Snažíme se své potomky správně vychovávat, ale často k tomu používáme neefektivní nebo dokonce škodlivé způsoby komunikace. Psycholog Pavel Kopřiva v knížce Respektovat a být respektován spolu se svými kolegy mimo jiné připomíná, že není jedno, jak co říkáme.
Zase jsi nechal rozházené hračky, já už nevím, co si s tebou mám počít!
Vyčítáme, obviňujeme. Podle psychologa dochází k nedorozumění, protože chceme jen říci, že očekáváme pořádek, ale vyslovíme něco jiného, co si dítě vyloží jako: Myslím, že jsi k ničemu.
Tenhle úkol jsi dost zvoral, škrábeš jako kocour.
Asi jsme nechtěli svému dítěti sdělit, že je neschopné, ale jako by se stalo. Přitom stačilo říci: Spousta písmenek se ti povedla, ale na těch posledních řádcích mají smyčky i nožičky hodně zamotané. Kvalitní zpětná vazba totiž začíná pozitivní informací!
Ty mě jednou utrápíš!
Možná by se dítě za své prohřešky mělo cítit provinile, ale jeho pocit viny navozený naším citovým vydíráním je k němu nefér. Účinnější je říci: Už jsem rozzlobená, protože… Když si dítě samo uvědomí, že udělalo něco špatně, může cítit vinu nebo se stydět, ale takový pocit by měl přicházet z něj samotného.
Nelez tam, spadneš!
Podobné zákazy a varování ve skutečnosti fungují jako návody. Předškolní děti přemýšlejí převážně v obrazech, ale „nelezení“, „nesahání“ apod. si nedovedou představit, a tak negativně formulovaný pokyn vnímají jako „lez“ a „sahej“.
Okamžitě sesbírej ty kostky!
„Výchova by neměla připomínat výjimečný stav,“ říkají autoři zmíněné knihy a připomínají, že žádný dospělý nemá rád, když se mu rozkazuje. Zato dobře funguje vysvětlení, proč se má něco hned udělat, například že je třeba uklidit autíčka, abychom na ně nešlápli. Přestaň házet písek, nebo tě plácnu! Podobně vyhrožujeme skoro automaticky. Hrozby sice mohou zpočátku zabírat, ale strach není tím správným důvodem, proč se některé věci mají dělat a jiné ne. Dobrou alternativou je vymezení hranic pomocí doplňujících informací nebo možnosti jiné volby: Písek v očích bolí. Můžeš ho házet do kyblíčku, ale na lidi ne. Někdy je nutné začít vyjádřením svých emocí: Už se opravdu zlobím!
Převzato z časopisu Betynka.