenapadlo mě, že je to začátek porodu. Gynekolog mě nevzal, měl ten den v ordinaci plno,“ směje se už dnes Petra. „Šla jsem zase přes město zpátky, neměla jsem na jízdenku, a říkala jsem si, co se mi děje v břiše? Došla jsem domů, kde se mezitím spíš opět náhodou objevil přítel, a poprosila jsem ho, aby mě odvezl do porodnice.“ U porodu nebyl. „Přijel na návštěvu druhý den a já mu řekla, že potřebuju kočár, zavinovačku a oblečení pro dítě. Zařídil to.“ Ale nájem v bytě, kde bydleli, nezaplatil, takže se Petra s malým Ondrou brzy ocitli na ulici.
Zhroucení
„Přítel nás odvezl zpátky do Prahy, ale já už mu nevěřila. Pár dní nás u sebe nechali hodní lidé, kteří mě znali z dřívějška. Azylové domy byly plné. Psychicky jsem se zhroutila. Pomohli mi na Lince důvěry Riaps. Zařídili mi několikadenní pobyt na krizovém lůžku v Acorusu (krizové centrum pro týrané matky - pozn. red.). Naštěstí se mezitím v azylovém domě uvolnilo místo.“
Psycholog měl vliv
„Psychologové mi hodně pomohli. Nikdy předtím jsem nemluvila o tom, co se dělo doma s tátou. U nás vládla tichá domácnost. Máma učila na stavební škole a byla zvyklá jednat spíš s kluky. Doma to bylo jako ve škole. Pravidla, tresty, výprasky.“ Přesto Petra mluví o svých nevlastních rodičích hezky a bez vzteku. Přiznává však, že se jednou neudržela a s tátou se poprala. „Atmosféra se uvolnila, jen když táta nebyl doma.“
Škola nešla
„Protože jsem odešla z domova, nedodělala jsem hotelovou školu. Později v azylovém domě jsem začala studovat veřejnosprávní činnost. Paní ředitelka Nováková mi umožnila doplnit si vzdělání. Sociální pracovnice hlídaly malého Ondráška, za což jsem jim vděčná. Bohužel jsem musela studia nechat, nedostala jsem individuál a při zaměstnání to nešlo. Před mateřskou i po ní jsem většinou pracovala jako prodavačka nebo pokladní. Když byl Ondrovi rok, začal chodit do jeslí, protože jsem v té době hned nastupovala do práce. Naštěstí jsem měla kamarádku, která hlídala malého, když jsem ještě pracovala i o víkendech.“
Dětské trápení
Ondra je živý kluk. Časté změny mu nedělaly dobře. Už jako miminko míval hysterické záchvaty, bouchal hlavou o zem. „Hlavně když jsem mu něco zakazovala. Každé ‚ne‘ v něm vzbuzovalo odpor. Nemohla jsem snášet, jak si moje dítě ubližuje. Obrátila jsem se na dětskou doktorku a ta mi doporučila psycholožku. Dostala jsem radu, abych na chování Ondry nereagovala. Bylo to pro mě těžké.“ Záchvaty postupně odeznívaly, na nějaký čas úplně ustaly. Objevily se sice jako reakce na další stěhování, ale už v menší míře. „Ondra pochopil, že ho nikam nedám a budeme spolu,“ říká s láskou Petra.
Otce Ondra nezná
„Bývalý přítel viděl Ondru naposledy, když mu bylo půl roku. Až tehdy uznal otcovství. Díky tomu, že žádost podala sociálka. Já už jsem se na to chtěla vykašlat. O dítě se nezajímal, neplatil ani korunu. Pak přišlo rozhodnutí i o výši alimentů. Nedostavil se ani na jedno z mnoha soudních stání. Podávala jsem na něj trestní oznámení a v červnu byl soud, kam ho přivedli v poutech. Byl ve výkonu trestu. Pak jsem od něj dostala dopis, propustili ho, ale peníze nepřišly. Chtěl si půjčit Ondru na víkend, já jsem na to nepřistoupila. Pokud ho chce vidět, tak pod mým dohledem,“ tvrdí Petra rezolutně.
Chtěla se zabít
„Ondra mě vytáhl z nejhoršího. Přemýšlela jsem o potratu, ale uvědomila jsem si, že mám v sobě nový život. V té době jsem chtěla spáchat sebevraždu, ale nemohla jsem zabít človíčka, který za nic nemohl. O adopci jsem nepřemýšlela. Taky jsem se bála, že mi miminko vezmou, protože jsem neměla zázemí a dostatečné podmínky pro péči o dítě. Ženská v sobě musí najít hodně velkou sílu,“ myslí si Petra.
Jistí to tchyně!
S přítelem Tomášem se Petra zná tři čtvrtě roku. Seznámili se v práci, v obchodě. „Jeho maminka byla kdysi mojí vedoucí. Tchyně mě zná déle než přítel!“ směje se Petra. „A je ráda, že jsme spolu,“ dodá. Tomáš je dobrý muž. Petra si pohladí bříško. V září se do nové rodiny narodí miminko.