Příběh: Nedonošeňátko jménem Alžbětka

Obvyklý termín porodu je mezi 37. a 42. týdnem. Pokud se dítě vypraví na svět ve 34. týdnu, tedy něco mezi osmým a devátým měsícem, pořád se nic neděje. Problémy přichází před touto časovou hranicí.
Příběh: Nedonošeňátko jménem Alžbětka
Příběh holčičky narozené v sedmém měsíci má happyand. Proto o něm už rodiče mluví. Otevřeně!
 
Předčasně narozené děti mají problémy s dýcháním, protože nemají plně vyvinuté plíce – chybí jim látka „surfaktant“, která umožňuje jejich normální činnost. Možná že jste zrovna teď v situaci, v jaké byla před lety paní Marie. Polykáte slzy nad inkubátorem, máte stažený žaludek a všechny vaše sny a ambice se smrskly do jediného přání: „ať se z TOHO dostane.“ Kdo si tím každodenním strachem neprošel, neporozumí. Paní Marie je jednou z mnoha žen, které si už dávno oddechly, a tak její příběh přináší naději.
 
Alžběta přišla na svět ve 27. týdnu těhotenství jako krajně nedonošené dítě, přesně o tři měsíce dříve před plánovaným termínem. Její tehdy pětatřicetiletá maminka – lékařka Marie Belejová z Olomouce – si na ten den vzpomíná úplně přesně: „Do nemocnice jsem šla na běžnou kontrolu. Naměřili mi ale hodně vysoký tlak s hodnotami 150/100, takže si mě tam hned nechali. Pokud má nastávající matka tak vysoký tlak, hrozí ještě nenarozenému miminku velké nebezpečí. Tlak se mi ani po podání léků nesnížil, a proto jsem musela následující den urgentně na sál, kde mi provedli císařský řez.“
 
Paní Marie měla oprávněně s manželem velký strach, protože už dvakrát v minulosti o své miminko přišla, jednou spontánně a jednou po umělém oplodnění. Pečlivým vyšetřením jí byla zjištěna porucha krevní srážlivosti. Manželé však věřili, že se IVF už s pomocí léků na ředění krve podruhé podaří. „Během těhotenství jsem neměla celkem žádné potíže, i když jsem věděla o své diagnóze a dalších možných komplikacích. Bála jsem se i preeklampsie (sklon k vysokému tlaku), která těhotenství vždy zkomplikuje. Do toho dne byl krevní tlak v pořádku a doprovodné příznaky, jako otoky kotníků ani bolesti hlavy nebo závratě, jsem neměla. Pár dnů před kontrolou jsem se ale nemohla zbavit divného tušení, že s miminkem není něco v pořádku…,“ svěřuje se Marie.
 
Tři dlouhé měsíce v nemocnici
Malinká Alžbětka byla silně nedonošené miminko (například ještě nemohla ani otevřít očka), hned po porodu musela na speciální jednotku intenzivní péče. Vážila pouhých 700 gramů. „Museli jsme udržovat všechny životní funkce, hlídat okysličování mozku a kontrolovat srdíčko. Trpěla velkými ztrátami tepla a tekutin. Dodávali jsme jí hodně tekutin a výživu nitrožilně. A později několikrát denně zavádět sondu do žaludku, abychom jí mohli dávat mateřské mléko,“ říká primář Lumír Kantor z Novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc. „Měla výkyvy krevního tlaku, dostala několik transfuzí, prodělala těžkou infekci, skoro musela na operaci střev a dlouho jí musel při dýchání pomáhat přístroj…“ dodává maminka.
 
Zpívala jsem jí do inkubátoru
„Za Alžbětou jsme chodili s manželem každý den. Naštěstí se mi začalo tvořit mléko, které dcerka dostávala sondičkou po kapičkách. U inkubátoru jsem trávila dlouhé chvíle, s maličkou si povídala, dotýkala se jí a také zpívala. Po nekonečných 56 dnech mohla být přeložená na pokoj intermediální péče, kde pečují o děti, které už na tom nejsou tak zle.“
 
Klepněte pro větší obrázek
 
 
Velká opora v týmu
„Celou dobu jsem cítila obrovskou podporu celého týmu na novorozeneckém oddělení. Kolektivu lékařů a sester pod vedením pana primáře jsme nesmírně vděční. Obdivuji úžasnou obětavost a profesionalitu lékařů a sester. Podle mě je práce zvláště na novorozenecké JIP (navíc pod neustálým „dohledem“ často zoufalých rodičů) extrémně stresující. Zpětně musím velmi ocenit také podporu mé ošetřující gynekoložky doc. Ivany Oborné, která mě bedlivě hlídala po dobu těhotenství a dcerce pomohla na svět. Na všechny otázky mi všichni trpělivě odpovídali nejen během Alžbětina pobytu v nemocnici, ale také kdykoliv po propuštění domů.
 
Krásně se chytla prsu
„I když dostávala Alžběta moje mléko nejprve sondičkou po kapičkách a pak se naučila sát z lahvičky, krásně se chytla prsu. Vím, že tím bořím mýty, že dítě, které není od počátku kojeno, se už z prsu pít nenaučí. Jsme důkazem toho, že i po čtyřech měsících se človíček dokáže přisát,“ potvrzuje s úsměvem maminka.
 
Alžběta neměla vyhráno
„Když nás pouštěli po třech měsících domů, byli jsme vybaveni dlouhým seznamem pokynů. Museli jsme začít navštěvovat speciální poradny, protože Alžbětka potřebovala zvláštní péči. U miminek, která musí být dlouho napojená na kyslík, existuje podezření na dysplazii (špatný vývoj) plic, a proto byla dcerka sledovaná v plicní poradně. Vysoké dávky kyslíku jsou nebezpečné pro oční sítnici, proto jsme chodili i k očním specialistům. Také jsme museli několikrát zajít i do hematologické a chirurgické ambulance. Její správný vývoj kontrolovali zvláště v poradně pro rizikové děti a v poradně neurologické. Rok a půl jsme intenzivně čtyřikrát denně cvičili podle Vojtovy metody. Je to hodně náročné hlavně na psychiku matky, protože musí s dítětem cvičit velmi často a při tom protahovat tělo v nucených nepřirozených polohách. To se samozřejmě Alžbětě nelíbilo a intenzivně se bránila, plakala. Měli jsme však obrovské štěstí – od propuštění kromě rehabilitace Alžběta musela užívat jen železo a vitaminy.“
 
Zvýšené a neustálé sledování miminka bylo náročné
Alžběta byla pod neustálým drobnohledem obou rodičů. „Nepřetržitě jsme s manželem to naše děťátko sledovali a kontrolovali. Obzvlášť jsme se soustředili na dýchací funkce, protože Alžběta měla nepravidelné dýchání. Ale všechno se to stonásobně vyplatilo. Dnes má jen pupíčkovou kýlu, kterou jsme díky cvičení podle Vojtovy metody minimalizovali. A to z původních čtyř centimetrů na pouhých deset milimetrů. A to je vlastně jen kožní kosmetický defekt, který jí možná necháme časem chirurgicky odstranit. 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře