Narodil se mi 10. listopadu 2008 ve 30.tt ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Vážil 1700 g a měřil 44 cm. Zpočátku měl poměrně velké zdravotní problémy – infekci, krvácení do mozku, musel být v umělém spánku, podstoupil transfúze krve… Když se z toho dostal a vše se začalo vyvíjet dobrým směrem, tak mu začátkem prosince zjistili problémy s očičkama, měl nedonošeneckou retinopatii III a operace byla nutná. To byla pro nás další rána pár dní před Vánocemi. Operace proběhla v pořádku, očička se zachránila a my měli opět naději, že Ráďa bude vidět. Jenže po operaci Radimek znovu dostal infekci a pobyt na JIP se opět prodloužil.
Vánoce jako balvan
Tehdejší vánoční svátky byly pro nás hodně těžké. Byli jsme vystresovaní, vynervovaní a bez nálady… Máme ještě dva starší syny – Tomovi bylo v té době 12 let a Marťovi skoro 10. Oba pochopili, že Vánoce budou trochu jiné. Nic jsme nepekli, neslavili, nezdobili… jen jsme na Štědrý večer donesli stromeček z venku v květináči, dali klukům dárky a zas ho uklidili. Myšlenkami jsme byli stále u Radimka v nemocnici a pořád mu moc drželi palečky. Kluci byli rozumní a chápali situaci. Za to jsem jim dodnes vděčná.
28. prosince nám po kontrole paní doktorka Špačková, která Ráďu operovala, řekla, že očička vypadají moc dobře. Tento krásný vánoční dárek následovala další úžasná zpráva: Na Silvestra 2008 můžu být přijata do nemocnice, abych vše připravila na Radimovu cestu domů. Celou cestu z nemocnice jsem probrečela štěstím.Na tuto větu jsem čekala dlouhých osm týdnů.
A tak 31.12. 2008 začal můj nejkrásnější Silvestr v životě, odehrál se sice v nemocnici, ale já jsem byla šťastná, že po tak dlouhé době můžu konečně být se svým miminkem. Večer, když jsem ho krmila, za okny zářil olomoucký ohňostroj a já s ním. Bylo mi konečně fajn na duši. A hned 1. ledna 2009 nás pustili domů. A jak se říká jak na Nový rok, tak po celý rok, což u nás tento rok platilo. Kluci poprvé viděli svého brášku a konečně jsme byli celá rodina pohromadě...
Konečně doma
I domácí začátky byly těžké, museli jsme čtyřikrát denně cvičit Vojtovu metodu, k tomu jsme absolvovali hodně kontrol u lékařů, ale vše se dalo zvládnout. Radim byl a je moc šikovný, a tak bez problémů vše dohnal. Vojtovku už cvičit nemusíme a další kontroly na neurologii už také nejsou potřeba. Jenom na potíže s očima má Radim památku – brýle, ale po tom, co jsme si zažili, jsou brýle to nejmenší.
V listopadu byl našemu chlapečkovi rok. Váží 9,50 kg a měří 75 cm takže výškou i váhou odpovídá ročnímu dítěti, přestože je mu přece pořád jen deset měsíců (korigovaný věk, pozn. red.).
Lékaři nás podrželi
Dodatečně děkuji všem lékařům a sestřičkám v olomoucké Fakultní nemocnici, hlavně z oddělení JIP pod vedením primáře Kantora a oddělení intermediální péče primářky Vránové, za profesionální i lidský přístup. Můj velký dík patří i primáři Přibíkovi za perfektní péči a držení palečků...
Hlavu vzhůru!
Nedonošených dětí je čím dál tím víc a já doufám, že náš příběh povzbudí všechny rodiče, kteří třeba zrovna teď řeší podobnou situaci jako před rokem my. Takže, maminky a tatínkové, hlavu vzhůru, pevné nervy a hodně štěstí! Start mají ti naši prckové těžší, ale věřte, vše se dá zvládnout. Přeji vám krásná a zdravá miminka a hodně radosti.
Petra se synem Radimem