Příběh o vyléčeném posttraumatu po porodu

Ženy s postižením a cizinky jsou posttraumatem po porodu ohroženy stejným způsobem jako zdravé ženy, jenom vyrovnávání se s posttraumatem může být trochu komplikovanější, ale způsob vyrovnávání se je naprosto stejný.
Příběh o vyléčeném posttraumatu po porodu
Mám dětskou mozkovou obrnu s viditelným pohybovým postižením. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, pracuji ve státním sektoru. Jsem maminkou tří dětí. Vždycky jsem si přála velkou rodinu. Žiji docela normální život.
 
Můj příběh se začal odvíjet v roce 2002. Tehdy jsem po bezproblémovém těhotenství poprvé rodila. Vybrali jsme s manželem vyhlášenou pražskou porodnici... Dle názoru mého ošetřujícího neurologa mohu klidně porodit přirozeně... Porodníci však zaujali jiný postoj. Ve 37. tt jsem byla preventivně hospitalizována. Důvody dodnes nechápu, nikdo mi je uspokojivě nevysvětlil. Dnes, kdy mám zkušenosti z dalších těhotenství, bych bezdůvodnou hospitalizaci odmítla, ale tehdy jsem nevěděla, co od svého těla očekávat, prostě jsem se bála.
 
Podstupovala jsem několik „monitorů“ denně, nabízeli mi sterilizaci ze zdravotních důvodů, podstoupila jsem UTZ pro podezření na velké dítě, pak mi zase vytýkali, že mám moc plodové vody. Došlo i na RTG pánve, ačkoli rozměry dle předchozích měření byly v pořádku. Nejeden lékař či zdravotník se ke mně choval jako k „té postižené“. Nekomunikovali se mnou, nebyli ochotní vysvětlit mi, co se děje. Bála jsem se. Cítila jsem strach o miminko, o sebe. Jako prvorodička bez zkušeností jsem prožívala strašlivou bezmoc. Po devatenácti dnech psychického nátlaku jsem podepsala souhlas s plánovaným SC, čehož dodnes lituji. Porodili mě v pondělí. Dcerku mi ukázali na chvilku a pak jsem ji viděla až další den. Přinesli mi ji na kojení a zase odnesli. MÉ DÍTĚ! To trvalo celý dlouhý týden! Byla jsem zoufalá... Chtěla jsem mít miminko u sebe, ale prý nejsem zaučená, jsem specifický případ… Po propuštění z porodnice jsem se psychicky naprosto složila.
 
O tom, co se s námi v porodnici dělo, jsem nebyla schopná mluvit bez slz ještě ani po roce. Přestože jsem rodila císařským řezem, dlouho jsem se nemohla umýt na intimních místech, aniž bych zavřela oči, ale zároveň jsem pociťovala silnou potřebu se mýt. A to několikrát denně. Připadala jsem si špinavá, jako znásilněná, zklamala jsem jako žena. Sexuální život nepřicházel v úvahu. Nemohla jsem spát. Pronásledovaly mne zlé sny... Abych vůbec dokázala usnout, musela jsem si dát několik sklenek vína. Protože jsem kojila, ráno jsem alespoň odstříkala první mléko a malé dala mléko odstříkané večer. Miminko, na které jsme se s manželem tolik těšili, jsem nenáviděla.
 
Ano, starala jsem se o dcerku..., ale mechanicky a bez lásky. Při pohledu na maminku s bříškem či kočárkem jsem se málem rozbrečela. Měla jsem také miminko, jenže s pocitem, že já nejsem máma. Že to není moje dítě! Časem jsme si na sebe zvykly a dnes mám konečně dceru ráda...
 
Uvědomila jsem si, že musím vyhledat odbornou pomoc. Objednala jsem se k psychologovi, v průběhu konzultace jsem se ale dozvěděla, že lékaře nemám kritizovat a vinit z toho, co se stalo, že problém tkví v tom, že žiji neadekvátně mému postižení. Bylo mi strašně. Nějakou dobu trvalo, než jsem sebrala odvahu znovu řešit svoji situaci.
 
Klepněte pro větší obrázek 
Ilustrační foto
 
Někteří lidé, i moje maminka, čekali, že mne to přejde, že to je deprese, která po porodu bývá a že se mám soustředit na jiné věci, například na studium. Nešlo mi to. Byla u mne diagnostikována posttraumatická stresová porucha po porodu. Nakonec jsem se dostala do skupinové terapie žen s traumatem z porodu. Většina porodila také císařským řezem. Pomohlo mi vědomí, že nejsem sama se svým problémem. Poté následovala individuální psychoterapie. V terapii jsem si psala deník o pocitech souvisejících s ženstvím a mateřstvím. Nacházela jsem znovu svoji důstojnost, sebevědomí a ženství tak mocně pošlapané několika dny hospitalizace ve vyhlášené pražské porodnici. Díky psychoterapii jsem se opět začala cítit jako člověk, nikoli jako odpad lidské společnosti. Vracela se mi sebedůvěra. Byla to dlouhá cesta k uvědomění si, že to není moje chyba. Že já jsem neselhala.
 
Chtěli jsme další děti. Změnila jsem gynekologa. Otěhotněla jsem v roce 2005. A i další dcera se narodila císařským řezem. Tentokrát byl problém na straně dcerky. Porod začal spontánně, ale ani po čtrnácti hodinách kontrakcí nesestupovala do porodních cest a porod byl ukončen SC. Dcera měla pupeční šňůru omotanou kolem krku a ruky. Bylo mi to líto, nějakou dobu se mi i o druhém porodu špatně mluvilo, asi jsem se i styděla, že „se to nepovedlo“, ale celkově jsem vnímala narození druhé dcery jako mnohem méně traumatizující. Přístup personálu byl zcela odlišný od mé první porodní zkušenosti. Dceru jsem mohla mít téměř okamžitě u sebe na pokoji, s péčí pomáhal přítomný manžel. Stále jsem docházela na individuální psychoterapii, která narozením druhé dcery dostala i nový obsah.
 
Manželství s otcem mých dcer se, bohužel, o rok později rozpadlo. Vím, že první potíže se objevily právě v době po porodu naší prvorozené. Nedokázala jsem svému muži odpustit, že mi tenkrát nepomohl. Příznačné bylo rozdělení našich dcer. Manžel má v péči prvorozenou a já druhorozenou. Bydlíme blízko sebe, aby naše dcery nepřišly o kontakt ani mezi sebou, ani o kontakt s oběma rodiči.
 
Potkala jsem dalšího muže svého života. Zpočátku pro mne bylo nesmírně obtížné hovořit s přítelem o tom, co jsem zažila v souvislosti s prvním porodem. Vzhledem k následkům to však bylo nutné, protože i po terapii zůstávají některé rány otevřené a partner má právo vědět, proč jednám, tak jak jednám. Nadále nejsem schopna depilovat si intimní místa, ve zdravotnických zařízeních bývám velmi nervózní a v těhotenství odmítám „monitor“. Partner to přijal a byl mi oporou.
 
V roce 2007 jsem opět přišla do jiného stavu. Těhotenství zdárně probíhalo a my s nastávajícím tatínkem hledali porodnici, kde by vyšli vstříc mé představě o spontánním přirozeném porodu... Nakonec se to podařilo... Třetí dcera se narodila přirozeně, bez nástřihu, bez medikace. Od prvního okamžiku jsem s ní byla v nepřerušeném kontaktu. K porodu, který trval dvě hodiny, mě doprovázel partner a dula. Vzala jsem třetí porod do svých rukou a zvládla jsem to! 
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře