Prémie je, když...

Jestli spoléháte na to, že dítě na slíbenou odměnu zapomene, jste na omylu.
Prémie je, když...
Když jsme byli na dovolené, vymysleli si máma s tátou a babička s dědou, že půjdeme na malou vycházku. Ale šlo se na Boubín. Mně se do toho krpálu moc nechtělo. „Tak dělej, už je to jenom kousek,“ hučela do mě máma. „Když nepřidáš, utečeme ti,“ přisazoval si děda. A pak mi babička řekla, že když budu na kopci první, dostanu prémii. Ptala jsem se, co to je, ale prý je to tajné. Jasně že mi při tom těšení cesta líp utíkala. A pak jsme byli nahoře. „Teď dostanu tu prémii?“ ptala jsem se. Prý až vylezeme na rozhlednu, pak zase až slezeme z rozhledny, pak na rozcestí, u auta… Ještě se mi cestou dolů smáli, že jsem ubrečená holka. A děda se mi poškleboval, že když budu tak nafučená, jak jsem, brzy prasknu… Z vyprávění šestileté Aničky

Anička z našeho příběhu nakonec nedostala nic. Ale to se stává i jiným dětem. Rodiče jim naslibují hory doly, a když přijde na věc, ke svým řečem o odměnách a prémiích se neznají. Když loudí, škemrají a podle jejich názoru po právu se připomínají, ještě jim vynadají. Podle psycholožky Jany Procházkové by se s důvěrou dětí hazardovat nemělo. „Jestliže jim něco slíbí, mělo by to být reálně dosažitelné. Neustálé oddalování – takové to zítra, pozítří, příští týden – je pro ně nepochopitelné a příště už raději ničemu neuvěří. A pošklebovat se potomkovi, protože je smutný, že se slíbené odměny nedočkal, je neodpustitelné. Je to neseriózní, ošklivé a zraňující.“ „Nevím, proč by měl dostat za vyčištění bot pro celou rodinu odměnu. Já jsem taky nikdy…“ Tatínek ovšem zapomněl, že než k nim syna nasměroval, slíbil mu autíčko. Máma zase dceru naviguje k nádobí s tím, že „zítra ti za to koupím sponky do vlasů“. Ovšem zítra je daleko a paměť tak krátká… hlavně když slibování ratolest v tu chvíli popožene. I my dospělí často jedeme na odměny. A vadí nám, když nepřistanou, jak bylo domluveno. Tak se nedivme dětem. A patříme-li mezi „zapomnětlivce“, stačí pořídit si notes...
 
Klepněte pro větší obrázek

Obejdou se naše děti bez odměn? A co říkáte na dodržování slibů? Zeptali jsme se na váš názor:

Táňa Hejdová, Benjamin (3 roky), Táňa (6 let)
Odjakživa se snažím, aby děti viděly, že když jim něco slíbím, opravdu to dodržím. Ale teprve až teď, kdy je dceři skoro 6 let, vidím, že trpělivost přináší své ovoce. Problém totiž nebyl na mojí straně, ale na dětském plnění našich dohod a já už jsem si myslela, že veškerá moje snaha byla marná… Problém je, pokud dětem něco slíbí někdo jiný. Vždycky mě mrzí, jak jsou pak zklamané. Pokouším se jim vysvětlit, že ti druzí se určitě moc snažili, aby svůj slib mohli splnit. Pokud jde o členy rodiny, snažím se je přimět, aby později dětem vysvětlili, proč dohodu nedodrželi. Děti budou určitě v životě ještě mnohokrát zklamány, ale musí vědět, že na svou rodinu se mohou spolehnout.

Sabina Matoušková, Vítek (8 let), Linda (4 roky)
Přiznám se, že občas zapomenu, co jsem dětem slíbila – třeba nějakou drobnost za to, že doma samy od sebe vyluxovaly, zalily kytky. Když mi to připomínají, není mi to sice příjemné, ale nijak se na ně neškaredím. Je to přece moje chyba, no ne? Zatím se mi vždycky vyplatilo říct jim „promiň“.

Jana Hlávková, Janička (6 měsíců)
Já si myslím, že by se děti moc rozmazlovat neměly a za každou maličkost nějaký dárek nebo odměnu by dostávat také neměly. Časem si na to totiž zvyknou a nehnou ani prstem, když jim za to něco nedáte. Takhle „funguje“ syn našich známých. Když po něm rodiče chtějí nějakou „práci“, vždycky se zeptá, co za to. Moje dcera je ještě hodně malá, tak žádnou zkušenost nemám, ale tohle je pro mne odstrašující příklad...

Karolína Šlesingrová, Adam (6,5 roku)
U nás doma se na sliby nikdy nedrželo. Za samozřejmé se totiž považovalo, že přineseme dobré známky na vysvědčení, uklidíme denně pokojík či umyjeme nádobí, a to vše bez odměny. Z tohoto důvodu nikdy nic neslibuji. Sliby se totiž mají plnit nejen dospělým, ale hlavně dětem. Co totiž dospělák překousne, to vám dítě nezapomene. Adámkův tatínek je rozená „slibotechna“, ale „skutek utek“. Těžko bych spočítala, kolikrát jen synovi nasliboval výlet, načež se pak jaksi „zapomněl“ a nepřišel, anebo slíbil koupit zimní botičky, které jsem ještě neviděla. Nemluvě o počtu slibů, že synovi zavolá. Kdybyste viděli to očekávání, a pak to velké zklamání a synovy smutné oči! A ty otázky: „Proč, maminko?“ Je mi z toho smutno. Tatínka však nepolepšíme. A tak nakonec jedeme na výlet sami, boty jsme koupili hned dvoje a hlavně: malému nic neslibuji!

Kateřina Hromádková, Martin (11 let), Kája (5 let)
Moje děti na odměny nejedou. Pomáhání doma, stejně jako učení a úkoly do školy jsou jejich povinnost. I já přece musím chodit do práce, starat se o domácnost a o ně, a za to mi nikdo žádné odměny nedává. Zkrátka ale nepřijdou. Občas jim koupím nějaký drobný dáreček, samozřejmě slavíme narozeniny a svátky, a to se mohou těšit na něco, co si přáli.

Kamila Nováková, Honzík (7 let)
Honzík chodí do druhé třídy. Ale protože se mu nechtělo učit se „počty“, dohodli jsme se s manželem, že když si trojku zlepší na dvojku, něco za to dostane. A opravdu se vytáhl. Těšil se, že dostane velkou stavebnici, ale táta mu koupil malé autíčko. Chlapec je zklamaný, manžel naštvaný a já vlaju mezi nimi. Příště si dám pozor, abychom neudělali stejnou chybu – vždycky musí být přesně řečeno, jaká ta prémie má vlastně být…

Text: Vlasta Adamcová
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články