Než mi do života v prosinci roku 2006 vtrhlo miminko Erik, byla jsem průměrná doktorandka humanitního oboru a tahání lana po skalách mi zabíralo podstatně víc času než psaní jakési smysluplné dizertační práce. Občas jsem se poškádlila s několika stránkami „rozpřekládané“ knihy, červnový zkouškový termín se zdál tak daleko... Jinak můj život plynul v sladké zahálce.
Těhotenství mě zaskočilo zcela nepřipravenou na pravidelný režim. Ze začátku to byla výhoda, odpočívala jsem, kdykoli se mi bříško zdálo příliš těžké, trávila na čerstvém vzduchu nejméně dvojnásobek doporučovaného času a těšila se, jak se v prosinci nad spící kolébkou začnu pořádně zabývat překladatelskými oříšky. Školu samozřejmě nepřeruším, zvládly to jiné, zvládnu to i já. Nikdy se nesnížím k přihlouplým konverzacím o pokakaných plenkách, nikdy nepoužiji mateřského plurálu („My jsme se vyspinkali do růžova? A copak budeme papat?“), nebudu ztrácet čas s maminami na pískovišti a během mateřské dovolené se naučím francouzsky. Neztloustnu. Ano, a můj syn nikdy nedostane hysterický záchvat v hračkářství.
Svatá prostoto! Děťátko kupodivu nespalo oněch dvacet hodin denně, které uvádějí příručky péče o novorozence. Poledne mě pravidelně zastihlo v noční košili s nevyčistěnými zuby, jak potřetí přebaluji, kojím, přebaluji, uspávám v náručí na míči, uspávám v náručí za doprovodu skotských lidových písní, uspávám v náručí jen tak…
Chlapeček byl společenský. Brzy jsem opustila naivní předsudek vůči matkám, které se svého uzlíčku zbavují a sobecky odcházejí za zábavou. Vnucovala jsem kočárek každé jen trochu důvěryhodné návštěvě a odcházela lehkým krokem přes ulici pro chleba a anglickou slaninu (nemusí se vařit, stačí nakrájet) a hned poté do ložnice dospat noční kojení. Až časem jsem přišla na to, že bavím-li se já, baví se i robátko, a odvážila se k prvnímu výjezdu na skály. Požehnaný den v dobré společnosti, spolulezci, kteří nastudovali bezpečný úchop, poponášeli nemluvně tak dlouho na čerstvém vzduchu, až k večeru padlo ve vajíčku za vlast a já si po třech měsících dala (nealkoholické) pivo! Jen jednou se po sobě kamarádi rozpačitě podívali, když jsem se zaníceně rozpovídala o tom, jakou barvu a konzistenci měla dnešní stolička a jak jsme se krásně vykakali.
Erýsek rostl a mě přestávaly bavit intelektuálské řečičky bezdětných kamarádek, které vůbec nechápou, jak je hrubá a jemná motorika důležitá. A já jsem velmi rychle přestala bavit je. Přes stránky francouzštiny pro samouky jsem pokukovala po společnosti na přilehlém pískovišti. Izolace na mě dopadala každý den tíživěji. Musela jsem uznat, že hodnoty se zkrátka mění a jen hlupák by setrvával na starých zásadách. Rozechvělá jako před prvním plesem jsem zaparkovala kočárek na hřišti hned vedle skluzavky, a než nastal čas večerních kašiček, už jsem znala většinu osazenstva.
Kojení mi krásně udržovalo štíhlou linii. V šesti měsících přišla první mrkvička, patlání se zeleninovou polívčičkou, záhy i skleničky pod záminkou, že když je kupuji v biokvalitě, je to přinejmenším tak dobré jako domácí strava. Miminko mělo na ty lahůdky vlastní názor. Mně docela chutnaly – do té doby, než mě v místních potravinách ve dveřích uvítali s významným pohledem na bříško: „Tak vy už si pořizujete druhé?“ Klesla mi nejprve brada a pak sebevědomí. A v tom se to stalo – Erýsek spatřil na pultu jakousi cukrovinku ve tvaru autíčka. Mámo, chci to. Strašný řev a kopání nožičkama. A jen já, milující matka, vím, že to nebyl hysterický záchvat, ale že jsme onoho dne byli nevrlí, protože nám rostly zoubky... Zkrátka realita jako vyšitá.