Pozor na malé manipulátory!

Stalo se vám, že dítě, které se vždy do školky už nemohlo dočkat, najednou fňuká? Třeba mu kdosi znepříjemňuje život a on nemá odvahu se mu postavit. Že by šikana? Ta se přece týká starších...
Pozor na malé manipulátory!
To je sice pravda, ale sklony některých dětí k manipulaci ostatními se mohou probouzet už v předškolním věku. Jako klasický příklad šikany nás asi většinou napadne agresor kopající na WC do slabšího spolužáka, jenž se neumí bránit. To už jde ale o patologický jev, který řeší ředitelství školy, či dokonce policie. Mnohem nenápadnější je psychický teror. Zdánlivě neškodné posmívání, urážení, ponižování. Šikana je dlouhodobý tlak, z něhož si dítě neodnáší šrámy na těle, ale na duši, třeba i na celý život.

A co školky?
Mateřské školy nejsou místem, na něž se upírá z důvodu šikany pozornost. Ředitelka mateřské školy Rozmarýnek v Praze 13 Jarmila Kopalová přiznává, že drobné projevy šikanování občas pozoruje. Nejde však o fyzickou šikanu, protože učitelky mají svěřence pořád na očích. „Nedávno jsem řešila nepříjemnost, která už podle mého hraničila se šikanou. Některé děti pokřikovaly na hocha z ciziny ‚Číňane‘, posmívaly se jeho vzhledu a nechtěly si vedle něho sednout. Začal s tím jeden, pak to zkoušely další. Takové projevy se musí ukončit hned v počátku. Probrala jsem to s dětmi, popovídali jsme si o cizích zemích, lidských rasách, prohlédli jsme si mapu světa − a bylo po problému.“

Manipulátorky
Vypadají jako křehké princezničky, ale některé už mají v sobě semínko přesvědčení, že jsou povolány k tomu vměšovat se ostatním do jejich záležitostí. Určují, že Kačka nebude kamarádit s Madlou, Tereza vrátí panenku a za to, že ji vzala bez dovolení, jí něco provedeme. Ostatní holčičky, které si nechtějí „svoji organizátorku“ rozházet, aby se neurazila, opouštějí své tišší kamarádky. Nechtějí naštvat „vedoucí“, jež je teď zahrnuje přízní. Ale nebudu zítra zase já ta zavržená, s kým se nemluví? Tento typ děvčat je totiž typický zvraty nálad. Přesto mají zvláštní přitažlivost. I v dospělosti se mnoho žen rozpomíná na nějakou neustále komandující „kamarádku“, které se neodvážily odporovat. Někdy může jít jen o zárodky organizačního talentu, jenž má snahu brát hru do svých rukou, rozdělit úkoly a ustanovit se hlavním dozorem. Neškodný organizátor však nevyhrožuje, pokud se někdo podřídit nechce... Malé šéfky svou družinu manévrují tam, kde ji chtějí mít, ale běda, když se jim někdo nelíbí. Věta „nebudeme s tebou mluvit“ je pro holčičky zdrcující. „Většinou má tento typ dětí starší sourozence, kteří doma velí, a ti mladší si to ve školce zkoušejí,“ říká J. Kopalová. „Mám zkušenost, že nejlepší je sednout si a popovídat. S dětmi i s rodiči.“

Velká podřízenost
„Důležitá je v tomto směru úloha rodičů, nesmíme se spoléhat jen na učitele,“ doplňuje školní psycholožka Jana Petrová. „Je nutné dětem vštěpovat, že se nemají bát slušně vyjádřit svůj názor. Je to takový paradox: děti, neustále upozorňované, že musí poslouchat, pak poslouchají takovéto falešné autority. Ony musí vědět, koho mají poslouchat a koho ne.“

Slepá poslušnost
„Slepá poslušnost může i špatně skončit, varuje Jana Petrová. „Děti potkávají lidi, k nimž se mají chovat slušně, ale poslechnout je nemusí. Samozřejmě že je rozdíl, když cizí člověk v parku dítěti přikáže ‚nelez na tu zeď, spadneš‘ nebo ‚teď půjdeš ke mně domů‘. Děti musí vědět, že mají zdvořile odmítnout cizí lidi a že mají právo se ozvat, když je jim jednání okolí nepříjemné“. Rodiče i učitelé mohou tyto věci nacvičovat třeba formou rozličných scének. Bude to zábavné, a přitom se naučí bez ostychu říci: „děkuji nechci,“ „ne, já nikam chodit bez dovolení nesmím“ nebo: „nesahejte na mě, nemám to rád.“ Obecné podřizování se každému, s kým přijdeme do styku, není zdravý jev. Když se bude umět dítě ohradit a bránit svůj názor už ve školce, nepodlehne ani malé našeptávačce, ani hrubému šikanovateli ve škole, ale ani podezřelému muži na ulici. „I čtyřletá holčička má být vedena k tomu, že může klidně poslat dominantní spolužačku do háje, pokud na ni činí nátlak,“ upozorňuje psycholožka.
 
„Poslouchání a vnímání toho, co si děti mezi sebou povídají, nemusí být pro rodiče potupné,“ doplňuje školní psycholožka Jana Petrová. „Maminky jsou často svědky holčičích rozprav, že s tou se kamarádit bude jen někdy a s touhle vůbec, a klidně to pouští druhým uchem ven. Nechtějí do dětských potyček zasahovat. Ale možná je dobré někdy se zaposlouchat.“
 
Můžeme zjistit, že se na nějakou dětskou duši šije bouda a ona pak bude trpět. Pak nezbývá, než se do věci vložit a hlavně s dětmi hovořit. A to se týká jak maminek obětí tohoto druhu šikany, tak i maminek manipulátorek, z nichž mohou vyrůst panovačné hysterky.

Hledá se lék
Mnohem zoufalejší situace ohledně šikany panuje na základních školách. Podle nedávného průzkumu se s ní setkalo 40 procent dětí! Je však třeba rozeznat šikanu a běžné škádlení, kdy se třeba i nadávkami baví obě strany. Ani občasné klukoviny typu mrtvá myš v tašce nejsou alarmující. Šikana je soustavná trýzeň. A je třeba o ní mluvit, aby veřejnost pochopila, že není pouze okrajovým problémem některých učilišť. A učitelé se ji musí učit rozpoznat a vyřešit. S projektem Minimalizace šikany přišlo kladenské občanské sdružení Aisis. Cílem, kterého chce dosáhnout, je vyškolení kvalitních lektorů, kteří budou přednášet na školách dalším učitelům a stanou se jejich rádci při řešení konkrétních případů.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře