První příběh
Zuzanu (31) s Martinem (34) seznámila jejich společná kamarádka. Bylo to zhruba před dvěma lety, kdy se právě vyrovnávala se zklamáním v lásce. „Nový známý“ ji ihned upoutal tím, jak byl vůči ní vnímavý a hodný. „Také se mi líbilo, že má krásný vztah ke svým dětem z prvního manželství a že se o ně dobře a rád stará,“ vzpomíná na začátky svého osudového vztahu.
Peníze nejsou vše, ale...
Když po krátké známosti plánovaně otěhotněla, dlouho se nerozmýšlela a zeptala se Martina, zda by souhlasil s tím, že by se brzy po porodu vrátila do práce a doma s miminkem že by zůstal on. „Hlavním důvodem byla naše finanční situace.“ Zuzana totiž pracuje na obchodní pozici v nadnárodní firmě, takže vydělává víc než Martin, který se na živnostenský list živí sezonní prací. „Musíme splácet hypotéku, což je dost velký závazek,“ vysvětluje své rozhodnutí a podotýká ještě to, že v jejím oboru dochází k rychlému vývoji. Když by na mateřské zůstala příliš dlouho, návrat do zaměstnání by byl o to obtížnější. Nové trendy musela sledovat i během své krátké mateřské. „Jinak bych z toho za ty tři nebo čtyři měsíce vypadla.“ Elenka se narodila dvanáctého září a na začátku prosince byla Zuzana zpátky v práci. Na otázku, zda bylo toto období náročné, odpovídá s trochu překvapeným výrazem ve tváři: „Ale vůbec ne! Měla jsem pocit, že jsem po odpočinkové dovolené, jak byla Elenka hodná.“ Jediným problémem po návratu do zaměstnání bylo kojení, ale i to se dalo vyřešit. Zuzana si v práci odsávala mléko, které pak Elenka pila během následujícího dne.
Jak funguje rodina
„Mám hodné a zdravé dítě, partnera a rodiče, na které se můžu ve všem spolehnout a kteří mi vždycky pomohou. To pak není těžké zvládat práci, která mě ještě ke všemu baví,“ říká Zuzana a dodává, že když je člověk šťastný, tak toho dokáže daleko víc, než když má jakékoliv starosti. Od té doby, co potkala Martina, je prý natolik spokojená, že vůbec neví, co je to únava. Dokáže si s chutí užívat i péči o rodinu, kterou v žádném případě nechce kvůli práci šidit. Každé ráno chystá pro Elenku jídlo na celý den a pak všichni zasednou ke snídani. „Do práce chodím až na devátou, takže se ráno nemusíme loučit ve spěchu.“ Během dne na dceru i partnera myslí, ale nemá strach, že by to bez ní doma nezvládli. Když se pak večer vrací z práce, nemůže se dočkat, až si bude s Elenkou hrát, koupat ji a ukládat do postýlky.
Názory druhých
Zuzanu velmi potěšilo, když jí blízké kamarádky řekly, že by se rozhodly stejně, pokud by měly partnera jako ona. Ve společnosti však bohužel přetrvává názor, že maminka, která jde do práce, je horší než ta, která zůstane doma na mateřské. „To mě mrzí. Já také nemám svého tátu míň ráda jen proto, že se mnou byla doma mamka a ne on. Důležitější je to, jak rodina funguje a co dokáže dítěti dát, a ne kdo mu víckrát vymění plínky. Doufám, že to Elenka bude cítit stejně.“
Druhý příběh
Doubravka (37) odcházela na mateřskou dovolenou ze zaměstnání, které ji příliš nenaplňovalo. Pracovala ve spořitelně, protože jako vystudovaná konstruktérka jiné místo nesehnala. „Doma s dětmi mě to bavilo a hlavně jsem cítila, že mě v tomhle věku hodně potřebují,“ vzpomíná na dobu, kdy Dobrunka s Tomášem byli předškoláky. Tehdy si plánovala, že se vrátí do práce, až dcera začne chodit do školy a syn nastoupí do školky. Jenže než sehnala místo ve svém oboru, vyskytl se důvod, proč do práce raději nespěchat.
Na prvním místě byly děti
„Dobrunka měla od začátku ve škole problémy. Nosila pětky dokonce i z předmětů, které ji bavily,“ vypráví Doubravka a dodává, že to hlavní, na co se s dcerou tehdy soustředily, bylo učení. „Přestala chodit na flétnu, aby měla na školu více času. Úkoly, které ostatní děti dělaly třeba půl hodiny, nám totiž zabraly celé odpoledne.“ Když se Doubravka od psychologů dozvěděla, že dcera má lehkou mozkovou dysfunkci a že na přípravu do školy potřebuje více času a intenzivnější pomoc rodičů, bylo rozhodnuto: zůstane doma a bude se jí maximálně věnovat. „Od třetí třídy začala Dobrunka chodit do speciální školy, a to nastal zlom, každé ráno se tam těšila. Ale i nadále jsme přípravě musely věnovat hodně času.“ Stejná porucha učení se později objevila i u Tomáše. Doubravka tedy nástup do práce odložila na neurčito. Manžel Pavel (42 ) rodinu finančně zabezpečil, takže naštěstí nebyla postavená před těžké rozhodnutí zda děti, nebo peníze.
Mělo to smysl
Doubravka přiznává, že se během patnácti let, kdy byla doma, nikdy nenudila. „Udělala jsem si kurz šití, abych trochu přispěla do rodinného rozpočtu a abych využila volná dopoledne.“ Když se děti vrátily ze školy, věnovala se hlavně jim. Kromě učení si spolu také hrály a aktivně odpočívaly. „Rádi něco vyrábíme, s Dobrunkou nás moc baví malovat na sklo a s Tomem často vystřihujeme z papíru.“ Nikdy ji prý nenapadlo, že se svým dětem příliš obětovala. Dělala to ráda a z dnešního pohledu vidí, že to bylo správné. „Když se dcera dostala na vysněnou střední školu, uvědomila jsem si, že nám ta dřina za to stála,“ říká spokojeně a poukazuje na to, že čas věnovaný dětem se rodičům vždycky vrátí. Na druhou stranu je podle ní velmi důležité, aby maminky, které jsou v domácnosti, dokázaly myslet i na sebe. „I když nechodíte do práce, potřebujete odpočívat, zejména aktivně,“ říká Doubravka a uvádí příklad, že ona ráda cvičí. Také se každoročně těší na slet kamarádek z průmyslové školy, kde chtějí na pár dnů zapomenout na koloběh každodenního života.
Návrat do práce
Vloni si zřídila živnostenský list a od ledna se věnuje konstrukčním pracím. Do oboru, který vystudovala, se vracela ráda, ale zároveň přiznává, že to bylo náročné. „Za tu dobu se dost změnilo.“ Na každodenním běhu domácnosti se její návrat do práce příliš neodrazil. Přijímá totiž jen tolik zakázek, kolik jich je schopná zvládnout, aniž by to rodina pocítila. Po krátkém zamyšlení s omluvným úsměvem poznamenává: „Pravda, máme trochu míň naklizeno, ale toho jsem si naštěstí všimla zatím jenom já.“