Příběh: Kamarádky z porodnice

S žádným mužem, ani tím nejmilovanějším, nebudete nikdy sdílet zkušenost, jako s ženami, které vám náhodně přidělí život v těžké hodince.
Příběh: Kamarádky z porodnice
Martina Bláhová
Vypadáme úplně jinak. Jedna malá, druhá vysoká. Jedna má rozčepýřené zrzavé vlasy, druhá uhlazené černé. Snad jen jedno v našem vzhledu máme společné. Větší nos. Přesto jsme si padly do oka v první vteřině. Já už odpočívala na pokoji, když ji přivezli. Hladová po porodu mi vyjedla celou skříňku. Vytrvale, ale marně, jsme se na pokoji pokoušely sladit spaní našich dvou synů, kteří se narodili jen pár hodin po sobě. Jako zkušená matka mi v mém prvním mateřství pomohla mnoha radami. Jsme stejná krevní skupina, máme stejný smysl pro humor, stejný přístup k životu, zajímají a baví nás stejné věci. Nenávidíme „éčka“. Chodila jsem do školy ve Švédsku, a její manžel je shodou okolností Švéd.
 
Potkaly jsme se 17. 3. 2007 v Motole. A pravděpodobně si zůstaneme napořád. Irena a já.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Irena Edlundová
Když mě přivezli z porodního sálu, podle úvodní konverzace jsem usoudila, že sousedka na mé posteli bude inteligentní a vzájemně si vyjdeme v příštích dnech vstříc. Během dalších hodin, které jsem plánovala prospat, nám však různá společná témata dala zapomenout i na to, že jsme v nemocnici. Měla jsem strašný hlad, opravdu jsem jí vyjedla skříňku a posléze jsme se ve tři v noci rozdělily o mou jedinou čokoládu, kterou jsem našla v kabelce.
 
Protože mé původní povolaní je porodní asistentka, probraly jsme samozřejmě porod a věci s ním související, a protože se mi narodilo již druhé dítě, vysvětlovala jsem jí, že se opravdu nic nestane, když miminko ve tři hodiny v noci zapomněla zvážit. Rozcházely jsme se, šla jsem domů o den dříve, a věděly jsme, že výměna telefonních čísel nebyla jen formální.
 
Posléze jsme obě s úžasem zjišťovaly, kolik toho máme společného a na kolik věcí stejný či velmi podobný názor. Nejstarší přítelkyně, se kterou ještě udržuji styky, se datuje z mateřské školky. Od té doby jsem vystřídala několik škol a zaměstnání a navštěvovala různé instituce. Okruh „pravých” přátel se rozrostl a nastoupila spousta dobrých známých a kamarádů, takže nemám potřebu vyhledávat další přátele, hlavně z časového hlediska, neměla bych na ně již čas.
 
Ale s Martinou jsem poznala, že ta do okruhu mých blízkých bude patřit. Musím říci, že od doby, kdy jsme se poznaly, tedy v březnu 2007, se jen vzájemně překvapujeme, jak jsou nám různé názory a vidění světa podobně společné. Strávily jsme spolu týden dovolené, který také leccos ukáže, ale nás jen utužil. Takže si myslím a doufám, že naše přátelství vydrží i nadále.
 
Pro mne je Martina velmi pozitivní, čestný člověk, v situacích, kdy já jsem naštvaná či si zoufám, ona jen řekne: „Ale co, jsou horší věci na světě,” a já se zastydím. V situacích, kdy moje děti mě rozčilují a lezou na nervy, ona naprosto úžasným způsobem obrátí jejich pozornost. Můj starší syn (5 let), ji miluje a patří k okruhu jeho tří nejoblíbenějších přítelkyň (tedy vlastně mých přítelkyň). Martina je nesobecká, inteligentní žena se stejným smyslem pro humor a jsem moc ráda, že jsme se potkaly.
 
Jediné, co bych doplnila či poopravila je, že já večer nemám chuť na slané brambůrky, ale na čokoládu, kterou ona po večerech moc nejí, a já mám vždy pak špatné svědomí, protože Martina je velmi hubená.
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře