Příběh dvou cizinek, které se usadily v Čechách

1. příběh: Kočovná učitelka švýcarského cirkusu Jacqueline Suzanne Frantová (32) radikálně změnila svůj život, když si po krátké známosti vzala o pět let mladšího Čecha Tomáše. Za dva roky, co se jim v Bernu narodil syn Ondřej Janoš (8), se přestěhovali do Čech.
Příběh dvou cizinek, které se usadily v Čechách
Tvrdý boj o postavení
Hory a zelené louky s pasoucím se dobytkem Jacqueline postrádala. „Ve Švýcarsku se vyrábějí originální kozí sýry téměř všude, a právě to nám tady chybělo. Rozhodli jsme se, že to také zkusíme, zařídili jsme si tady farmu a máme pocit, že místní lidé jsou vděční za to, že udržujeme tradice, na které se ve vaší zemi zapomnělo,“ tvrdí Jacqueline. Podle ní by ve Švýcarsku byl život přece jen o něco snazší. „Moji rodiče se na mne dodnes zlobí, protože u nás bychom si vydělali mnohem víc peněz.“ Nyní už mohou sklízet úspěchy své práce a věnovat sýr jejich babičce za hlídání dětí. „Jsme ale pořád drobní živnostníci a naše kozí výrobky dodáváme úzkému okruhu známých.“

Prací ke vzájemné lásce
I přesto, že bydlí nedaleko Prahy, velkoměsto je pro ni jakoby cizí a nemá většího významu. „Líbí se mi divočejší příroda, náš dům i stádo devadesáti koz a kravička, které se pasou za naší vesnicí. Nic mi tu nechybí,“ říká přesvědčivě Jacqueline. Líbí se jí i fyzická práce na poli, při které se celá rodina sblíží. Češi si ale podle ní neumějí vážit přírody, všude zahazují odpadky a i nevědomky potírají lidové tradice.

Nesnáším neslušnost
Během šesti let se jí v Čechách narodili dcera Zoe Jeanne (6) a syn Silvan Benjamin (5 měsíců). Nad zkušeností s místními porodnicemi a úřady ale rozpačitě krčí rameny. „Na cizinecké policii jsem se setkala s absolutním nezájmem a přístup lékařů v Hořovicích mne velmi udivil. Přišli na porodní sál, ani se nepředstavili a nepodali mi ruku. Navíc sestry se se mnou bavily arogantně,“ stěžuje si. Ve Švýcarsku mohla rodit podle svých představ a porodní bábu měla k dispozici po celý porod. Domů ji propustili druhý den. Na porod si ale musela našetřit dvacet tisíc korun, které zaplatila na místě a poté dala proplatit pojišťovně. „Odevzdanost českých maminek mne udivuje. Jsou ochotné třeba čekat frontu u gynekologa, nechají si všechno líbit. Na to opravdu nejsem zvyklá.“

Učení je náročné
V Jacquelině rodině se mluví anglicky, „švýcarsky“ a česky. Ona sama se snaží dětem na všechno odpovídat ve švýcarštině, aby byly schopné se dorozumět se svými prarodiči. „Jsou ale lenivé a moc nechápou, proč by v Čechách měly mluvit jinak než česky. Švýcarsko je velmi specifická země, protože má několik kantonů a v každém se hovoří jinak, takže místní lidé umějí až čtyři jazyky,“ vysvětluje. Tamní školství je podle ní také zcela jiné. „Naši učitelé kladou důraz na samostatnost a myšlení, ale čeští učitelé nutí děti memorovat, což potlačuje jejich vlastní úsudek.“ Ve Švýcarsku se děti učí kupříkladu všechna písmena najednou s ukázkami obrázků, a pak se snaží dávat dohromady slova a přečíst je.

Jiný kraj, jiný mrav

Z údivu nevyšla ani při první návštěvě pediatra, který jí oznámil, že její děti jako čeští občané budou muset podstoupit povinnou vakcinaci. „Ve Švýcarsku se lékaři nejdříve rodičů zeptají, zda vůbec a které očkování chtějí dítěti dát,“ vysvětluje Jacqueline. I přes mnoho rozdílů se Jacqueline v Čechách líbí a uměla by si představit, že by zde měla žít navždy.

2. příběh: Čechy podle nás

Když se do České republiky přijela v roce 1985 podívat, netušila, že se jí stane osudnou. Překvapila i své rodiče, když se sem před revolucí v rámci vysokoškolských studií přestěhovala. „Postupně si zvykli a porozuměli mým důvodům,“ tvrdí Katrin Bock (41) pocházející z německého Bádenska.

Vaše povaha je mi blízká
Prožila zde sametovou revoluci a na demonstrace nikdy nezapomene. Díky nim lépe pochopila českou mentalitu. „I když jsem tehdy tak dobře česky nerozuměla, chápala jsem, co lidé prožívají, a bylo mi to sympatické. Lidé, příroda a prostě všechno tady bylo takové bezprostřední. Líbilo se mi tady.“ Jediné špatné vzpomínky má na cizineckou policii, která jí zpočátku komplikovala život. „Jsem ráda, že už to mám zatím za sebou, protože máme trvalý pobyt do roku 2015. Místní úřady jsem ale dodnes nepochopila,“ stěžuje si Katrin. Po studiích pracovala jako redaktorka německého vysílání v Českém rozhlase, v jehož anglické redakci poznala svého manžela Davida (původem z Anglie). Přestože se mohla s manželem dorozumět v jeho rodném jazyce, mluvili a dosud mluví spolu česky.

Sousedka není „in“
V polovině devadesátých let se vzali a založili v Praze rodinu. Postupně se jim narodili syn Thomas a dcera Hannah. Když byly děti malé, pracovala pro rozhlas „na volné noze“, aby měla na děti více času. „Udivuje mne, s jakou samozřejmostí Češky počítají s tím, že jim budou hlídat babičky. Moje matka by to odmítla, protože má svůj život, pohodlí i zájmy a nemá důvod, proč by to měla měnit,“ vysvětluje Katrin. Podle ní mají prarodiče právo si žít „po svém“ a odmítnout starost o vnoučata. V Čechách postrádá služby tzv. ‚denní maminky‘, ženy, která za peníze hlídá několik dětí z okolí, a přitom má ještě vlastní. „Když ministr Nečas přišel nedávno s návrhem, aby děti hlídaly sousedky, byli tady všichni šokováni. Nechápu, proč? Na západě Německa to běžně funguje. Děti mají k této ženě citový vztah a je to lepší než neosobní jesle nebo školka,“ vysvětluje. Školky na západě Německa většinou končí v poledne a neexistují tam školní jídelny, proto se zmíněný způsob hlídání rodičům vyplatí.

Nepochopitelná čeština
Thomas (9) a Hannah (7) navštěvují v Praze Česko-německou školu porozumění s rozšířenou výukou němčiny. S maminkou mluví doma německy, s tatínkem anglicky a ve škole česky. „Já a manžel spolu doma mluvíme česky, děti mají české kamarády i paní na hlídání je Češka. S učivem v češtině ale míváme někdy problémy. Třeba s vyjmenovanými slovy. Nerozumím, proč se je musejí učit, když se jich polovina nepoužívá. Nenašli jsme jejich výklad ani v německém a anglickém slovníku,“ stěžuje si Katrin. Postrádá také, že se od druhé třídy nepíší úvahy. Děti by se měly umět vyjadřovat a přenášet své myšlenky „na papír“. „Když jsme to na třídní schůzce navrhli, tak se na nás dívali jako na blázny. Její děti si dělají samy i domácí úkoly, ona jen občas dohlédne, jestli se učivu věnují. Je přesvědčena, že rodiče nemají úkoly korigovat, protože učitelka pak nepozná, zda dítě učivu porozumělo či nikoli.

Volno po česku
Katrin a její manžel věnují volný čas dětem. Užívají si buď v Praze, nebo vyrážejí do přírody po celých Čechách. Největším problémem jsou podle ní letní prázdniny. V Německu i v Anglii totiž trvají kratší dobu, ale zato Velikonoce a Vánoce jsou až o 14 dnů delší.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře